Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Nominace na Thalii – Michal Isteník

Mrtvé Duše (Jaroslav Matějka, Michal Isteník)

autor: archiv divadla

Herec Michal Isteník (*1983) patří k nejvýraznějším talentům mladé generace. Od roku 2008 je v angažmá v Městském divadle Brno, a dává o sobě vědět i v souvislosti s Buranteatrem. O tom, že si jej všímá i odborná kritika, svědčí, že v roce 2011 se podle ankety kritiků stal „talentem roku“. Tato sezóna mu přinesla nominace za roli Čičikova v adaptaci Mrtvých duší v MdB v režii Hany Burešové, a to jak v Cenách Thalií (je mezi třemi nominovanými za nejlepší herecký výkon) a rovněž v anketě kritiků se ocitl ve finále nominovaných „nejlepších mužských hereckých výkonů“. Zda některé z ocenění získá, se dozvíme v březnu. Prozatím jsme se Michala Isteníka zeptali na jeho dosavadní divadelní kariéru.

Prý jste dříve než hercem chtěl být (nebo dokonce byl) sportovcem. Nelitujete toho, že vás osud nasměroval k divadlu?
Hrával jsem fotbal, naposledy1. ligu za dorost SK Kladno. Ale asi to na nějakou zářnou kariéru nebylo. V osmnácti letech jsem musel s aktivním fotbalem skončit a divadlo tak nějak organicky zaplnilo volný čas, který jsem najednou měl. A nelituju. Fotbal sleduji bedlivě, jsem takový ten šílenec, co si nahrává zápasy, které nemůže kvůli představení vidět, pak se ploužím po divadle temnými kouty, aby mi nikdo neřekl výsledek. A doma do noci koukám. Občas si jdu ještě zahrát za Menšíkovu jedenáctku. A pohled na váhu říká, že bych měl chodit častěji.

Vzpomínáte na svůj první – řekněme iniciační – divadelní zážitek?
Asi první den, kdy jsem přišel na gymnáziu na dramatickou výchovu. Dělali jsme sice jen nějaké etudy a živé obrazy, ale já hned cítil, že tohle by mohlo být ono...

A vzpomínáte, kdy jste poprvé stanul před diváky v nějaké roli?
Právě v dramatické výchově při Gymnáziu J.A. Komenského v Novém Strašecí. Hráli jsme takovou lidovou variaci Aucassina a Nicoletty. Já hrál dvojroli zlého Vikomta a pak krále, který byl těhotný. To už nevím proč. Jen si pamatuju, že jsem byl strašně nervózní.

Je paradoxní, že mnozí velmi uznávaní a oceňovaní herci měli problém dostat se na herecké školy. U vás to bylo podobné. V čem byl podle vás problém? Zlepšil jste se v přípravě, nebo jde spíše o štěstí?
Mít vlohy k herectví automaticky neznamená, že vás DAMU nebo JAMU nebo konzervatoř budou vítat s otevřenou náručí. Musí klapnout dohromady spousta věcí. Počínaje tím, jaké monology si člověk v přípravě zvolil, jak zvládne tu strašnou nervozitu, a konče třeba i tím, jak vypadá, jestli se do skladby ročníku bude hodit nebo jakou náladu má ten den komise. Když jsem byl poprvé na přijímačkách na DAMU, moc jsem netušil, co mě čeká. A jakmile jsem z té učebny odešel, věděl jsem, že se to nepovedlo. Další rok už jsem byl zkušenější. Na DAMU to sice nevyšlo, ale na JAMU ano. Měl jsem velké štěstí.

Co se stalo, že jste se rozhodl z JAMU odejít – a co vás přimělo ji dokončit?
Já nikdy neodešel. Jen jsem si dal roční pauzu. Studium jsem začínal v ateliéru u Oxany Smilkové. Jsem jí vděčen za hodně věcí, vždyť nebýt jí, ani na JAMU nejsem. Ale ve třetím ročníku jsem jí nějak přestal rozumět a rozhodl se ještě se dvěma spolužáky přerušit studium. V září jsem pak naskočil do ateliéru k Aleši Bergmanovi, pod kterým jsem studium dokončil.

Mnozí Moraváci (včetně herců) putují za prací do Čech, resp. do Prahy. U vás to bylo obráceně – stal jste se ze Středočecha naturalizovaným Brňákem. Co vás na Brně láká a baví?
Na Moravě je dobře. Nikdy jsem ani neuvažoval, že bych po studiích odešel někam pryč. Zamiloval jsem se do Brna a jeho atmosféry na první pohled. Někdy se říká, že je to největší vesnice v republice. Já jsem z maloměsta, a možná i proto je mi tu tak dobře. Musím se ale přiznat, že jsem teď Brno trochu zradil a stěhuju se s rodinou do Rajhradu. Ale vlakem jste v centru za 15 minu. Tak třeba budu naturalizovaný „rajhraďák“. Už se strašně těšíme.

Hrajete paralelně na velkých scénách (MDB ) i na malých (s Divadlem u stolu, Buranteatrem). Co je vám naturelem bližší? Máte rád diváky na dosah, nebo vyznáváte klasické kamenné divadlo?
Abych pravdu řekl, nikdy jsem ten rozdíl nijak neřešil. Obojí má své. Nepřemýšlím nad tím, jestli hraju zrovna na malé nebo velké scéně, nějak se to přepíná automaticky. Nepreferuji jedno před druhým...

Do dneška je v databází Divadelního ústavu zaznamenáno přes padesát rolí, které jste sehrál. Jsou mezi nimi role hlavní i velmi malé. Je pro herce příjemné takové střídání nebo vždycky toužíte po té velké roli?
Osobně neznám herce, který by nechtěl - alespoň ve skrytu duše – hrát velké role. To myslím k té profesi patří. Tím ale neříkám, že mě malé role štvou. Někdy mě právě baví vyšperkovat si jeden dva výstupy a nemuset táhnout celé představení. Například tato sezóna je pro mě hodně náročná, zaplaťpánbůh :-), a tak musím přiznat, že bych rozhodně malou roličkou nepohrdl.

Které z postav, jaké jste měl možnost si zahrát, je nebližší vašemu naturelu? A která byla pro vás nejtěžší? A do třetice, kterou máte nejraději?
Některé role jdou samy. Třeba Tom ve Skleněném zvěřinci. Od první čtené jsem věděl, co a jak, rozuměl jsem mu do morku kostí. Stačilo se naučit text a vědět odkud kam jdu. Některé se rodí z krve a potu - Čičikov se vyloupl až na veřejné generálce, a možná on je tou nejtěžší rolí, s jakou jsem se kdy setkal. A oblíbená? Vždycky ta, kterou právě hraju :-) Ale musím říct, jedna z mých nejoblíbenějších byl Ludvík Grübel ve Všemocném panu Krottovi. Toho jsem miloval.

Máte raději, když má režisér přesnou představu, do které vás tlačí, nebo naopak když vám nechá možnost pro vlastní verzi postavy?
Jak kdy. Třeba Hana Burešová vás vede vás jako na vodítku. Někomu to nemusí být příjemné, já zkoušení s ní miluju. Naopak třeba Stano Slovák mi nechává hodně volnosti. To mám rád především proto, že můžu trošku zasahovat do textu. Někdy mě baví si s autorem takhle zalaškovat. Nevím už, jak to baví autory :-) Miky Tyc se zase tváří, že neví, ale nakonec vás vždycky dovede tam, kam chtěl... Standa Moša zase nastaví mantinely,velmi filigránsky vybuduje emocionální vrcholy a pak nechává hercům dost svobody, ať se „porochní“. Každý máj svůj rukopis. Pro mě je strašně důležité cítit důvěru a naopak věřit tomu, co dělám, pak mě práce baví ať tím nebo oním způsobem.

S Hanou Burešovou spolupracujete po několikáté. Tou první rolí byl D´Artagnan? Jak se vám hrál?
To byla paráda. S mou postavou a vizáží hrát D´Artagnana?! To byla výzva. S Hanou jsme se do sebe hned zamilovali. Bylo to hrozně náročné představení, zhubl jsem během něj vždycky čtyři kila. Dnes bych to asi neuběhal :-)

Vaší poslední spoluprací s touto režisérkou jsou Mrtvé duše. Zaslechla jsem mezi diváky, že Čičikov je vaše zatím „největší“ rolí, a nominace na Thalii tomu dává za pravdu. Jak berete Čičikova vy?
Celé to představení je pro mě náročné. Není to totiž jen Čičikov. Je tam ještě rovina Gogolova a rovina řekněme moje osobní, mezi kterými jsou velmi rychlé střihy. To zkoušení bylo strašně náročné a vyčerpávající. Jak už jsem říkal, definitivně se to vylouplo až na veřejné generálce. Na poslední chvíli. I kvůli tomu, jak jsme se namakali, jsem rád, že je to představení tak oceňováno. Opravdu, moc si toho vážím. I podpory kolegů, kteří se můžou přetrhnout a já si lížu smetanu :-)

Slyšela jsem v řadách kritiků, jak před časem vaše herectví přirovnávali k Rudolfu Hrušínskému, a v souvislosti s Čičikovem zase k Miroslavu Donutilovi. Jak se vidíte vy – berete si inspiraci od jmenovaných herců, či od jiných, nebo je to náhoda, že vás tak diváci vidí?
Inspiruju se, jistě, ale ne vědomě. Je to automatické. Když se koukáte na ty největší, něco se musí někde zachytit. Srovnání s velkými herci samozřejmě potěší, ale já nejsem Donutil ani Hrušínský. Nikoho nenapodobuju. A jestli se můj herecký styl někomu podobá, s tím asi nic neudělám :-) Na druhé straně podobat se Hrušínskému? To není špatné :-) Ještě zkusím Kemra.

Jaký byl první pocit, když jste se dozvěděl, že jste nominován na Thalii?
Zaskočen. A tak nějak vnitřně potěšen. Nestydím se říct, že mi takové ocenění mé práce udělalo hroznou radost.

Co vás čeká v tomto roce – na co se těšíte?
Těším se na stěhování a náš rodinný domeček v Rajhradě. A právě zkoušíme s Miky Tycem v BURANTEATRu Goethova Fausta a Markétku. Faust byla má vysněná role a teď mám možnost se s ní popasovat. A zatím vím jedno: není dobré – ať už jste nebo nejste věřící – brát tu roli na lehkou váhu...

www.mdb.cz-Michal Isteník

16.3.2015 15:03:59 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama