Scéna.cz 

Naivní divadlo -- 50. Let

Naivní divadlo vzniklo v roce 1949 jako jedna z prvních profesionálních loutkových scén v Československu. Přestože se jeho tvorba přirozeným vývojem ubírala různými směry, v podvědomí návštěvníků i odborné veřejnosti se zapisuje jako velmi kvalitní české loutkové divadlo již pět desetiletí.
V současné době se Naivní divadlo svou úrovní řadí mezi přední české divadelní scény, jak o tom svědčí i několikanásobná účast na prestižním festivalu DIVADLO. Svými četnými vystoupeními na mezinárodních přehlídkách má dnes místo i ve světovém loutkářství.

V březnu roku 1948 byl Národním shromážděním přijat divadelní zákon, který vymezil postavení divadla ve společnosti, posílil úlohu státních orgánů při řízení divadel a také mimi jiné zrovnoprávnil loutkové divadlo s ostatními žánry divadelního umění. Otevřela se tak cesta ke vzniku profesionálních loutkových scén. A tak 1. 10. 1949 zahájilo v Liberci činnost profesionální loutkové divadlo, zatím jako pobočka Ústředního loutkového divadla v Praze. Spolu s ním vznikly pobočky v Brně, Českých Budějovicích a Kladně.
Léta padesátá a šedesátá
Prvním lednem roku 1950 se stává zřizovatelem loutkářského souboru Krajský národní výbor v Liberci. Název divadla se mění na Krajskou loutkovou scénu a od jejích vzniku až do poloviny roku 1961 je ředitelem Jiří Filipi (1918-1993). Jeho první období vyvrcholilo inscenací hry E. Borisové Tajemství zlatého klíčku /1959, režie J. Filipi, výprava A. Mytysková/. Liberečtí loutkáři postupně zvládali celou složitost fungování divadelního organismu -- od umělecké práce po administrativu, a to při všech finančních a hospodářských starostech, při obtížích se získáváním autobusu nebo se zajištěním úprav provozních místností a divadelních sálku. Umělecká práce byla zpočátku poznamenána následováním vzoru poválečného loutkového divadla, jímž bylo pražské Ústřední loutkové divadlo. A to "nejen proto, že mu podlehla podle svých sil tvůrčích, technických i provozních všechna tehdejší loutková divadla, ale také proto, že malíkovská varianta Obrazcovova stylu byla i variantou amatérského reformátorského úsilí ve třicátých a čtyřicátých letech. Ona záměna dosud tradičně používané marionety za obrazcovovskou javajku za podpory sovětského repertoáru byla vlastně dovršením tendence k divadlu, kde má dominantní postavení slovo a sličná loutka vytváří iluzi jednání dramatických postav podle upraveného kánonu činohry. (Miroslav Česal, Naivní divadlo Liberec 1949-1979).
V říjnu 1952 byla otevřena loutkářská katedra Divadelní fakulty AMU. Její absolventi postupně proměňovali složení souborů profesionálních loutkových souborů i jejich umělecké směřování.
Vzrůstala i umělecká) úroveň představení. Není proto náhodné , že právě v Liberci se v roce 1959 uskutečnil I. festival státních loutkových divadel, jehož se zúčastnily všechny české a slovenské profesionální scény. A právě na tomto festivalu se s uznáním mluvilo o liberecké inscenaci hry E. Borisovové Tajemství zlatého klíčku (prem. 1959. režie J. Filipi, výprava A. Mytysková, hudba K. Novák). Tehdy jsme také mohli u Libereckých zaznamenat spolupůsobení loutky a herce přímo na jevišti (herec se neskrýval za paravánem, ve vaně nebo na lávce). Inscenace byla také vybrána k reprezentaci čs. loutkářství na II. mezinárodním festivalu v Bukurešti v září roku 1960 a J. Filipi získal stříbrnou medaili za režii.
Roku 1960 nastoupila do souboru mladá herečka Eva Zapletalová, absolventka katedry loutkářství, a počátkem sezóny 1961/62 se k ní připojily další dvě absolventky: Jitka Bulánková-Dvorská a Zuzana Schmidová. Spolu s nimi nastoupil i Jan Schmid, absolvent 4. ročníku Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který se po odchodu A. Mytyskové ujal funkce šéfa výpravy.
Ředitel F. Sokol spolu s dramaturgem a režisérem Oskarem Baťkem (přišel z Teplic kolem roku 1960) výtvarníkem J. Schmidem a hercem i muzikantem K. Novákem vytváří krátce po svém nástupu nový program divadla. Charakterizuje jej zejména to, že dětský návštěvník není pouhým objektem výchovného působení divadla, ale rovnocenným partnerem v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Svět dětí, respektive jejich vnímání světa, přímo inspiruje tvůrce a aktéry inscenací pro toto publikum. Zdůrazňuje se i divadelnost projevu, metaforická obraznost a vymanění z popisně iluzivního směru.
Nejzdařilejší a nejúspěšnější inscenací tohoto období byl Poklad baby Mračenice, (prem. 1963), volná adaptace knihy poslední drak A. de Quinceyho, jež byla dílem Ladislava Dvorského. J. Schmid se v této inscenaci představil nejen jako scénograf, ale poprvé i jako režisér. Na festivalu českých a slovenských profesionálních loutkových divadel a následné loutkářské konferenci v červnu 1963 v Brně vzbudil "Poklad baby Mračenice" mimořádnou pozornost a ohlas. Přední český divadelní kritik Josef Träger tehdy napsal: "Bylo to pro mne nejdivadelnější představení z celé přehlídky, a to jistě proto, že bylo nejherečtější. Liberečtí loutkoherci při něm opouštějí zákulisí, vycházejí na jeviště, pohybují se s loutkami před zraky obecenstva, ale navíc ještě každý z nich dvojí v loutkovodiče i v postavu, kterou loutka hraje." (Čs. loutkář 8-9/1963)
Sezóna 1963/64 byla poněkud poznamenána tím, že J. Schmid plnil svou základní vojenskou povinnost, ale k prospěchu divadla přímo v Liberci. V libereckých kasárnách se potkal s dalšími lidmi, hlavně s muzikantem Miroslavem Kořínkem, a tak do dějin českého divadla mohl vstoupit nový fenomén: Ypsilonka.
V roce 1968 končí provoz v Revoluční ulici a 2. listopadu téhož roku jsou otevřeny nové divadelní prostory v ulici Moskevská. Od 7. února 1969 má tato liberecká umělecká instituce i nový název -- Naivní divadlo. S novým názvem byla spojena důležitá změna -- Naivní divadlo se stalo dvousouborovou scénou: vedle loutkářského souboru se stalo profesionálním souborem i Studio Ypsilon.
V Naivním divadle se i v smutných dnech roku 1968 uskutečnila nejúspěšnější premiéra druhé poloviny šedesátých let -- hry O. Augusty Taškáři (prem. 1968, režie i výprava J. Schmid). Otevíralo se jí nejen nové divadlo, ale byla uvedena i na 3. celostátní přehlídce profesionálních loutkových divadel v Praze v červnu 1969. Festival se konal v době pražského kongresu mezinárodní loutkářské organizace UNIMA a odborná veřejnost vysoce ocenila divadelnost "Taškářů".
Léta sedmdesátá a osmdesátá
V sedmdesátých letech na sebe svou tvůrčí potencí stále více upozorňuje Studio Ypsilon. Loutkářský soubor Naivního divadla v roce 1970 zaujal svým vystoupením na přehlídce profesionálních loutkových souborů Skupova Plzeň (její první ročník se uskutečnil v lednu 1967) s inscenací Anička skřítek a slaměný Hubert od V. Nezvala v dramatizaci J. Středy.
V roce 1971 přichází z Kladna do libereckého loutkářského souboru herečka Markéta Schartová, která zazáří jako představitelka Martina ve hře O. Augusty Krakonošův les. Je to ale zároveň období, kdy loutkářský soubor postrádá po odchodu J. Schmida do vedení Studia Ypsilon výraznou tvůrčí osobnost, a tak se režisér stále hledá.
V roce 1972 se z podnětu redakce časopisu Československý loutkář -- konkrétně Miroslava Langáška -- a z iniciativy členů NDL, ke které se později připojili i loutkáři z Českých Budějovic, uskutečnila v Liberci tzv. nultá Mateřinka -- národní přehlídka inscenací profesionálních loutkových divadel pro děti nejmenšího věku.
Výraznou režisérskou osobností se v tomto období stal Pavel Polák. Mateřinková tvorba -- tvorba pro děti předškolního věku -- získala uznání i na mezinárodním festivalu v Moskvě roku 1976, který se konal u příležitosti kongresu UNIMA, na zájezdech v zahraničí, na mezinárodním festivalu ve Varně a v chorvatském Záhřebu.
V roce 1973 se ujímá své první režie v Naivním divadle Markéta Schartová, nejen znamenitá herečka, ale už i s řadou zkušeností v oblasti režie. Její první režií je Erbenova Kytice, a po ní přicházejí od poloviny sedmdesátých let její vynikající inscenace zaměřené pro starší děti a zejména mladé publikum. Patří k nim Švec dratvička od M. Kownacké (prem. 1975).
V roce, kdy Ypsilonka odchází ze svazku Naivního divadla, píše I. Peřinová (jedna z nejhranějších českých autorek) už hru přímo ušitou pro své herecké kolegy. Jsou to jakési "ohlasy" kramářských písní a nesou název Poslechněte, jak bývalo (prem. 1978).
V roce 1981 byla mladému publiku i dospělým adresována další premiéra O věrném milkování Aucassina a Nicoletty, kurtoazní středověký román o lásce mladého šlechtice a saracénské dívky.
Naivní divadlo se v tomto čase už dostává do kontextu s celou českou divadelní kulturou a vydatně tomu napomáhají i jeho pravidelná hostování v Praze, zejména v roce 1976, kdy zahájilo činnost Žižkovské divadlo.
K uměleckým úspěchům v druhé polovině osmdesátých let patří dvě inscenace pro mladé publikum: Kavkazský křídový kruh
a Ze života hmyzu, který měl premiéru v listopadu 1989.
Léta devadesátá

Po vzrušujících událostech, které nastaly koncem toku 1989 a při nichž Naivní divadlo nestálo stranou, byla sezóna 1989/90 dokončena v původních uměleckých záměrech. Ale už druhá polovina roku 1990 signalizovala, že v Naivním divadle dojde k podstatným změnám. Roku 1991 jmenovala rada města novým ředitelem S. Doubravu. V poměrně krátkém časovém období došlo k výraznému snížení počtu pracovníků, nicméně se podařilo zachovat dosaženou uměleckou úroveň. V umělecké činnosti se divadlo opírá o vyspělý herecký soubor, především o autorskou tvorbu Ivy Peřinové. Divadlo pracuje bez stálého režiséra a ke spolupráci zve hostující inscenátory nejen z loutkových, ale i z činoherních divadel.
K nejvýraznějším úspěchům devadesátých let patří trilogie Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků a Alína aneb Petřín v jiném dílu světa autorky I. Peřinové a inscenačního týmu T. Dvořák (režie), I. Nesveda (výprava) a J. Koptík (hudba). Inscenace Bezhlavý rytíř a Alibaba a čtyřicet loupežníků se setkaly s mimořádným ohlasem i na světovém festivalu UNIMA, který se konal při příležitosti Kongresu UNIMA v Budapešti v roce 1996.