zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Anna Polívková: Herec musí myslet na diváka…

Anna Polívková: Herec musí myslet na diváka…

autor: archiv divadla   

Mladá herečka Anna Polívková pochozí z herecké rodiny, a tak její kroky logicky směřovaly k divadlu. Po studiu na pražské konzervatoři stejně jako její sestra Vendula absolvovala herecký kurs na legendární pařížské škole pohybového divadla Jaquea Lecoqa. Objevila se ve filmu Saši Gedeona Návrat idiota. Jinak se zabývá převážně netradičními projekty, spojenými především s pohybovým divadlem. Letos si vlastně poprvé zahrála na velké scéně, i když ne zcela tradiční – v Kupci benátském v rámci Letních Shakespearovských slavností na pražském Hradě, po boku svého otce Bolka Polívky. Baví ji tancovat, zpívat, chodit do kina, jíst dobroty a chodit ven se psem Hugem. O tom všem jsme si povídaly…

  • Setkala jste se na jevišti už někdy předtím se Shakespearem?
    Setkala jsem se s Shakespearem jednou na škole a jednou u Lecoqa.
  • Kterou shakespearovskou postavu byste si chtěla zahrát?
    Když tak o tom přemýšlím, tak bych si zahrála většinu ženských shakesperovských rolí.
    A Puka.
  • Jak vám sedne Jessica v Kupci benátském?
    Měla jsem trochu problém se v tom uvolnit - díky verši. Ale ke konci hraní se mi to snad začalo dařit, jsem klidnější. Ale je to malinká role, nejvíc mi vadilo čekání v zákulisí, vykouřila jsem víc cigaret než obvykle. Ale jinak mě to bavilo.
  • Jaká je Jessica?
    Pro mě byla šíleně zamilovaná a znuděná svým bývalým životem. Potřebovala za každou cenu změnu, aniž by si uvědomila, co všechno to může mít pro ní za důsledky. A pak, když už se do toho dá, musí akceptovat to, co se děje. Je to taková mladá revolta. Není ve hře moc vykreslená, jsou tam velké skoky. Zamilovala se, to bylo na počátku, a pak už bere, to co je.
  • Vy sama jste „světoběžnice“ – mám na mysli především vaše pařížská studia. Podobně jako vaše Jessica jste se hodně pohybovala mezi lidmi, kteří byli jiní než vy…
    Člověk má neuvěřitelnou schopnost přizpůsobovat se, to je jedna z vlastností, kterou jsem poznala. Když musí, tak musí. Byla jsem u vytržení z toho, jak rychle jsem se naučila jazyk, když jsem byla vržená do takových událostí. To je přirozený proces, že člověk v tu chvíli nepřemýšlí o tom, jak je jiný, ale co má podobného, aby se prostě mohl s těmi lidmi spříznit.
  • Dával vám režisér pokyny k postavě?
    Spíš to nechal na mně. Ale svým způsobem mě vedl – tak jemně naťukával. Nevím, jestli jsem splnila jeho představu, on je takový tajemný. Snažila jsem se být civilní.
  • Jistě se vás na to ptají všichni, tak se zeptám i já: Jak se vám hrálo s tatínkem?
    Krásně. Vždycky říkám, že nevím, jestli by to byl velký rozdíl, kdyby nebyl tátou. Hrozně si ho vážím, moje nervozita plyne spíše z té profesionální stránky, ale osobní pouto tam je. Bylo to zvláštní – oba jsme byli stydliví navzájem, a udržovali jsme si odstup. Táta mi chvílemi dával malé něžné rady, takže mě to nenervovalo. Byla to dost zvláštní zkušenost. Myslím, že je to tam i vidět. Zajímalo by mě to, jak to působilo na ostatní herce.
  • Rozhodla jste se prý pro divadlo navzdory rodině?
