Scéna.cz 

Maryša v pojetí Igora Stránského

Vařila Maryša, vařila kafe… Zda z konzumu anebo od Žida? Notoricky známé rčení, které nahání hrůzu kdejakému středoškolákovi. I přes určitá inscenační úskalí je drama bratří Mrštíků na českých scénách stále žádanější. K vynikajícímu výkladu J.A. Pitínského, který toto drama inscenoval v Národním divadle Praha, přibyl další zajímavý výklad režiséra Igora Stránského. Ten inscenaci Maryša nastudoval v domovském Slováckém divadle Uherské Hradiště.
Režisér Igor Stránský přizval ke spolupráci hudebníka Jiřího Pavlicu, scénografa Miroslava Malinu a kostýmní výtvarnici Evu Jiřikovskou. Celý tvůrčí tým spolu s celým souborem vytvořil inscenaci, k níž přívlastek klišé v žádném případě nepatří.

Základ scény tvoří konstrukce stěn, která vychází z podkrovních rámů. Tento objekt se pak rychle mění jednoduchou přestavbou z domu na světnici a hospodu. Zajímavý je centrální rám – ten pomocí světla vytváří kříž.
U kostýmů Evy Jiřikovské lze vyzdvihnout zejména provázanost s folklórními prvky – ta se projevila u kostýmů rekrutů. Patřičnou stylizaci udržela u kostýmu Maryši a Vávry. Nevydařeně působil bílý kostým Babičky. Jednak se ztrácela jeho bohatost a na druhou stranu vytvářel z postavy kvočnu. Hudebník Jura Pavlica přesvědčil citem pro dramatickou hudební zkratku a rovněž zůstal věrný bohatému folklórnímu rejstříku.

A na co vsadil režisér Igor Stránský? Inscenaci začíná prologem – Maryša odchází z vězení. Tento okamžik mu umožňuje nejen odhalit sílu davu, ale také podtrhnout lidské předsudky a v neposlední řadě představit všechny aktéry děje.
Další režijní invenci uplatnil ve vnitřních monolozích Maryši. Tím klade vetší důraz na psychologizaci jednání podstav. Podtrhává a objasňuje jejich motivy jednání. Tím se z běžného vesnického dramatu stává inscenace daleko plastičtější a působivější.

Jakýkoli režijní záměr se nemůže uplatnit bez spolupráce v souboru. Titulní postavu Maryši svěřil režisér Alexandře Vronské. Ta v případě premiéry vytvářela postavu křehkou – chyběla ji sebedůvěra. Její Maryša má ovšem prvky rodičovské věrnosti, čistotu lásky k Franckovi, ale i sebezapření a zarputilost vesnického děvčete.
Její rodiče – Lizal (Jiří Juřina) a Lízalka (Jaroslava Tihelková) vyšli rovněž v odlišném inscenačním podání. V rodině je dominantnější a tvrdší Lízalka Jaroslavy Tihelkové. Lízal je naopak poddajný a nakonec nešťastný.
Vávra Kamila Pulce není šablonovitě panovačný a usurpátorský. Pulec na jevišti ztvárňuje nekompromisního hospodáře, který hájí svá práva, ale dokáže být také emotivní. Okamžik snahy usmířit se s Maryšou podtrhuje absurdnost Maryšina činu. Z hlediska obecných konvencí – proč se nedomluvit a neusmířit?
Maryša bratří Mrštíků do Slováckého divadla neodmyslitelně patří.