zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Adam Kořán: Připadám si již natolik odvážný, že mohu svobodně tvořit

Adam Kořán

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

S mladým hercem Adamem Kořánem jsme se sešli po české premiéře inscenace ŠPÍNA, kde ztvárnil postavy Kevina Lakatoše a Smrt. Jako Kevin předvedl krátkou etudu na téma víry, aby se zalíbil budoucím adoptivním rodičům. Jako Smrt nesleze z chůd a hraje na kytaru. Byť role epizodní, přesto s velmi výrazným hereckým projevem. Také jsme zhlédli další inscenace této sezóny, naposledy TŘI MUŠKETÝRY amerického dramatika Kena Ludwiga, kde ztvárnil roli D'Artagnana. V této inscenaci mu hraje sestru Sabine Milana Gorská (spolužačka z JAMU - pozn. red.).

S Adamem jsme se také ocitli na hradech Kašperk a Houska. Zajímalo nás, proč zrovna tyto dva hrady, když jsou hodně daleko od sebe. První je zřícenina, a druhý má zase bránu do pekel. Adam rozhodně na pekelníka nevypadá. Prozradil nám, že jeho rodiče jsou aktivní hudebníci, takže s jeho hereckou dráhou nebyl problém. I když se narodil v Praze, studentská léta prožil v Brně a nyní žije ve Zlíně. Za dveřmi je v divadle mezinárodní festival Setkání/ Stretnutie (14. - 18. června 2024). Vezměme to nejdříve na hrady a zámky…

