Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Chvíle pravdy s Israelem Horovitzem

autor: Scena.cz

Israel Horovitz se řadí k nejúspěšnějším americkým dramatikům poválečného období.
Má na kontě více než 50 her, každoročně napíše aspoň jednu. Jeho hry byly přeloženy do více než 30 jazyků a hrají se po celém světě. V Evropě (především ve Francii) je nejhranějším americkým dramatikem. Byl kamarádem Arthura Millera, a mezi své guru hrdě řadí Samuela Becketta. Střídavě žije v malém rybářském městě v Massachussets – Gloucesteru, nedaleko od Bostonu, v newyorském Greenwiche Village, a také v Evropě (především v Londýně, odkud pochází jeho druhá manželka Gillian Adamsová, maratónská rekordmanka. Do Čech přijel poprvé na českou premiéru své hry Chvíle pravdy (Park Your Car in the Harvard Yard), která patří k jeho nejúspěšnějším dílům.

Pojmenovali mě Israel podle židovské tradice dát novorozenci jméno po někom, kdo předtím zemřel. A krátce před mým narozením zemřel můj dědeček. Nicméně, doma mi říkali mým prostředním jménem Arthur. Jména Israel jsem poprvé oficiálně použil v 17 letech, kdy jsem napsal svou první hru. Byl to jakýsi podvědomý protest proti antisemitsky naladěné společnosti, chtěl jsem dát najevo jako mladý, rozhněvaný muž, že jsem „Velkým Židem“. Ale jinak mi rozdělování lidí podle náboženství nesedí. Myslím si, že jsme všichni jedna velká rodina a v tomto smyslu je pro mě náboženství ta nejstupidnější věc, kterou jsem se v životě setkal...

Jak jste se dostal k divadlu?
Přiznávám, že naše rodina neměla s divadlem nic společného. Je to můj vynález.
Když mi bylo třináct, napsal jsem román, jakousi variaci na „zpověď dítěte svého věku“, obeslal jsem nakladatele, ale neuspěl jsem. Nicméně, jeden nakladatel, který nevěděl, že je mi třináct napsal, že oceňuje můj neobvyklý dětinský pohled. Mě to tenkrát docela urazilo. Když mi bylo sedmnáct, napsal jsem hru Návrat (The Comeback) a hráli jsme to s kamarády v Bostonu. Nikdo tenkrát neřekl, že to je dobrá hra, ale všichni řekli, že je to HRA. Tak jsem si řekl – vida, jsem dramatik. Vždycky mě bavilo nejen psát, ale účastnit se celého toho procesu od textu k realizaci na jevišti. A to mě baví dodnes, čím dál tím víc.

Mnohé z Vašich her jsou spojeny s městečkem, kde žijete, Gloucesterem...
Některé z nich ano. Myslím si totiž, že konkrétní místo je dobrým bodem odrazu pro napsání hry. Je dobře, když věci ve hře mají své ukotvení. Je pak docela legrační, když slyšíte názory lidí z toho místa, kteří hru porovnávají s reálem.

Které jsou Vaše nejúspěšnější hry?
Úplně nejúspěšnější je asi Indián chce do Bronxu (The Indian Wants the Bronx), ve které debutoval Al Pacino. Potom hra, která je uváděna v české premiéře, tedy Chvíle pravdy a také Fronta, která se hraje na Broadwayi už 32 let.

Jak si vysvětlujete, že se Fronta hraje tak dlouho?
Je to hra, ve které si mohou mladí herci leccos vyzkoušet a nepotřebuje žádné kulisy. Ale jinak je to pro mě v podstatě zázrak, že se drží tak dlouho.

Jaké jste měl pocity, když jste se dozvěděl, že se Vaše Chvíle pravdy bude hrát v Čechách?
Měl jsem z toho obrovskou radost, a těšil jsem se, že se podívám do Prahy. Kromě toho je pro mě ohromné, že roli Kahleen hraje Dagmar Havlová, je to pro mě podobné, jako kdyby to hrála Jackie Kennedyová. Když pominu to, že Václav Havel je pro mě hrdinou (účastnil jsem se protestní akce amerických dramatiků, když byl zavřený), myslím, že paní Havlová je vynikající herečka.

Zajímají mě dvě Vaše celoživotní aktivity v oblasti divadla – a to Vaše divadlo v Gloucesteru, a také Dramatická dílna v New Yorku...
Začali jsme dělat divadlo v Gloucesteru v roce 1980. Nejprve v hospodě, kam se vešlo tak sto lidí, pokud byli namačkáni jako sardinky. Vždycky hned po představení jsme museli místo rychle opustit., protože následovala tancovačka. Do té doby se ve městě žádné divadlo nebylo. Ale měli jsme úspěch, tak jsme se rozhodli po několika letech přestěhovat do většího prostoru. Za tu dobu jsme si vychovali své diváky, kteří touží po tom vidět seriozní hry, a nezajímají je komerční věci. I když začátky byly samozřejmě těžké. Vyhlédli jsme si tehdy zrušenou továrnu na zpracování ryb, kde nám v prvním patře dovolili udělat divadelní sál. Byl to jen prázdný prostor – krysy, smrad a špína. Uklidili jsme si to tam a připravili uvedení mé hry North Shore Fish, v jejímž příběhu figuruje zrušená továrna na zpracování ryb, ze které udělali fitcentrum. Podařilo se nám vytvořit opravdu autentické prostředí, protože jsme v přízemí objevili nepoužívané stroje na zpracování ryb, které jsme pak použili jako kulisu. Ta hra se s úspěchem hrála šest měsíců a poté byla téměř v původním obsazení přenesena do New Yorku. Od té doby každoročně uvedeme jednu mou hru a několik dalších.
A pokud jde o tu další věc - před pětatřiceti lety jsme založili New York Playwrights Lab (Newyorská dramatická dílna). Je to taková „tajná společnost“. je nás dohromady asi 15 dramatiků. Složení se ovšem proměňuje. Princip je takový, že všichni začneme psát přibližně ve stejný čas hru. Setkáváme se každý týden, předčítáme si z každé hry tak 5-6 právě napsaných stránek, diskutujeme o nich, kritizujeme se navzájem. Tímhle systémem vznikne po dvaceti týdnech celá hra. A musím říci, že všechny tyto hry byly inscenovány, přinejmenším ve formě scénického čtení. Někdy pořádáme i festival, který je jakousi nabídkovou akcí pro americké divadelní producenty.

Máte pět dětí – a jak jsem slyšela, všechny zakotvily v showbusinessu. Můžete o nich prozradit více?
Moje nejstarší dcera Rachel je producentka a podílela se např. na filmu O Schmidtovi, můj nejstarší syn Matthew je blázen do basketbalu, prostřední syn Adam píše písničky a je člen skupiny Beastie Boys. To jsou děti, které jsem měl s první ženou, která zemřela. S Gillian máme dvacetiletá dvojčata - Hannah je velmi politicky zaměřená, je přesvědčená socialistka, ale zároveň pracuje jako hudební ředitelkou v rozhlase v New Yorku. Oliver je filmař, podle mého velmi talentovaný a je stejně jako já posedlý golfem.

Israel Horovitz
Dramatik, filmový a televizní scenárista. Narodil se v roce 1939 ve Wakefieldu ve státě Massachusetts. Během čtyřiceti let napsal více než padesát her a získal za ně mnohá ocenění (Obie Award, Emmy Award ad.). Je autorem scénářů – mj. Jahodová proklamace. Založil Gloucesterské divadlo a Newyorskou dramatickou dílnu. Je podruhé ženatý, jeho manželkou je maratónská rekordmanka Gillian Adamsová (se kterou se seznámil při maratónu v Bostonu). Kromě divadla se Horovitz vášnivě věnuje sportu, má za sebou 30 maratónských běhů a aktivně provozuje golf.

27.3.2006 01:03:09 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!