    Maminka (Evelýna Steimarová) mi to nedoporučovala. Pak jsem začala chodit k babičce (Jiřina Steimarová) na dramaťák a ta mi řekla, že to mám zkusit. Tím jsem získala důvěr ostatních. Na konzervatoři byli mými pedagogy Ladislav Mrkvička a Hana Maciuchová.
    S paní Maciuchovou to bylo zajímavé, hádaly jsme se, ale ona akceptovala konflikt a využívala ho k tomu, aby podpořila to, co ve mně bylo. Neměli jme moc dobrý ročník, pokud jde o partu – a málokdo se zatím prosadil. Myslím si, že je to brzo – mnozí lidé tam jdou jen proto, že na škole není matika.
    Mně už tehdy bylo jasný, proč chci dělat divadlo, a šla jsem za tím cílevědomě se širokým obzorem. Tak jsem to brala jinak.
  • Vy jste ale studovala dále. Jak jste se dostala k pohybovému divadlu?
    Na konzervatoři jsem uviděla, co nechci dělat, dělá se tam divadlo, jak se má dělat „správně“, a já jsem hledala alternativy. Nejprve jsem byla rok na katedře nonverbálního divadla u Ctibora Turby. Pak jsem s tím chtěla seknout. Ale dostala jsem se do workshopu tanečnice Marie Kinski, a ta mi doporučila pařížskou školu. A dělala jí taky moje sestra – Vendula Pragerová, takže ta mi o tom řekla víc.
  • Jak vím, není snadné se na Lecoqovu školu dostat?
    Funguje to tak tam, že napíšete životopis a doporučující dopisy. Já jsem to poslala pozdě, odepsali, že mají ročník uzavřený. Pak se stalo, že jim někdo vypadl oni mě vyzvali, abych nastoupila. První trimestr je zkušební, okamžitě se nasadí velké tempo, a je to neskutečné. Je jednoduché herce zablokovat, vytvořit v něm nejistoty. Tam je to ale naopak. Není na to čas. Mají tam neuvěřitelně propracovaný pedagogický systém, strukturu pedagogického vedení od začátku do konce, všechno se vším souvisí, má to kontinuitu, má to jasné záchytné body, jasné zkušební období. Neučí se tam teorie. Každá hodina v dvouletém procesu je neuvěřitelně důležitá, každá má svůj začátek a konec, nějaký vývoj. Takže jsem měla vždycky pocit, že je to strašně důležité, chyběla jsem jedinkrát, a měla jsem pocit, že i tak mi něco uniklo. Je tam strašně moc věcí, které se vyučují za účelem učebního procesu, ne aby se to hned předvedlo. Jde jen o ten proces zkušenosti – masky, materiály, zvířata, charaktery, přírodní elementy. Jsou to věci, které by pro diváka nemohly být zajímavé, ale v rámci procesu jsou nesmírně důležité a přinášejí nové kvality.
  • Co si nejvíc pamatujete?
    Zážitků je strašně moc a váže se to také k tomu, že jsem odjela z domova. Tam se setkali lidi, kteří se navzájem neznali, všichni si hledali nové kamarády. Pak už večírky probíhaly tak, že se hned tančilo, nebylo třeba se k tomu opít. Strašně krásná atmosféra, které snad ve mně zůstane vždycky. Můj největší zážitek asi byl tenhle. Bylo nás pět na scéně a dělali jsme improvizaci, najednou jsem zůstala na scéně sama – poslední, což se nestávalo. A pedagog mi říkal : to bylo hezký, a teď buď trapná. Zahrála jem znova, zase mě pochválil, ale pořád chtěl, abych byla TRAPNÁ. Mučil mě tak dlouho, až z toho vznikla neskutečná etuda. Pochopila jsem jednu důležitou věc, člověk se pořád snaží, aby to bylo správně. V rámci zkoušení je třeba, aby člověk nemyslel na to, jak to má být správě, aby mohl překročit míru a byl schopný jít dál za své hranice.
  • Důležitá je tedy hravost?
