Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Arnošt Goldflam: Amatéři dělají tzv. chudé divadlo

autor: archiv

České divadelní moře je dostatečně nasycené divadelními festivaly a přehlídkami. Ne všechny se drží v popředí. Mezi prestižní přehlídky se řadí pražský festival APOSTROF. Letos se uskutečnil již po osmé s jednou velkou změnou. Letos měl poprvé svého patrona. Stal se jím dramatik, herec a režisér Arnošt Goldflam. Narodil se roku 1946 v Brně. Absolvoval JAMU, krátce působil v již neexistujícím satirickém divadle Večerní Brno a amatérském Divadle X. Nejvýraznější je jeho období v brněnském (dříve prostějovském) HaDivadle, kde působil jako režisér do roku 1993.
V současné době působí v divadlech po celé České republice, píše divadelní hry, vyučuje na JAMU a příležitostně hraje ve filmu a v televizi. Goldflam je autorem více než padesáti her a dramatizací např. Biletářka, Agatománie, Návrat ztraceného syna, Písek, Já je někdo jiný, Sladký Theresienstadt, Ředitelská lóže, Horror, Komplikátor atd.
Festival Apostrof 2006 zabouchl dveře 4. července 2006, přesto jsme patronu festivalu – Arnoštu Goldflamovi položili několik otázek.

Jaký vztah máte k amatérskému divadlu?
V podstatě jsem z amatérského divadla vyšel, léta jsem spolupracoval s brněnskou Ikskou, režíroval jsem a hrál, jezdil jsem na Písek, pak s HaDivadlem jsme hrávali na Wolkrově Prostějovu, tam jsem vždycky viděl řadu představení, občas se mi i teď poštěstí, že se někam vypravím, třeba na dr. Krásu nebo tak. A taky třeba v Hradci na Dno, i jsme spolupracovali. Tak jsem se tomu světu úplně nevzdálil.

Čím se podle vašeho názoru práce amatéra a profesionála nejvíce odlišuje?
Amatéři mají horší podmínky a musí dělat tzv. chudé divadlo. To podněcuje obraznost, fantazii, metaforu. Nebývají tak profesionálně, řemeslně vybaveni jako profesionálové, o to více mají svobody a entuziasmu. Nemusí se ohlížet na diváckou obec, mohou dělat, co jim velí inspirace, chuť rozpoložení, pracuje se kolektivně – mnohdy –, nebývají tak zatuhlí a chodí se dívat i na ostatní, na rozdíl od některých „profesionálů“. Jsou svobodnější a mohou být osobitější. To všechno ale závisí na míře nasazení, času a energie, se kterýmižto vklady do věci vstupují. A samozřejmě taky na míře talentu, invence.

Je divadlo, podle Vaší zkušenosti, mezinárodně sdělné? Jak překonává jazykové bariéry?
Bývám občas pozván na nějaký zahraniční festival a vidím třeba divadlo ze země nám vzdálené myšlenkově, kulturně… třeba z Turecka nebo jiné, pro nás exotické země. Zpočátku jsem si brával sluchátka, postupně od nich upouštím. Většinou, pokud se jenom nesedí a nemluví, pokud je to trochu divadlo – překlad nepotřebuju. Nějakým způsobem rozumím, vnímám, nechávám věc na sebe působit. Možná neporozumím nějaké zápletce, ale zůstává mi ten pocit, dojem… Myslím, že divadlo je sdělné pro toho, kdo chce něco vnímat, nechat se unést.

Jaký má smysl pro divadelní tvůrce vzájemné setkávání na půdě festivalů?
Festivaly, přehlídky, konfrontace, to je důležitá věc. Když je divadlo, jak říká dr. Osolsobě2, komunikace komunikací o komunikaci, čím bychom byli lidsky, osobnostně, autorsky, herecky atd., čím bychom bez toho byli? Musíme komunikovat, jinak je to zlé. A dívat se na to, jak se vyjadřuje někdo jiný, jak vidí věci, jak je vnímá, jak je sděluje, to je velmi důležité pro obě strany. To je základ toho, abychom se naučili vyjadřovat naše myšlenky, pocity, zážitky, naše zkušenosti, a to je také nezbytné, všechno to někomu zprostředkovat, a ovšem také zase zpětně. Čili – ať žijou přehlídky, festivaly, ať žije komunikace!

25.9.2006 21:09:39 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!