Scéna.cz 

Poslední cesta Borise Rösnera

"Náš rod má nad sebou jisté prokletí, smrt přichází, kdy ji nečekáš. Matka zemřela ve třiapadesáti, tak si myslím, že musím přežít tu třiapadesátku, a pak už to bude dobrý...," říkával před několika lety jeden z předních členů činohry Národního divadla, herec Boris Rösner. Jeho předpověď se bohužel nenaplnila a tento vždy noblesní a energický člověk, který byl ochoten na scéně vypustit duši, ve středu večer 7. června 2006 v kladenské nemocnici zemřel po dlouhé těžké nemoci.
Když se v lednu roku 1951 v Opavě narodil, položila jej matka, herečka Jarmila Horská, do rekvizitního koše, aby to prý na jeviště neměl tak daleko. A tak byl Boris Rösner už od dětství na oněch bájných prknech jako doma. Po studiích pražské DAMU, která ukončil v roce 1973 odešel do Libereckého divadla F. X. Šaldy, aby dále putoval do Městských divadel pražských, kde mimo jiné bravurním způsobem ztvárnil Salieriho v Amadeovi - roli, kterou převzal po svém pedagogovi, později kolegovi a především životním vzoru, Václavu Voskovi. Poté dvakrát odmítl, aby v roce 1987, nakonec přijal angažmá ve "Zlaté kapličce" a jejím prknům zůstal věrný až do konce, neboť jak sám říkal - byl vychován v duchu, že Národní divadlo je vrcholná meta každého herce, kde může-li, má i umřít.

Strávil tam dvacet let a během této doby vytvořil na osmdesát rolí. Jeho herecký rozsah byl fascinující. Od Falkenštejna, přes Laerta, Othella, Malvolia, Mefista, De Guiche až po Harpagona. Kromě toho zvládal hostovat na dalších pražských scénách. Z těch posledních stojí za zmínku mimo jiné Divadlo pod Palmovkou, kde ztvárnil Cyrana, ABC, kde se představil coby Frederik či pražská Inspirace. V poslední době asi nejvíce zaujal diváky i odbornou kritiku jako Harpagon v Moliérově Lakomci, za jehož ztvárnění získal jak Cenu Divadelních novin, tak Cenu Alfréda Radoka i Thálii. Jeho figury se vždy vyznačovaly nesmírnou vnitřní hloubkou a pravdivou výpovědí. Byl bytostným hercem, jenž s mistrovským přehledem a nesmírnou noblesou dokázal ovládnout jakékoli jeviště. Vždy dělal jen to, čemu skutečně věřil. I proto v něm odešla velká filmová, televizní a rozhlasová hvězda, která se nikdy nezaprodala současným mediálním trhům. Přesto o jejích kvalitách nebylo pochyb. Jako velký profesionál zůstane navždy zapsán v dabingu, kde řadě postav propůjčoval svůj nezaměnitelný uhrančivý hlas. Nejedna generace mladých herců v něm ztratila oblíbeného pedagoga, který hrdě hlásal, že: "Divadlo je těžká a krutá věc, kde člověk ztrácí nervy, zdraví a umírá." Byl přesvědčen, že učit není povolání, ale poslání, které má člověk dělat, protože chce. Největší odměnou mu pak za to budiž, až jej jeho žáci překonají.
Přestože v poslední době posbíral snad všechna divadelní ocenění, cena nejvyšší, cena dalšího života mu již dopřána nebyla. Když ho v závěru minulé sezóny odtrhla zákeřná choroba od zkoušení Shawova Pygmalionu, pevně věřil, že se do Národního divadla vrátí. Stalo se tak letos při udílení cen Thálie. Bohužel to bylo naposledy a jeho profesor Higgins odešel s ním. Poslední rozloučení se uskuteční ve středu 7. června od 11.00 v budově Národního divadla.

Boris Rösner se k životu stavěl vždy čelem, jako pravý muž. Byl nesmírným rváčem a bojovníkem a jako takový také odešel. Oč kratší, o to bohatší byla jeho cesta, kterou zcela zasvětil divadlu. Herectví považoval za nekonečnou cestu k vrcholu, jehož je člověku dopřáno dosáhnout na pár vteřin až v samotném závěru. Kdykoli stanul na jevišti, říkal, že hraje se svojí matkou a Voskou, neboť věřil, že duše velkých herců zůstávají v divadle navěky.