zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Elling a Kjell Bjärne

Z inscenace Elling a Kjell Bjärne

autor: archiv divadla   

Dvě pražská divadla objevila krásnou norskou hru. Autorem literární předlohy je Ingvar Ambjornsen, autorem dramatizace Axel Hellstenius. Nejprve byl k vidění film Elling, poté byl příběh o dvou „kamarádech“ převeden do scénické podoby pod názvem Elling a Kjell Bjärne.
Dnešní doba přetvářky a vykalkulované image, za kterou se ztrácíme, nedostatku kontaktu mezi lidmi, problémy se zařazením do společnosti postihuje dnes všechny generace. Tahle hra vypovídá o dvou kamarádech – bláznech či dokonce autistech, kteří dostali šanci vyzkoušet si po letech pobytu v psychiatrické léčebně kouzlo obyčejného života v samostatném bytě. To, co je potkává, a jak se jim nakonec podaří zvítězit, je obsahem příběhu. Na dnešní dobu krásná pozitivně laděná hra – s prostým přímočarým jazykem, vtipnými situacemi a hlubokým poselstvím.

Komorní činohra Jiřího Bábka po léta poctivě hledá neotřelé tituly a spolupracuje s mnoha zajímavými herci. V současné době hrají v Divadle Na prádle. Je třeba ocenit odvahu, s kterou se vrhají do nových titulů - a jaké ty tituly jsou. Nemají nic společného s módní vlnou coolness dramatiky, a jejich společným podstatným rysem je lidskost. Stejně tak tomu je i v případě Ellinga a Kjella Bjärna. Režisér Jiří Bábek do titulních rolí obsadil Lukáše Krále a Radka Valentu, sociálního pracovníka hraje Eduard Jenický, dvojroli ošetřovatelky a servírky Ivana Huspeková a těhotnou sousedku Reidun Natálie Topinková.
Oba hlavní hrdinové, „rozumář“ a básník Elling i sexuchtivý Kjell se vrhají do života s opravdovým nadšením. S úspěchem se jim daří vybalancovat komickou a tragickou polohu svých postav. Tihle dva „mimoňové“ jsou prostě neodolatelní ve své jednoduchosti, v kouzlu nechtěného a ve svých mnohdy až zvířátkovských, instinktivních reakcích. Jsou naprosto uvěřitelní, a tak s nimi člověk rád prožívá napětí jejich „poprvé“, jejich dětské rozpaky a nešikovnost, i směšnou přemoudřelost. Dojemná cesta, na které nakonec zvítězí, protože se začnou chovat jako „normální“ lidi, je pro oba nepochopitelná, ale pro diváka nabízí možnost zamyslet se nad tím, co je vlastně normální a jak nám slupky civilizační image brání v rozvoji vlastního já. Oni se prostě nepřizpůsobují, nedokážou to, i když se o to snaží. Košaté básnictví, až bájné lhaní Ellingovo ukazuje, jak mnoho ze své fantazie ztrácíme civilizovaností a intelektem, Kjellova posedlost po sexuálním sblížení s JAKOUKOLI ženou mnohému mladíkovi jistě připomene jeho problémy… :-) A udivená stále se opakující hláška Kjella – v interpretaci “slušňáka” Radka Valenty : No, neséér… nerozesměje pouhým vyslovením sprostého slova, ale především jeho pokaždé překvapivě jinou intepretací.
Jemnou poetičnost a hravost textu, jeho komiku a smutek dobře vnímají i další postavy, byť ve srovnání s hlavními představiteli přece jen ustupují do pozadí. Ukazuje se, že konfrontace světa normálních a bláznů, někdy přiklání vážky normality spíše na stranu handicapovaných…

V divadle Kalich měla premiéru verze s podtitulem Chvála bláznovství v režii Ondřeje Zajíce. V hlavních rolích se opět sešli (po inscenaci Na dotek v divadle Rokoko) bratří – Vladimír a Michal Dlouhých. Doplňuje je Vasil Fridrich a Eva Leinweberová, která se ujala všech tří ženských postav (alternuje Lucie Stejskalová).
Je jasné, že bratři Vladimír a Michal přitáhnou do divadla více diváků než ansámbl Komorní činohry. Ale to je showbusiness! Oba bratři se zhostili rolí po svém. Schválně používám tento frázovitý výraz, protože na rozdíl od dříve popsané inscenace v Divadel Na prádle je to opravdu tak. Snad může tato inscenace vyznívat profesionálněji – jak Vladimír, tak Michal jsou zkušení a dobří herci, ale právě to možná brání čistému pohledu na hru. Oni prostě HRAJÍ. Hrají psychologicky, kontaktně, dokážou přesně vypointovat situace a vědí, kdy budou diváci reagovat smíchem. A tak se tlačí na pilu a mnohé tak uniká. Jsou to psychologicky propracované postavy a situace, a to k příběhu hry příliš nesedí. Dva autisti, kteří si žijí sami pro sebe, se za tím vším ztrácejí – je tu přílišný vizuální kontakt mezi postavami na scéně i s diváky, ale ztrácí se jemné předivo příběhu pod tím. Diváci skutečně reagují na správných místech a tak jsou obě strany vlastně spokojeny. Ale tak se mi trochu z téhle produkce vytratil ten bytostný, nepopsatelný dotek divadla…

Je ovšem pravda, že málokdo navštíví obě scény, a proto nebude srovnávat.
Samostatně jistě stojí za zhlédnutí obě představení, protože tak pozitivních a přitom pravdivých her jako je Elling a Kjell Bjärne, je dnes zoufale málo.

6.6.2005 00:06:32 Jana Soprová | rubrika - Recenze