  • Když provádíte po hradech, provedl byste mě spíš po Zlíně nebo po divadle?
    S divadlem bych vás už seznámil, hraju tu druhou sezonu. Nastoupili jsme sem s Mili Gorskou, a dělali jsme tady už prohlídku pro diváky u příležitosti dne otevřených dveří. Po Zlíně bych Vás ještě nikoho neprovedl.
  • Dozvěděl jsem se, že jste provázel na hradech Kašperk a Houska. Oba hrady jsou hodně daleko od sebe. Houska leží na Kokořínsku, Kašperk zase v Kašperských horách. Jak je to možné?
    Nic neobvyklého. Na každém hradě jsem provázel dva týdny. Jeden den jsem měl na přejezd mezi nimi. Oba objekty mají co do sebe. Důležité je, jak se k tomu nachomýtnete. Housku jsem objevil díky kamarádovi před osmi lety. Nejdříve jsem pracoval na kiosku, pak jsem začal provázet. A díky dalšímu kamarádovi jsem se přesunul na Kašperk. Udělal jsem si takový relax, i když jsem byl v práci.
  • Průvodcování není neobvyklé pro herce Městského divadla Zlín. Působil tady herec Jaroslav Plesl, nyní v Dejvickém divadle, a ten také provází po hradech a zámcích…
    Moje průvodcovská činnost byla ještě před získáním angažmá v divadle, ve druhém ročníku JAMU. (Smích.)
  • Říkáte, že si při provázení návštěvníků odpočinete, ale text se také musíte naučit, že?
    Částečně se naučíte zhruba osm stránek, písmo o velikosti jedenáct. A když získáte jistotu v tom, o čem povídat, můžete volně improvizovat.
  • Každý ten objekt je zcela odlišný. Houska je v soukromých rukách. Je tam mobiliář. Kašperk je zřícenina, kde hraje Divadlo v Celetné…
    Opravdu je to tam krásné a magické. Divadlo se hraje ve scénérii polorozbořeného paláce. Do toho na Kašperku spíme na západní baště. Housku vlastní rod Šimonků, kteří to vlastnili za první republiky. V 80. letech patřil Spolaně Neratovice. Měli z toho být lázně, ale v podstatě to zničili. Kašperk je autentická zřícenina, jak to dopadlo, tak to je.
  • Pojďme k MD Zlín. Nastoupil jste sem s Milanou Gorskou. Z vaší strany šlo o solidaritu?
    Ne. Oslovili nás oba naráz ve čtvrťáku. Byl jsem rád, že sem nepojedu sám. Ze začátku to bylo náročnější, ale nakonec převýšily výhody. Být tu se spolužačkou je opravdu fajn. Jsme rádi, že jsme se sem dostali.
  • Ve třetím ročníku JAMU jste účinkoval v monodramatu Malý princ. Můžete přiblížit?
    Anna Pavlicová mi dělala dramaturgii, Kryštof Šimek režii. Do toho ale přišla korona, tak nakonec vznikl film. Hluboký lockdown, pracovali jsme online. Za zlým obdobím zůstala pozitivní stopa.
  • Přiznám se, že mě Malý princ moc neoslovuje, až divadelní ztvárnění Janem Cinou v Divadle Studio Dva. Jak to máte vy?
    S tím nápadem přišel Režisér Kryštof Šimek z JAMU. Začetli jsme se do originálu od Exupéryho a objevili tam spoustu témat. A to je to, co mě na Malém princi začalo fascinovat. Záleží na tom, jak se do toho začtete a co tam najdete. Vznikla naše autorská divadelní adaptace, kterou jsme milionkrát předělávali. Pořád jsme se nemohli dobrat správného výsledku. V tom to bylo zábavné. Malý princ objevuje svět jaký je, objevuje ho tady a teď, bez předchozí zkušenosti. Neví, kam se dostane. A tak to vlastně bylo s naší prací.
  • Podobně na tom může být herec nebo kdokoliv. Prozradíte, jak jste si obhájil herectví?
    Pokud myslíte rodinu, tak pocházím z umělecké rodiny. Máma hraje na hoboj, otec na housle. Oba jsou v Národním divadle Praha. Od dětství jsem hrál na klavír, toho jsem pak nechal. Přišla na řadu kytara. Mám rád Karla Plíhala a moc rád ho hraju, proto jsem u ní vydržel. Plíhal dokáže závažná témata podat jemným stylem. To mě totálně fascinuje.
  • Máte sice v rodině kumšt, ale herectví je od hudby hodně odlišné, nebo ne?
    Je a není. Je to podobné, co se týče uplatnění. Rodiče mě v době studií hodně podporovali, za to jsem jim hodně vděčný. Bez nich opravdu nevím, jak by to všechno dopadlo. Hodně mi pomohli finančně i psychicky. Rádi si se mnou povídali o dění na škole a teď o divadle. A hodně se o mou práci zajímají.
  • V inscenaci Špína hrajete Smrtku a Kevina Lakatoše z dětského domova. Smrtka je beze slov, Kevin Lakatoš má krátký výstup. Obojí je asi výzva, že?
