zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Městečko světla – otevřená společnost v podání Divadla X10

H. Chmelař, L. Roznětínská, V. Marhold, M. Šíma

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Divadlo X10 přináší od 14. března 2025 českou premiéru inscenace inspirované oceňovaným románem Andrése Barby MĚSTEČKO SVĚTLA. Příběh zavádí diváky do San Cristóbalu na počátku 90. let – města na vrcholu ekonomického rozkvětu, kde luxusní automobily a nové domy kontrastují s nečekaným fenoménem. Skupina dětí na okraji pralesa vytváří své vlastní „město světla“ – bez hierarchie, s vlastním jazykem a pravidly. Jejich existence ohrožuje zavedený pořádek a odhaluje neklid pod zdánlivou stabilitou společnosti.

Režisér Pavol Viecha rozvíjí inscenaci v charakteristickém stylu fyzického divadla, propojeného s improvizací a činoherní akcí. Scénografka Magdaléna Vrábová pracuje s kontrasty civilního a stylizovaného prostředí, přičemž důležitým prvkem je vana se zeleným obkladem, která dominuje několika klíčovým scénám. V ní se střídají postavy, čímž se otevírá prostor pro symboliku očisty i ponoru do podvědomí. Spolu s ní je výrazným prvkem i paravan s oranžovým osvětlením, jehož hra světla a stínů dodává scénám vrstevnatost. Projekce siluet za paravanem přidávají scénickému vyprávění napětí a neklid, který se mísí s až surrealistickými obrazy.
Celkově scénografie osciluje mezi realismem a abstrakcí – obývací pokoj v mexickém stylu, kuchyňská linka, žlutá televize i běžné předměty vytvářejí iluzi obyčejnosti, která je ale narušována světelnou dramaturgií a fyzickým herectvím. Velmi silně pracuje inscenace s kužely světla, které prostupují dýmem a vytvářejí dojem přechodu mezi realitou a snem. Významným motivem je také stínohra – například když Jan Bárta stojí na kredenci a jeho stín se promítá na zeď jako jezdec na koni.
Dáša Kinik využívá kostýmy nejen jako charakterizační prvek, ale i jako nositele dramatického napětí. Rudý župan podtrhuje dramatičnost scén, kde dochází k násilí, a v kombinaci s černou přilbou a improvizovanými doplňky evokuje dětskou stylizaci do bojovníka. Zatímco dospělé postavy jsou stylizované do tradičního venkovského oděvu (například žena v bílé halence se vzorem a tmavé sukni), mladší generace se odívá do uvolněnějších a osobitějších kousků – rozhalené košile, korálkové náhrdelníky – což naznačuje jejich vzpouru proti zavedenému řádu.

Herci přecházejí mezi civilními a stylizovanými postavami – od sociálního pracovníka či rodičů až po děti nebo jejich oběti. Režijní koncepce umožňuje plynulé prolínání těchto rovin a divák tak nikdy přesně neví, kde realita končí a kde začíná její metaforická rovina. Výrazným momentem je postupná koupel tří postav – zcela nahého muže, ženy v pyžamu a oblečeného mladíka – která se jeví jako proces očištění, zbavení se výčitek a odplavení minulosti.
Dalším výrazným momentem je scéna krájení okurky a salátu, kdy jejich zelená barva vizuálně odkazuje na prales a jeho symbolickou sílu. Herci pracují s rytmizací a pohybem tak, aby obyčejné každodenní úkony dostávaly význam rituálu. Vrcholem fyzického divadla je scéna hledání dětí v mlze – prostor je zaplněn dýmem, kterým prostupují různé formace světla, a herci se pohybově i zvukově transformují v pralesní živočichy.

Bývalý ředitel odboru sociálních věcí (Václav Marhold) se pokouší rekonstruovat průběh událostí starých třicet let. Společně s diváky sestupuje stále hlouběji do vrstev vědomí a morální zodpovědnosti. Lucie Roznětínská působí jako neústupná, rázností definovaná postava. Hynek Chmelař přináší do role dominantního otce hrozivou autoritu, zatímco Jan Bárta skrze svou práci s okurkou vyvolává mrazivý pocit neodvratného nebezpečí.

MĚSTEČKO SVĚTLA se tak řadí mezi inscenace, které nejen objevují nové režijní přístupy, ale zároveň reflektují aktuální témata – odcizení dětí, které hledají vlastní pravidla v komunitách mimo dohled dospělých. V době, kdy mladá generace stále častěji nachází únik v digitálních světech a vytváří si vlastní paralelní identity, přináší inscenace znepokojivý obraz alternativní společnosti.

Andrés Barba: Město světla
Překlad Anežka Charvátová; režie Pavol Viecha (SK); dramaturgie, dramatizace Ondřej Novotný; hudba Matěj Šíma; scéna Magdaléna Vrábová (SK) a kostýmy Dáša Kinik (SK)
Hrají: Lucie Roznětínská, Jan Bárta, Hynek Chmelař, Václav Marhold, Matěj Šíma

📘 www.divadlox10.cz

17.3.2025 15:03:03 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel ČR

Články v rubrice - Recenze

NOC TRIBÁDEK: Intimita jako bitevní pole

T. Dočkalová, P. Gajdošíková a J. Teplý (Noc tribádek)

Divadlo pod Palmovkou uvedlo v premiéře hru švédského dramatika Per Olova Enquista NOC TRIBÁDEK. V režii Micha ...celý článek


Zabiják Joe: Zlo, které už dávno bydlí uvnitř

Zabiják Joe (Divadelní spolek Kašpar)

Divadelní spolek Kašpar uvádí inscenaci Tracyho Lettse ZABIJÁK JOE. Po premiéře v Klubovně v Jindřišské ulici, ...celý článek


Pan Theodor Mundstock: Šifra, kterou nechceme číst

Petr Mikeska (Pan Theodor Mundstock)

Městské divadlo Mladá Boleslav uvedlo v premiéře dramatizaci románu Ladislava Fukse – PAN THEODOR MUNDST ...celý článek



Časopis 19 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Ema a smrtihlav

M. Ondrík (Ema a smrtihlav)

Ema a smrtihlav
Příběh maďarské vdovy Mariky, která za druhé světové války ukrývá židovského chlapce. Telev celý článek

další články...