    Určitě – kladení otázek, hledání odpovědí. Všichni si dělají všechno sami, a je tam strašně moc dveří. Člověk z té školy nemusí odejít jako herec, může se rozhodnout, že ho mnohem víc zajímá scénografie, nebo vést lidi nebo cokoliv jiného.
  • U Lecoqa se prý hraje hodně s maskami – jakými?
    Nejprve se pracuje s neutrálními maskami. To je nevšední pomůcka, která pro diváka není zajímavá. Je to maska bez výrazu, která jen míří kupředu. Jde o to, zbavit tělo návyků, které si vytvoří během života. Jde vlastně o to, neutralizovat tělo – jako předmět v prostoru. Jde tam jen o touhu jít kupředu. Dva až tři týdny se pracuje jen s neutrálními maskami, které putují pouští a lesem, k moři, plují mořem, komplikuje se to bouří, překážkami. Ale maska pořád míří dál za svým cílem, nemá žádné bolístky, je to čisté tělo mířící kupředu.
    Pokračuje se přes larvální masky – původně karnevalové, jsou bílé, jsou to obrovské děti, mají lidské neduhy, zajímá je každý detail, zakoukají se třeba na svůj prst. Pak se jsou takové zvláštní masky např. industriální třeba svářečské masky. A potom expresivní masky, různé podivné osobnosti. Expresivní masky – to je opravdu magie. Člověk si dá na hlavu tu masku a ono to funguje, tělo je mnohem probuzenější, než když masku nemá. Když ji nemá, tak se začne ksichtit, začne to mít hodně v obličeji, v malém měřítku,a když si dá tu masku, tak najednou to tělo musí fungovat společně s maskou. V druháku typy komedie dell´arte, poloviční „mluvicí“ masky a nakonec buffoni a klauni. To jsou taky masky.
  • Ještě na této škole jste si vyzkoušela dělat divadlo?
    Mezi prvákem a druhákem jsme se spolužákem Tortilem Sandsundem, který teď studuje režii v Oslo, dělali pouliční představení, které se jmenovalo Skok kachny. Hráli jsme to v Praze, Berlíně a Skandinávii, objeli různé festivaly. Měli jsme takovou malinkou kachničku, do dneška ji mám doma. To bylo představení jen na prázdniny, hodně experesivní. Hrát na ulici je dost zvláštní, je hodně těžký zastavit lidi, kteří někam směřujou, vytrhnout je z té cesty. Když se to povede, je to úžasný zážitek. Po Kanadě jsme jezdili se Sabooge Theater s představením Cosy (pohodlný, měkoučký, teploučký). Já jsem tam pletla, měla jsem 40 m dlouhou šálu, kterou pletly tetičky a babičky režisérky. Byla to klaunská dvojka, byli jsme manželé, on miloval teplo a golf a já milovala zimu a pletení. Já jsem ho nakonec zamotala do té šály a on umřel v takovém kokonu. Bylo to krásný.
  • A co teď - chcete si třeba založit vlastní skupinu?
    Zatím nehodlám zakládat skupinu, ale dělám vlastní představení, které se jmenuje Madmoseille Malinová, které bych bez toho předchozího studia asi neděla. Nikdy bych asi k tomu neměla odvahu. Světelnou techniku mi dělá Vladimír Burian, který je se mnou na jevišti. Malinová touží být kabaretní hvězdou - má to hodně konkrétní příběh, který je dost jasný, ale spousta lidí to vidí dost jinak, a to mě na tom baví. Je to směšně smutné. Hrajeme to už dva roky. Pak děláme Nejmenší ženu na světě, tam jsem si vyzkoušela způsob kreativního vytváření během zkoušení. Přišla s tím Finka Linea Happonen ze souboru Krepsko, alternativní skupina, mají na repertoáru Fragile, Mad cup of tea, Erorism, Schunt a teď tohle. Linea studovala všechny ty podivné lidi – sloního muže, dvojhlavé lidi, a zajímalo ji to jako divadelní materiál. Objevila nejmenší ženu na světě, která se jmenuje Lucie Zarate, Mexičanka. Měla 51 cm, byla krásně tvarovaná, taková panenka. Celý příběh je o tom, že se jedna holka zamiluje do sběratele těchto malých žen, který má pro ně vášeň. A rozhodne se pro něj zmenšit. Já to tak ironizuju, jsem taková showmanka.