    Moje role není velká, ale hodně mě to baví. Jako Smrtka sice nemám text, ale zase jsem na chůdách a musím máchat kosou, hraju na kytaru. Musím reagovat na ostatní a udržet stylizaci. Výzva je v tom udržet to po celou dobu. A to mě dává hodně.
  • Jako Kevin Lakatoš se na začátku inscenace snažíte stylizovat do Krista…
    Je to nadsázka, která ale není cílená proti víře. Záleží na tom, kdo nebo co je terčem humoru. Celé se to odehrává v situaci, kdy si manželský bezdětný pár vybírá dítě k adopci. Kevin se snaží upoutat pozornost a dostat se do přízně adoptivních rodičů. Věří, že to zabere. On je ten terč humoru. Hraje si na Ježíše a do toho rapuje... Vidíme člověka, který udělá cokoliv, aby se dostal pryč. To sloučení prvků hiphopu a víry tvoří nadsázku.
  • Od dubna 2024 hrajete v inscenaci TŘI MUŠKETÝŘI. Jaký podle vás je D´Artagnan?
    D´Artagnana jsem už jednou hrál, bylo to ještě před nástupem na JAMU. Byl jsem hlavně zvědavý, jak jsem se herecky posunul, ale to podstatné z postavy zůstalo. D´Artagnan je pro mě mladý muž, který žije teď a tady. Má v sobě obrovskou touhu žít naplno, neohlíží se na následky, což je dané jeho mládím. Zároveň má ale dobré srdce, je loajální a odvážný a ochotný riskovat vše pro to, čemu věří.
  • Režisér Vladislav Kracík spolu se scénografem Hynkem Petrželkou inscenaci rozehrávají převážně v tělocvičně a podtrhují téma olympijských her. Krédo mušketýrů propojují se sportovním duchem. Jak to máte vy v osobním životě?
    Míčové hry jsem na základní a střední škole nesnášel, kromě vybíjené. Ani teď nemám ke kolektivním sportům přílišný vztah. Jsem spíš samotář, chodím rád sám na několikadenní výlety, nebo mě baví lezení na stěně. Naše zpracování Tří mušketýrů je ale samo o sobě sportovním výkonem, takže se dá říct, že aktuálně mě z kolektivních sportů baví divadlo 😊.
  • Každopádně hodnoty pramenící ze Tří mušketýrů jsou jasné: mít srdce na svém místě a žít zejména pro druhé. Jak s touto čistou morálkou naložit v současnosti. Dá se to vůbec? Co myslíte?
    Určitě se to dá. V dnešní době se to může jevit být složitější, kvůli individualismu, který je ve společnosti prosazován, ale pokud je člověk empatický a hraje fér play, je to vlastně jednoduché, i když ne vždycky je snadné žít podle těchto zásad. K tomu ale stačí být odvážný.
  • Na jevišti se opět setkáváte se spolužačkou z JAMU Milanou Gorskou. Jsou to pro vás studentské návraty a vzpomínání na školní role?
    Setkání s Milanou na jevišti je vždycky vzrušující a přináší mi nostalgické vzpomínky na naše studentské časy na JAMU. Společně jsme prožili mnoho divadelních zážitků a role, které jsme hráli, nás spojily do pevného přátelství. Je to také příležitost vzpomenout si na naše začátky a vidět, jak jsme od té doby vyrostli a rozvinuli se jako umělci.
  • Máte rok za sebou v angažmá Městského divadla Zlín…
    V této sezóně se cítím mnohem lépe. Vloni jsem si vyzkoušel hodně rolí v inscenacích BOUŘE; ŽENY NA POKRAJI NERVOVÉHO ZHROUCENÍ; KONĚ SE TAKÉ STŘÍLEJÍ; MUŽ POD POSTELÍ a PIPI DLOUHÁ PUNČOCHA. Byl jsem méně profesně vyzrálý a bylo to znát. Bylo důležité si tím vším projít.
    Nyní se cítím na jevišti uvolněnější. Když vyjdete vysokou školu, tak nejste hotový herec. Potřebujete dozrát. Osahat si profesní život. Na to vše vás JAMU připraví, jak nejlépe to dokáže. Teď si připadám, že jsem natolik odvážný, že mohu svobodně tvořit. O to víc se těším na následující sezóny v Městském divadle Zlín.

    www.divadlozlin.cz

    13.5.2024 19:05:44 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 25 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Proč bychom se netěšili na Smetanu (MdB)

    Články v rubrice - Rozhovory

    Lenka Havlíková: Nejdůležitější je neustále všechno opakovat

    Lenka Havlíková

    Lenka Havlíková stála společně s Šárkou Pavelkovou, Štěpánem Kubištou, Kristiánem Kubákem a Jakubem Vedralem v ...celý článek



    Časopis 25 - sekce

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Pavel Mészáros: S láskou a humorem

    Přebal knihy

    Vztahy partnerské, rodinné i pracovní, šťastné i méně šťastné chvíle v životě, čas, který nelze zastavit, a hl celý článek

    další články...