Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Alexander Katsapov má rád

Alexander Katsapov se narodil v bývalém Leningradě -- dnešním Petrohradě, kde žil až do svých dvaceti let.Vystudoval Ruskou baletní akademii A. Vaganovové, poté byl v angažmá ve Státním akademickém divadle Musorgského. Od sezony 1997/98 je sólistou Národního divadla v Praze. Na scénách Národního divadla ho mohou diváci vídat jako Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, v roli Prince v Labutím jezeru, Šípkové Růžence a Louskáčkovi, jako Johannese Friedemanna v baletním dvojvečeru Malý pan Friedemann / Psycho nebo v choreografiích Jiřího Kyliána Dítě a kouzla a Sinfonietta.

Ve Státním akademickém divadle Musorgského v Petrohradě jste tančil velké postavy klasického repertoáru: Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi, Petrušku. Přesto jste přesídlil do Prahy. Co vás k tomu vedlo?
V petrohradském Státním akademickém divadle jsem prožil čtyři roky a za tu dobu náš repertoár zůstával prakticky stále stejný, takže mě tam práce přestávala těšit. Navíc pro moji manželku, která je Japonka, vyvstaly obtíže kvůli pracovnímu povolení. Zrovna v té chvíle jsme se dozvěděli, že Jana Kůrová zakládá v Praze soubor a hledá po světě tanečníky. Rozhodli jsme se to tedy zkusit. U Jany Kůrové jsme tančili asi deset měsíců, a nedlouho před tím, než její projekt skončil, jsme dostali i se ženou nabídku od šéfa baletu Národního divadla. Neváhali jsme a chopili se příležitosti.

Zvykl jste si na Prahu?
Zvykl jsem si velice rychle. Když přijíždíme z nějakého zájezdu, mám pocit, že se sem vracím jako domů.

Po Petrohradě se vám nezasteskne?
Ale ano, vždyť tam žije celá moje rodina, všichni nejbližší příbuzní. Zrovna nedávno mi otec poslal knížku o Petrohradě a když jsem si ji prohlížel, měl jsem chuť se tam aspoň na několik týdnů rozjet. Bohužel čas mi to zatím nedovoluje.

Jaké je pražské publikum ve srovnání s ruským?
Řekl bych, že ne tak bouřlivé, je tady méně baletních fanoušků než u nás.

Pocházíte z umělecké rodiny? Kdo vás k baletu přivedl?
Moje rodina byla zaměřena spíš sportovně. Otec dělal atletiku, skákal do výšky, maminka se věnovala gymnastice. Já jsem to chtěl původně zkusit s plaváním, ale maminka mě přiměla k tomu, abych začal s baletem.

Co vám na profesi tanečníka připadá nejobtížnější?
Boj s vlastní leností. To že musíte, i když se vám nechce.

Takový pocit míváte často?
Skoro denně. Naštěstí na jevišti ze mě tíha spadne a atmosféra představení mě většinou spolehlivě pohltí.

Jste obsazován do všech inscenací baletu ND. Které ze současných rolí máte nejraději?
Momentálně máme velice pestrý repertoár, což mě vyhovuje. Rád účinkuji skoro ve všech rolích, nebaví mě pouze ty, které jsou čistě technické, které neobsahují žádný psychologický rozměr a stojí jen na tom, co máte v nohách. Stejně jako většina lidí v souboru dávám přednost rolím s dramatickým nábojem. Pro mě je to třeba Učitel v Dítěti a kouzlech, Friedemann v Malém panu Friedemannovi, Romeo a Merkucio v Romeovi a Julii, Liftboy - Smrt v Isadoře Duncan, Lenskij v Oněginovi.

Vaše manželka Keiko Sakamoto je rovněž sólistkou baletu ND a vy se s ní dokonce často setkáváte jako s partnerkou na scéně. Je v tom rozdíl tančit s ní a s dalšími kolegyněmi?
Je to náročnější. Když spolu zkoušíme na sále, pak společně jedeme na představení, přijedeme domů a znovu se bavíme o práci, je toho někdy až moc.

