Scéna.cz 

Nad Tatrú sa opět blýská – 23. ročník divadelního festivalu ve Zlíně

Na zahájení česko - slovenského divadelního festivalu Setkání- Stretnutie, který pořádá Městské divadlo ve Zlíně už po třiadvacáté, zazněla československá hymna. Zazpívali si ji diváci pod taktovkou místních herců, aby vyjádřili sounáležitost obou národů a zároveň si připomněli stoleté výročí vzniku republiky, jemuž se právě festivalem dostává té nejpatřičnější pocty.

Vzhledem k historickým souvislostem tentokrát podpořilo festival finančně vedle stálých sponzorů nemalou částkou také Ministerstvo kultury, jak uvedl v úvodním projevu ředitel zlínského divadla Petr Michálek. Mimo něj pozdravili obecenstvo také zástupci lokálních finančních zdrojů, primátor Zlína Miroslav Adámek a hejtman zlínského kraje Jiří Čunek, kteří zároveň předali Cenu Martina Porubjaka za angažovanost při česko - slovenské kulturní spolupráci věčně mladé a okouzlující slovenské herečce Emilii Vašáryové. Stala se třetím laureátenm této ceny po Martinu Hubovi a Bolku Polívkovi.

Shodou okolností má československý ráz díky slovenským a maďarským předkům i osobnost patrona letošního ročníku festivalu, mima Radima Vizváryho.

Radim Vizváry, absolvent pražské HAMU a žák Borise Hybnera, umělec s mezinárodním renomé otevřel divadelní dění svým brilantním autorským představením „Sólo“ , za něž získal v roce 2016 Cenu Thálie v oboru Balet, pantomima a pohybové divadlo. Sám popisuje pantomimu jako bílou paní – „všichni vědí, že existuje, hodně se o ní mluví ale málokdo ji viděl“ a tak svou tvorbou usiluje o to, aby se poněkud zviditelnila.

V „Solu“ nastínil v sérii etud s různými charaktery malou historii pantomimy od klasiky, tak jak ji asi zná nejširší veřejnost po současné trendy. Od romantického pierota a scénku s ukradenými hodinkami s laskavým humorem, kde je vše naprosto „čitelné“ nebo grotesku s tristním koncem o Davidu a Goliáši, přes toreadora pronásledovaného býkem, houslistu, hérečku – zpěvačku, která se vydá svým příznivcům až na kostru a bojácného skejťáka po „tanec“ podivné pololidské bytosti nebo magickou „baletní“ sekvenci vycházející z butou - asi nejpůsobivější .částí představení. Postava s nahým trupem v široké dlouhé bílé sukni v kuželu ne zcela ostrého světla, zahalená dýmem, nakonec s němým výkřikem rozevřených rudých úst vztahující ruce k divákům.

Proměny „hrdinů“ následují bezptostředně za sebou přímo před očima obecenstva ve stylizované herecké šatně, vybavené stojanem s kostýmy a stolkem se zrcadlem, kam patří i různé „zádrhele“ při oblékání nebo líčení a v závěru i zapálená cigareta.

Za devadesát minut prožije Radim Vizváry deset životů, je neusále v akci, střídá bleskově náročné fyzické pozice a tisíceré výrazy tváře, velká gesta i nepatrné záchvěvy prstů, nutí lidi smát se i bez dechu zírat. Svůj pantomimický koncert zahrál tak bravurně, že se mu dostalo ovací ve stoje.

Ve Zlíně se Radim Vizváry zablýskne ještě jednou a sice s pantomimickou pohádkou pro děti „Pejprbój“.

Jako první bylo sice uvedeno dílo ověnčené Thálií, ale i ostatní inscenace i když zatím nevyznamenané, se pohybují na podobné kvalitativní úrovni. Z produkce Městského divadla ve Zlíně se objeví například „Zvlčení“ podle románu Antonína Bajajy v režii Dodo Gombára, dramatizace deníku Anny Frankové v podání Nového divadla v Nitre, inscenace Slovenského komorného divadla v Martine „Vojna nemá ženskú tvár“, inscenace Teatro tatro „Majster a Margaríta“ nebo představení Národního divadla v Brně „U kočičí bažiny“ a řada dalších.