Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ženské hrdinky Evellyn Pacolákové

autor: archiv

Herečka Městských divadel pražských Evellyn Pacoláková během svého dosavadního života absolvovala jako by symbolicky pout ze Slovenska, přes Moravu do Čech. Studovala na JAMU (absolvovala 1997), deset let strávila v Moravském divadle Olomouc (v roce 2005 získala za zdejší role Cenu Thalie pro mladého činoherce) a od roku 2008 je členkou Městských divadel pražských. Zde ji můžete vidět např. jako Janu Eyrovou, Catherine ve Vzpomínkách na vodě, Sestru Rose ve Vše o mé matce. 10. března 2012 měly v Rokoku premiéru ŽELARY, kde hraje postavu Elišky-Hanule.

V Želarech je mj. důležité téma, že hrdinka zvyklá žít ve městě, se musí v době války schovat na venkově, stát se manželkou místního kováře Jozy. Trvá jí to dost dlouho, než si dokáže na tuto změnu přijmout. I když jsme zjistila, že jste po celý svůj život pobývala ve městech – od Košic, přes Brno, Olomouc po Prahu, z nějakého důvodu si vás spojuji s venkovem...
A trefila jste se. Já jsem totiž všechny prázdniny od narození trávila u babiček na venkově. Jedna žila na vesnici u Humenného, druhá úplně na východě, na hranicích s Ruskem ve Vyšném Německém, což byl takový trochu zapomenutý kraj. Obě babičky měly statky, krávy, prasata, králíky, slepice... takže jsem si tohle prostředí jako malá opravdu užila. A láká mě dodnes. Když potřebuju relaxovat, utíkám na naší chaloupku a hrabu se v hlíně.

Vaše hrdinka Eliška měla problém v tom, přizpůsobit svou velkoměstskou náturu vesnickému prostředí. To vy jste na tom jistě lépe.
Myslím, že ano – že jsem v mnoha věcech šikovnější a zručnější. Když jsem si pořídila chalupu, nebyl žádný chlap, který by mi pomáhal, takže jsem se spoustu věcí musela naučit dělat sama – komíny, zdi, elektřinu, pokácet strom... A zvládla jsme to.

Jak je to s proměnou Elišky v Hanuli?
Mezi Eliškou a Hanulí je velký rozdíl. Na jedné z prvních zkoušek mi režisér Pavek Khek přečetl význam jména Eliška, já měla za úkol zjistit Hanu. Jméno Eliška pochází z hebrejštiny a znamená „ Bůh je moje přísaha“, což se vztahuje k postavě doktorky, kterou je Eliška na začátku příběhu. Hana je také z hebrejštiny, a znamená „milostiplná, něžná, milostná...“, pro mě tedy více ženská. Postava Elišky projde v příběhu přerodem z racionální emancipované doktorky k ženě plné něhy. Zatímco Eliška pociťuje určitou nadřazenost, jakousi doktorskou aroganci, se kterou někteří lékaři přistupují k pacientům (přece jen rozhodují o životě a smrti), na vesnici je to jinak. Lidé mají přirozenou úctu k přírodě, jsou s ní v souladu. Takže pro mě cesta od Elišky k Haně je cestou od arogance k pokoře. Paní Květa Legátová má vše krásně promyšlené, do detailu. I jména, které nesou konkrétní významy.

V inscenaci hraje důležitou roli lidová muzika z Kopanic. Vy máte ráda lidové písničky?
Mám. Když se někde sedí a popíjí dobré vínko z Moravy, písničky k tomu patří. S lidovými písněmi jsem vyrostla. Mám je spojeny s oběma babičkami, které mě naučily spoustu krásných písní. Na vesnici se hodně zpívá. Pavel nám od začátku zkoušení pouští různé melodie a písně pro inspiraci. Zvykla jsem si na ně a bála se, že se mi pak nové písně nebudou líbit. Ale asi před týdnem jsme vybírali písně pro inscenaci a byly krásné!

Vraťme se ale ještě k přírodě. Vy jste se tedy v dětství pohybovala na Slovensku. Kdy jste začala poznávat moravskou přírodu?
Tu jsem začala poznávat s příchodem naší chalupy. Pamatuji se, že jsem měla v době působení v Olomouci, i když je to krásné město, strašlivou touhu dostat se na venkov. Potřebovala jsem někam vypadnout, pracovat rukama. Divadlo je velmi specifická profese. Nazkouší se inscenace, pár měsíců, let se hraje, pak ale skončí a zůstanou jen vzpomínky. Přes pár lety jsem začala dělat keramiku, je to něco, co tvořím a můžu si na to sáhnout. Dostala jsem dokonce hrnčířský kruh, a když se nemůžu hrabat v hlíně na zahrádce, sáhnu po té hrnčířské a vyrábím z ní vázičky, hrnečky... Z doby, kdy jsem začínala, mám spoustu nehezkých popelníčků. :-)

V Praze už jste pár let, jak se Vám tu líbí. Nemáte nutkání utíkat někam na venkov?
Mám ráda svůj klid, ale občas potřebuji změnu. Když jsem dlouho v Praze, neskutečně se těším na chalupu, stačí mi 14 dní a už se zase těším na stereotyp v Praze– školka-divadlo-rodina. Byla jsem zvyklá na menší místa, ale Praha mi také přirostla k srdci. Mám tady místečka, kam chodívám ráda na procházky. Nacházím na nich svůj klid, relax. Ani turisté mi už nevadí tolik, jako na začátku. Člověk se tak nějak osvobodí, možná i proto, že musí.

19.3.2012 22:03:24 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!