Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Halberstadt: Já jsem bytostně hledač svobody.

autor: archiv

Na redakčním stole mi leží Carabina Spencer, rok výroby 1860. V žádném případě nemám oblibu ve střelných zbraních, ale daná karabina je model zbraně z divadelní hry Martina McDonagha Osiřelý západ, kterou uvádělo od listopadu 2003 Národní divadlo Brno. Jednoho z bratrů - Valena ztvárnil Petr Halberstadt. „S mým protihráčem Petrem Bláhou jsme byli na jevišti blízko nebe,“ přiblížil a následně poděkoval překladateli Ondřeji Sokolovi: „Patří mu hluboký dík, že u nás McDonagha objevil.“
Petr Halberstadt přiznal, že je bytostný hledač svobody. „Bolševici jsou svině,“ několikrát opakoval s despektem. Na první dojem vypadá přísně až nepřístupně. Můžeme si myslet – určitě je to rváč. Tomu vlastně odpovídají i role – Valmont v Nebezpečných vztazích, Zvíře v pohádce Kráska a zvíře, Satan v inscenaci Účtování v domě božím… Je tato jeho tvář skutečná?

Pochází z Liberce. S Brnem, kde žije od dob studií na JAMU, nemá žádné problémy.
„Nemám potřebu konfrontovat jakákoli města mezi sebou, natož Prahu a Brno. Tady je prostě dobře. Akorát někteří lidé tady zbytečně skuhrají, ale nemají na co. Protože v tomto městě je dobrý potenciál vědecký, umělecký, politický, jakýkoli… V tomto směru skutečně zlato. Jsou ale lidi, kteří pořád potřebují srovnávat, jestli má osmnáct karátů nebo čtrnáct. A to je zbytečný.“
S Národním divadlem Brno „dejchá.“ Přiznává, že tamní systém se mu zdá trochu divný. Hodně ho mrzelo, že hra Osiřelý západ měla v dubnu letošního roku derniéru.
„Někdy mám pocit, že s těmi v kanceláři nedejcháme stejný vzduch,“ zapochyboval. „Asi těžko by někdo v týmu Škodovky řekl, že se mu nelíbí Fabie. Pravděpodobně by letěl na hodinu. Musí holt prodávat to, co podnik vyrábí. Podobně i v divadle. Člověk pověřený prodejem představení nemůže přece shazovat naši práci.“

S jakými pocity vlastně jdeš na jeviště?
Zázrakem určitě je, že když hraješ v dobré inscenaci většinou zapomeneš, kdo jsi a kde jsi. Zapomeneš, že se jmenuješ Halberstadt, že jsi v Brně a na zeměkouli vůbec. Najednou je tam tvůj nový život se všemi emocemi, které prožíváš. Po skončení představení máš problémy se vrátit. To jsou pak ty večírky.

V případě McDonagha a Osiřelého západu bylo asi nebezpečné se zapomenout v roli?
McDonagh v Osiřeláku má sice rvačky, ale ty nejsou o agresi, ale hlavně o komunikaci. Dáš ránu pěstí, protože to je něco jako ahoj po ránu. Tam se stalo to, že jsme s Bláhou skutečnými bratry. Je to úžasný…

Nedovedu se vžít do představy, že bych opakoval několikrát za sebou takovou postavu jako je Valen.
O tom jsme se s Petrem Bláhou (hraje jeho bratra Colemana) bavili několikrát. Byli jsme blízko nebe. To je to, co se stane na divadle dvakrát třikrát za život. Tam to je a bylo to tam. Dotkli jsme se toho a tu samou možnost měli i diváci.

Dostal ses tedy do jakési jevištní klinické smrti?
Právě naopak. Do jevištního života. Od smrti to bylo hodně daleko.

S klinickou smrtí jsem měl na mysli ten tunel… Nějaké spojení s Bohem.
Tak to jo. V tunelu jsme byli.

Ta hra je ale pozitivní, i když se v ní sahá na Boha.
Určitě je to o vykoupení. Každý sahá na Boha. To děláme i v inscenaci – Účtování v domě božím. Hrajeme v tom úplně na dřeň. Rozkoš je v tom – dotknout se Boha a neurazit ho. Neurazit věřící. Pojmenovávat správně. Věříme v něco nebo ne? Co to je?

Co bys vzkázal publiku, aby našlo odvahu se jít na to podívat?
Když hraješ představení, z něhož je 99 % diváků nadšených a je to pro ně obrovský zážitek, tak není co vzkazovat. McDonagh je ohromně nadčasový. V současný době lidem hodně chybí odvaha bavit se o citech. Proč bych neměl někomu říct, že je mi sympatický? Lidi to raději v sobě utlumí. Ani nevědí, proč to v sobě dusí. Kdyby se takovéhle věci pojmenovávaly, tak dle mého je společnost úplně někde jinde.
Po Valenovi tě potkal Valmont v inscenaci Nebezpečné vztahy.
Zajímavá kontinuita. Taky o jistý citový vyprahlosti, kterou mají i bráchové v Osiřeláku. Valen to mydlí přes bráchu a Valmont přes ženský. Valmont je sice kurva a jedná tak, ale určitě je citlivý. Má strach z lásky, protože si myslí, že by ho láska zranila a bojí se, aby mu někdo nezranil srdce. Navíc u Valmonta jsem si nikdy nemyslel, že ho budu dělat. Kdysi jsem šel na film od Formana a daná postava mě naprosto vtáhla. Nevěděl jsem tehdy proč. Nakonec mě potkala na jevišti. Dělal jsem to s přísným režisérem Zdeňkem Kaločem. Díky této roli jsem byl schopen najednou chápat a akceptovat jeho vidění. Pochopil jsem, že i on akceptuje mě. To bylo pro mě dvojnásobné štěstí.

Jak je to u tebe s rolemi? Čekáš na ně, jak přijdou? Je ti jedno, jestli jsou velké nebo malé?
Určité tužby máš, ale upřímně – někdy je to depresivní. Já jsem bytostně hledač svobody… Ta svoboda souvisí s tím, že se ji člověku dostane párkrát za život. V angažmá jsi pořád závislý na tom, co ti kdo nabídne.
Když se na divadle všechno zdaří, tak to stojí za to. Mám štěstí, že jsem se potkal s McDonaghem, Vajdičkou, Bláhou a Vašákem. Zaplaťpánbůh za to, že jsme to mohli zažít.

Prý se hodně pohybuješ ve výtvarném kumštu?
Divadlo a kumšt vůbec je o setkávání s lidma, který jinak cítěj a mají promakanou levou hemisféru. Ve výtvarném kumštu mám hodně kamarádů.
Jsem rád za to, co dělám. Na rozdíl od sochaře je to trochu nevděčný povolání. The cheap nike shoes outlet for young men and women. Sochař se probudí z kocoviny, začne bouchat do kamene a něco z toho vzniká a navíc tu po něm zůstane stovky let jeho dílo. Já se musím probrat z kocoviny, dát dohromady hlasivky, dát dohromady svou psýchu a když Andělé dovolí zbude po mě pomíjivý dobrý dojem. To je z mé strany vůči výtvarníkům a sochařům závist. Hudbu miluju. Chtěl bych být DJ. To jsou věci, který mě lákají, umím je vnímat a nejsem schopen je zrealizovat. I když mám v hudbě vizi, jak by to mělo být. Umění je nádherné.

A na závěr?
„Sochař Stefan Milkov říká: – „Tvoř dál, ty malý prcku.“ V tom to je.“

P.S: Konečně mohu Carabinu Spencer z redakčního stolu uklidit.

29.8.2005 12:08:34 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!