Scéna.cz 

Ústecký příběh Hoffmanna podněcuje k teoretizování

Příběh E. T. A. Hoffmanna v opeře J. Offenbacha Hoffmannovy povídky vyprávějí v ústeckém divadle sugestivně, bez podružností, které by emocemi nabité výjevy devalvovaly. A také bez na jedné straně jen historismu či na druhé křečovitého přenosu do dnešní doby, obé by vůči této opeře bylo ještě destruktivnější. S velkým povděkem jsem kvitoval zájem režiséra Tomáše Šimerdy nikoli o tyto tolik a zbytečně v opeře diskutované podružnosti, ale o co nejúčinnější předvedení dramatických postav v určité životní situaci. A samozřejmě o co nejsilnější prožitek dramatické hudby, k němuž to vše nakonec směřuje – nejde o detektivku a my víme, že vrahem je zahradník. Tedy dovolíte-li teoretickou odbočku, u nás k ní nebývá moc příležitostí.

Tedy ne křečovitě historické nebo současné, ale offenbachovské a hoffmannovské, nahlížené současnýma očima, což jedině umožní zázrak maximálního prožitku. Ústecké inscenaci tomu napomohl strohý víceméně současný prostor, který se z původního divadelního klubu, v němž příběh začíná i končí, jen s minimem prostředků, proměňoval do dalších dějišť. Volně, jako když sníte sen, v němž se vše prolíná, a přesně tak Offenbach koncipoval svou geniální operu. Ani postavy nejsou oblečeny historicky jednoznačně, ale v logice vyprávění fantaskního příběhu, především pak způsobem, který napovídá, kdo je kdo, co cítí, co miluje a co nenávidí. Operní divadlo vyjmuté z popisnosti ne pro „schválnosti“ s dílem nesouvisející, významově i emocionálně vyprázdněné – to je znak neschopnosti vytvořit něco podstatného, znak exhibice, která se jen skrývá za postmodernu.

Leč promiňte teoretizování a moji domněnku, že právě tady bylo na místě. Je tu ještě jedna podmínka úspěchu takové inscenace, sympatická a zcela v logice řečeného: nejde to bez výsostných pěveckých herců, kteří pro postavu mají vnější i vnitřní (duchovní) dispozice a nepotřebují se skrývat za historické kostýmy a kulisy. V Ústí nad Labem proto správně jdou cestou jednoho obsazení pro několik v krátkém čase odehraných repríz. Při hledání představitele Hoffmanna režisér Šimerda osvědčil rozhled po mezinárodním dění a přivedl charismatického čínského tenoristu WeiLong Taa, který pro Ústí nastudoval roli poprvé a parádně. Jeho tmavší hlas neuchvátí vnějškově, i když technická úroveň je samozřejmým a splněným předpokladem interpretace role, hlavní je však výraz, odstíněný hlasově i herecky v různých situacích a směřující k plastickému obrazu rozpory zmítané postavy. K působivé nesentimentální tragice posunul čínský tenorista postavu Hoffmanna, vnucují se nad ní otázky po smyslu umění a života – o čem jiném také hrát?

Hoffmannova soka Lindorfa ve všech čtyřech podobách spolehlivě interpretoval Nikolaj Někrassov, opět s jistou ne nesympatickou zdrženlivostí, v kontrapozici k WeiLong Taovi ovšem patrnější než jindy. Výtečnou partnerku v roli Niklase našel v Tereze Chýňavové, třetím vrcholu pěveckého čtyř¬úhelníku inscenace. Dokončila ho Valeria Vaygant jako kurtizána Giulietta, i když herecky opět trochu vnějškově a naučeně. Dobrou Olympií byla Anna Klamo, premiéra nevyšla Yvettě Tannenbergerové v roli Antonie. Nicméně obsazení rozhodně respektabilní, doplněné pečlivým nastudováním v orchestru (hráčsky přece jen limitovanému) a ve sboru. Dirigentka Miriam Němcová vedla vše spolehlivě a energicky.

V Ústí nad Labem se výrazně zadařilo ze dvou důvodů: jednak své ovoce nese Šimerdova už mnohaměsíční snaha o systémové změny v provozu, dramaturgii a zejména obsazování rolí, a pak on sám jako režisér nakročil ze zdejších zvyklostí – ale to už bych zase teoretizoval.

Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu – J. Offen¬bach: Hoffmannovy povídky. Dirigent Miriam Němcová, režie Tomáš Šimerda, sbormistr Josef Kučera, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Mlada Šerých. Premiéra 10. 10. 2008. Zdroj Hudební rozhledy 02/2009 - Josef Herman