Jak spolu doma komunikujete?
Rusky. Já japonsky moc neumím, jenom pár slov.

Zůstanete v Praze nastálo?
Dokud mám práci, která mě baví, a pestrý repertoár, nepřemýšlím o tom. Zatím tady máme vyřízený trvalý pobyt, ale život je plný překvapení a nikdo neví co bude zítra.

V Národním divadle jste čtvrtou sezonu, za tu dobu jste se tady setkal s mnoha zajímavými lidmi, choreografy, režiséry. Která z těch setkání vám nejvíce utkvěla v paměti?
Velkou ctí pro mě byla spolupráce s choreografem Jurijem Grigorovičem na Louskáčkovi. A samozřejmě teď nedávno s Jiřím Kyliánem na představení Dítě a kouzla / Sinfonietta. Pokaždé když sem přijede taková osobnost, chápu to jako obrovskou příležitost.

Co vám spolupráce s Jiřím Kyliánem dala?
Už zkoušky s jeho asistenty byly přínosné. A pan Kylián? Když poprvé vešel na sál, okamžitě bylo jasné, že jde o mimořádnou osobnost, že z něj cosi vyzařuje. Jeho choreografický rukopis je úžasný. A myslím, že spolupráce s ním je znát i na výkonu souboru. Kolegové pociťují, jak se jim díky zkoušení Sifonietty zlepšilo dýchání a výdrž. I já mám ten dojem.

V této sezoně poprvé tančíte hlavní roli v baletu Malý pan Friedemann na motivy novely Thomase Manna. Jaké to je přeorientovat se z rolí princů do psychologicky složité postavy fyzicky handicapovaného, citově strádajícího hrdiny?
Jsem od přírody hrbatý, takže jsem s tím neměl problém... Ne, dělám si legraci, i když je pravda, že mi odmala vytýkali, že se hrbím. Ale vážně - mám rád změny a Friedemanna beru jako jedinečnou příležitost. Se studiem role mi hodně pomohl kolega Jirka Pokorný, protože tu roli tančí už déle, a znamenitě mě inspiruje i sugestivní hudební doprovod.

V březnu se vrací na repertoár inscenace Někdo to rád..., v níž ztělesňujete I. kabaretiéra. Takové ryze komediální role jsou pro tanečníka v kamenném divadle poměrně vzácné. Jaký k nim máte vztah?
Komediální role mám moc rád, takže i na tuhle se těším. Navíc si rád s rolí -- pokud mi to dovolí -- hraju, vymýšlím si drobné detaily. V tom se zásadně liším od své ženy, která má všechno předem přísně promyšlené a nenechává náhodě ani jediný pohyb.

Věnujete se ještě něčemu vedle své profese?
Rád spím, odpoledne před představením si pravidelně pospím aspoň dvě hodiny. Taky rád dobře jím, manželka je výborná kuchařka. Jinak čtu knížky, hodně času trávím u počítače a večer chodím na procházky s Charlottou.

Promiňte, ale to je kdo?
Fena bernardýna, přivezli jsme si ji jako osmiměsíční štěně před pěti lety z Ruska, letěla s námi letadlem. Dnes je z ní sedmdesátikilové zvíře.

Trápí vás před představením tréma?
Řídím se tím, co mi poradila jedna známá. Říkala -- když jdeš na jeviště, víš že, ukážeš maximum, a nemusíš se proto stresovat. Jinak si pro uklidnění před představením pouštím v autě oblíbenou muziku, Pink Floyd nebo Rolling Stones.

Máte nějaký nesplněný profesní sen?
Sny má každý, ale nemělo by se o nich mluvit. Vážím si lidí, kteří po sobě zanechají v životě nějakou stopu. Může být jedna jediná, zato taková, aby zůstala natrvalo, aby si ji lidé zapamatovali. Přál bych si něco podobného dokázat.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně hezkých rolí.

14.3.2001 Saša Hrbotický | rubrika - Ze zlaté kapličky

TIP!