    Další věc zkoušíme s Vojtou Švejdou, bude to taková tajemná detektivní love story pod názvem FOJTASANČOUSHOW aneb Bliss II. Měla by mít premiéru v Alfrédovi ve dvoře v listopadu.
  • Vagina monology – to z úplně jiného soudku…
    Je to legrační, ale tam se jenom mluví. Je to zvláštní věc. Lidi přijdou vystrašení a odchází rozzáření. Párkrát byli šokovaní, ale moc nevím proč … myslím, že je to něžné představení o něžném pohlaví. Hrajeme teď dvakrát do měsíce v Černé labuti. To je moc příjemný prostor nad Prahou.
  • Chtěly jste prý se sestrou dělat kabaret?
    Ano, ale ukázalo se, že to chce čas, zatím se příliš střetávají naše osobností. Ale když mluvíme o sestře – Vendule Pragerové – ráda bych připomněla, že stála u zrodu projektu Letní Letná (kde jsem vystupovala už loni a letos budeme zase). Byl to nápad mojí sestry, ona to rozjela, sehnala povolení, ale pak se toho ujali další organizátoři a dnes už se k tomu, že stála u zrodu právě ona, nikdo nehlásí.
  • Co je pro vás v divadle nejdůležitější – jak pro diváka, tak pro herečku?
    Já jsem strašný divák. Když se mi představení líbí, mám chuť být s herci na jevišti, a když se mi nelíbí, tak trpím s nimi, bývá mi nevolno, úzko a ztrácím naději, že divadlo má smysl. Ale dokážu se i nadchnout. Na divadle mám ráda strašně moc věcí – baví mě ta škála možností, co všechno se dá kloubit, kombinovat. Líbí se mi kombinace smíchu s pláčem, když to není jen velká tragoška nebo řachanda. Určitě mám ráda uvolněnost a něhu, a hravost, a asi nejmíň mám ráda psychologicko patetickou formu herectví.
  • Když sleduji alternativní scénu, mám někdy pocit, že už tam divák není důležitý…
    Divák je pro mě nejdůležitější ze všeho. Ve Francii jsem zažila strašnou spoustu alternativních divadel, kterým přeje systém podpory umělců. Někdy se tam dějí na jevišti i hodně špatné věci, žijou z toho lidi, kteří nemají na jevišti co dělat. Ale myslím, že herec musí myslet na diváka. Aby z toho měl zážitek, aby se bavil, a aby neměl pocit, že je hlupák. Nesnáším, když se přede mnou něco děje a já mám pocit, že jsem hloupá, že tomu nerozumím. Na divadle pořád zůstává nejdůležitější příběh a lidství. Když to začne být hmota, mám pocit rozmělněnosti, tak mě to přestává bavit.
  • Máte i pár filmových zkušeností - jak byste porovnala divadelní a filmové herectví?
    Mám jen pár drobných zkušeností, vím, že se toho musím ještě spoustu naučit. Ale obecně - je to úplně stejný, pořád je to o tom, že člověk vevnitř něco má, záleží jen na míře, kolik toho pustí ven. Baví mě to, že je to takové zvnitřnělé. Zahrála jsem si v Návratu idiota, Boleru, a teď v listopadu by měl přijít do kin film Restart, který dělal Julius Ševčík, mladý režisér, je to jeho absolventský film.
  • Jaké jsou vaše bezprostřední plány?
    Čeká mě nějaké natáčení (kvůli kterému musím ztloustnout), pak jedeme s Nejmenší ženou na světě na festival do Santiaga de Chile a pak bychom měli mít premiéru s Vojtou Švejdou v Alfrédovi ve dvoře.
  • 22.8.2005 12:08:44 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory