Scéna.cz 

Ohnivý kůň Jana Potměšila

Nezapomenutelný létající švec plný úsměvů a optimismu -- Jan Potměšil. Jaké jsou jeho návraty do života nebo k divadlu. Byla jeho profese herce dětský sen, anebo náhoda?
První dotek s herectvím byl u mne v osmi letech, kdy do školy přišli filmaři a pozorovali co děláme o přestávce. Takto jsem byl vybrán do pořadu v televizi o knížkách pro děti. Hrozně mě to bavilo. Dostal jsem se do neběžného prostředí pro obyčejného kluka. Ke konci ZŠ jsem se rozhodoval, zda jít na konzervatoř nebo ne. Zvítězilo všeobecné gymnázium a pak následoval rok na fakultě tělesné výchovy a sportu. Jsem za to rád, neboť se mi otevřeli jiné prostory a našel jsem spoustu přátel.

Zlom nastal po inscenaci Hrátky, pana režiséra Ráži a bylo rozhodnuto.Dveře DAMU se otevřely až na druhý pokus. Přišlo první hostování v divadle a zasáhl osud. Nehoda.
Po prvním probuzení si člověk uvědomuje - žiju. Najednou všechno pryč. Paměť si nevzpomíná na předchozí role. Hlava je prázdná mapa. Člověk se upíná na věci nejbližší pro jeho přežití: jak se napít nebo jak se dostat z postele na vozík. Rok a půl rehabilitace a postupný návrat. Bude ještě divadlo?
V tu chvíli přišel s nabídkou Jakub Špalek, ať jdu do divadla, ať to zkusím, že má pro mě roli. To byl vstup do právě založeného divadelního spolku Kašpar. V danou chvíli jsem pochyboval, ale zkusil jsem to. Po bolestivé fázi zkoušení, které nebylo jednoduché ani pro mé kolegy, přišlo první představení s rolí, kdy sedím v hledišti. Další hře jsem byl na jevišti, poté přibyla i nějaká akce. Vše nebylo vždy po srsti. Vtom čtvrtá role, kdy došlo i k osobnímu obratu. Pochopil jsem, že není třeba vše komplikovat. Proč nevzít vozík do hry? Proč to nepřiznat a naopak z toho vytěžit. Není třeba nic maskovat. Samozřejmě někdy se to nabízí, nevylučuje. Někdy to nelze roubovat do jakékoli hry.
Tím nastalo obhájení. Zásadní průlom v přístupu k práci. Jak vlastně přistupujete k postavám? Máte hned jasno nebo je cesta k výsledku trnitá? Můžete nechat nahlédnout do své kuchyně?
Špajz nemám zamčený. Může se vyskytnout něco co člověka hned osloví, ztotožní se s tím.. V tu chvíli není o čem přemýšlet. To je ovšem výjimka. Někdy si vezmu text, čtu ho a pátrám citem zda mě zaujme, zda mě v něm něco potkává či ne. Nemusí to ovšem znamenat, že vím, co s tím. Nebo si naopak říkám, je to těžké je to úplně jinde než já. Nastává hledání v textu, v sobě, ve zkušenostech a v okolí.
Divadlo je pro mě práce a zároveň koníček. Není důležité, že tam musím zůstat o několik hodin déle. Člověka uspokojí, když dá někdo z diváků najevo, že to pro něj bylo důležité, že mu to pomohlo, otevřelo dvířka, která potřeboval otevřít. A v tu chvíli vlastně ničeho nelituje -- ani námahy ani obtíží.
Myslím si, že na práci, která se dělá s láskou, je to poznat. Třeba truhlář, když bude dělat kulatý stůl pro rodinu, aby lidem u něj bylo dobře, tak pak to bude nejžádanější artikl. V divadle je k tomu velká příležitost.
Jan Potměšil kromě divadelních a rozhlasových rolí spoluvytváří pořad Lidská tvář slavných v čajovně Herba Magica. Ve spolupráci s vydavatelstvím AudioStory vzniklo již několik zajímavých nahrávek na audio nosičích. Poslední z nich se jmenuje Nejen růže. Jde o úryvky z knih a divadelních rolí, které jsou herci blízké a nějakým způsobem ho oslovují. Vedle těchto ukázek, dostala prostor i autentická Janova zpověď. Vyjadřuje se k věcem, které jsou důležité si stále připomínat: vztah k životu jako takovému, k dítěti v nás, k lásce nebo k bohu či vesmíru.
Máte nějakou svoji životní knihu, k níž se neustále vracíte?
Nikdy jsem takto o tom neuvažoval, protože ty věci přicházejí a některé zůstanou. Některé člověk odloží a zapomene na ně. Silnou knihou je pro mě Alchymista od Paula Coelho, protože je to úplná studnice moudrosti. Na kterékoli stránce je možné objevit velké poselství a posilu zároveň. Jde o příběh človíčka, který hledá svůj poklad a smysl svého života. Při své cestě dochází k úžasným setkáním s lidmi a poznání sebe sama. V literárních dílech jsou momenty, které člověka rozezní.
Jak dokáže Jan Potměšil hrát se svojí životní rekvizitou?
Zkusíme se zbavit oboustranných rozpaků. Vždyť člověk nemocný, zraněný byl dříve schováván. Takový ani nemůže existovat, hlásal dřívější režim. Při tom o nic nejde. Kolik lidí má svoji rekvizitu -- brýle, hůl nebo inzulín. Také jim překotně nepomáháme.
Není důvod k nedůvěře a k obavám, že je něco špatně. Na jednu stranu každý z nás má potřebu druhým pomáhat a na druhou zase každý chce být nezávislý. Pokud nedostanete příležitost a okolí vás neustále staví do role méněcenného, postiženého a ne do role člověka s postižením, pak toto začnete přijímat a máte pocit, že se tak k vám chová celý svět. Někdy může být cennější pomocí, když nepomůžete. Řadu věcí musím zvládnout, jen to zkusit. Jakmile se o jakoukoli věc nepokusím, nemám právo říkat, že to nejde. Někdy oporu potřebujeme, ale je dobré se zeptat. Na druhou stranu i já jsem se učil říkat ne díky, teď já sám, a nebo díky, jsem rád, že jsi tady v pravou chvíli.
Rád bych Vás požádal, abyste se s námi podělil o vlastní zkušenost. Prošel jste, jak říkáte, stavem postel a nic. Poté jste opět začal hrát. Mám pocit, že druhým dáváte sílu, kde ji berete?
"Rád se svěřím a podělím. Na začátku byl nejdůležitější okamžik, když se začnete probírat po poměrně dlouhé fázi, kdy jste v bezvědomí. V tu chvíli vám dojde, dostal jsi šanci. Jsi tady, tak si s tím nějak poraď, mladej. V podstatě jsou dvě možnosti a neexistuje nějaké alibistické mezi. Buď ustrnout a otáčet se do sebe, hledat křivdy a viníka nebo se otočit před sebe. Život mi byl zachován.
Řady drobností, co člověk považoval za samozřejmé, si najednou váží a vidí je v jiném světle. Jako by je málem všechny ztratil. Pak vám nepřijde samozřejmé, že vidíte, slyšíte. Jsou to velké a dary zázraky. Teprve, když o jednu věc přicházíte, dojde vám její hodnota. Jedny dveře se zabouchly a druhé nabízejí kliku. Jen vejít a otevřít.
První pokus při nalezení špetky odvahy, při prvním krůčku dává jasně najevo, že to smysl má, že vás to nabilo, posílilo, a že ten krok uděláte znova a třeba větší.

Domlouváte si s někým schůzku telefonem, ozve se záznamník. Za chvíli dotyčného potkáte na ulici. Cestou se zvedne poryv větru a rozháže listy mapy do okolních zahrad a vy se do každé z nich dostanete a listy posbíráte. Tak takové jsou náhody ohnivého koně s dvěma trojkami a s dvěma šestkami a třemi devítkami.