Scéna.cz 

Scapinova šibalství v Brně

Po ŠKOLE ŽEN a LAKOMCI nabízí činohra NDB další slavnou Moliérovu komedii, jejíž námět autor převzal z Terentiovy komedie Formio. Dva měšťanští synkové, Oktavius (syn Arganta) a Leandr (syn Geronta), za pomoci prohnaného Scapina vytrestají své skrblické a staromódní otce. Když otcové kamsi odjedou, hoši si zařídí život podle svého, Oktavius se ožení s dívkou Hyacintu, která nemá ani vindru a neví, čí je. Laendr se chce oženit s cikánkou Zerbinettou. Otcové se vrátí, jsou zděšeni a chtějí vše zrušit. Tu sluha Scapin slíbí mladým pomoc a svými šibalskými kousky po italském způsobu, podvody a lhaním „dědky“ přiměje, aby byli synům po vůli. Nic pak nebrání velké svatební veselici. Hra si vydobyla nepřehlédnutelné místo v komediálním repertoáru světových divadel.

Hru SCAPINOVA ŠIBALSTVÍ s brněnským souborem nastuduje významný slovenský herec a stejně skvělý režisér Emil Horváth ml., jehož vynikající inscenace Zlatých chlapců (…Vstupte!) měla u brněnského publika fenomenální úspěch. Premiéra: 24. června 2011 v Mahenově divadle. Překlad Jiří Žák; dramaturg Martin Dohnal; scéna a kostýmy Peter Čanecký a hudba Peter Mankovecký ; choreograf Juraj Letenay.

Osoby a obsazení:
Scapin Zdeněk Dvořák; Argant Jan Grygar; Geront Bedřich Výtisk; Oktáv Jakub Šafránek; Leandr Petr Bláha; Zerbineta Kristýna Jiroušková; Hyacinta Klára Apolenářová; Silvestr Martin Sláma; Nerina Jana Štvrtecká a Carlo David Kaloč.

Molière začal psát Scapinova šibalství (únor 1671) po omračujícím ohlasu PSYCHÉ v paláci Tuilleries, kde byla hra předvedena králi a jeho dvoru v době, kdy hlad Ludvíka XIV. po čím dál sofistikovanějších činoherně-baletních spektáklech (obyčejně na mytologické náměty) nabýval rozměrů přímo bulimických (od bulimie-vlčí hlad). Dílo „lásky a her“ bylo přeneseno do Palais-Royal v ještě velkolepější podobě, neboť kvůli němu muselo být přestaveno jeviště, najmut velký počet zpěváků, houslistů a akrobatů, divadlo bylo vybaveno nevídanými bizarní stroji. Hra o krásné dívce (na kterou tak šíleně žárlí Venuše, že požádá Amora, aby ji potrestal) byla poslední Molièrovou spoluprací s geniálním a vrcholně sebejistým skladatelem Jeanem Baptistem Lullym. Těmto dvěma grandiózním a dosti ambiciózním umělcům, jejichž hustě lepkavá rivalita nabývala rysů skoro patologických, bylo dáno osudem do vínku (spíše Ludvíkem XIV.), aby proti své vůli spolupracovali. A tato nucená „práce spolu“ vydala nevídaný plod v podobě komedie-balet (či tragedie-balet), tedy multimediálního scénického útvaru, v němž činoherní proud koexistuje s živlem baletním (snad nejúčinnější je Měšťák šlechticem). Nucenost tvorby ve dvou však vyhřezla do pekla, nesnesitelného pro oba zúčastněné. Marc-Antoine Charpentier, autor hudby k další Molièrovým hrám, byl partnerem snesitelným, protože sine ira et studio (bez hněvu a zaujatosti – slavný citát římského historika Tacita).