Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Grygar: Divadelní život je chleba o dvou kůrkách.

autor: archiv divadla

Co právě zkoušíte?
Děláme teď pohádku pro děti – Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kde hraji Bystrozrakého a je to moc hezká práce. Pro děti hraji rád. Těším se na to, snad se to bude dětem líbit.

Někteří činoherci jsou hrůzou bez sebe, když se řekne pohádka a princ. Jak jste na tom vy?
To jsou spojené nádoby. Prince jsem hrál jen jednou v mosteckém divadle v titulu Princezna se zlatou hvězdou na čele. A přiznám se, že pohádky hraji opravdu rád. Mám tři kluky, denně jim čtu. U dětského diváka mě nejvíc baví, že je upřímný. Když se dětem něco nelíbí, řeknou to.

Co Vám synové říkali, když Vás v pohádce viděli na jevišti?
Vždycky to bylo zajímavé. V pohádkách jsou obyčejně i písničky. Jak jsem se je doma učil, tak je uměli dříve než já. To pro mě bylo trochu depresivní. Nejlepší byl nejmladší syn Kryštof : když jsme tady hráli O třech prasátkách, kde jsem byl Vlk, a v jedné scéně do mě bouchala Liška, tak on si v jednom okamžiku stoupl a křičel Liško, nemlať ho, to je můj taťka. Pohádka ho natolik strhla, že jsem viděl, jak je rozpolcený – chtěl fandit prasátkům, proti vlkovi, ale zároveň jsem byl tatínek, tak chtěl být s vlkem.

Vedle pohádek samozřejmě děláte i náročnější tituly. Například Dvanáct rozhněvaných mužů, to je velmi silné téma?
V inscenaci skutečně nejde o jména postav, je to tak správné. V porotě je dvanáct lidí, a ti se musí shodnout na určitém verdiktu. Postava „8“ je jediný porotce, který pochybuje o vině obžalovaného. Pro nás herce je to určité dobrodružství. Vždycky se na to těším. Někdy se potkáte s rolí ve hře, která je skutečně špičková. To je právě tento případ. Netušil jsem, že mě postava tak zasáhne.

Vzpomenete na další podobné tituly, kde jste se potkal s rolí.
Cyrano z Bergeraku. Po této inscenaci jsem se ptal, co mám hrát dál? Najednou v mých 35 letech, jsem cítil, že bych měl herecky zestárnout, protože Cyrano má v sobě naprosto všechno.
Krásná figura byl Malvolio z Večera tříkrálového – nešťastný člověk, ve svém úsilí směšný, kdyby měl moc, byl by asi nebezpečný. Takoví lidé jsou všude kolem nás, mají ve své duši nějaké vnitřní bolístky, vykvetou v hrozivou růži. Chlestakov - v Revizorovi. Rád bych se k této hře ještě rád vrátil.
Tady v divadle jsem hrál hodně shakespearovských rolí - hrál jsem snad ve dvaceti Shakespearovských hrách.
Začínal jsem v angažmá v Mostě, hodně jsem si přál dostat se do většího divadla. Byl jsem tam spokojený. Hráli jsme zábavný repertoár. Jednou jsme tam nastudovali Coriolana. Moje touha hrát v Shakespearovi se mi vrchovatě naplnila.

Dejvice, Most, Brno – to jsou klíčová místa ve vašem životě?
Určitě je to zvláštní. Osud se skutečně otáčí. Pravda je, že jsem nemohl vystudovat vysokou školu, kvůli otci, který byl v emigraci. Musel jsem jít k divadlu jako elév. Vystudoval jsem si pedagogickou fakultu. Také jsem hostoval v bývalém divadle E.F. Buriana, kde jsem se setkal s Janem Kačerem. Přál jsem si, vrátit se do pražského angažmá.
Nakonec jsem přišel do Brna, kde jsem si zamiloval město, herce, kolegy, divadlo. Budova tady je magická nejen svou velikostí, ale možnostmi hereckého vyjádření. Když jsem dostal nabídku do Prahy, tak jsem ji už neakceptoval. Byť jsem pražský rodák, mám tam rodinu, bratra i babičku. Už jsem si řekl, že zůstanu na Moravě. Náš rod má moravské kořeny, takže se vracím. Babička je z Olomouce. Nyní žiju u Letovic.

Potkal jste se s panem Kačerem jako s režisérem?
Bohužel ne. Vděčím mu za to, že mi dal první profesionální roli na jevišti. Dokonce jsme byli domluveni na angažmá. Naše cesty se ale rozešly. Potkávali jsme se pouze, když se přijel podívat do divadla. Cením si na něm, že vždycky přišel a dával mi připomínky k inscenacím, které viděl. Toho jsem si vždycky cenil. Potkávali jsme se a říkali si, jak to bude prima, až bude u nás dělat režii. Nakonec se stalo, že v Matce Kuráži, jsem nehrál.

V Brně máte spoustu příležitostí na jevišti. hodně pracujete i v dabingu.
Je pochopitlené, že kromě divadla jsem si jako každý herec přál dělat v televizi, rozhlase apod. Brno toto počátkem 90. let nabízelo plnou měrou. Dabing mě chytil v nejsilnějších letech mezi 30 a 40 , kdy těch rolích je nejvíc. V televizi jsem taky točil.
Z televizní práce nemůžu vynechat Četnické humoresky. Byla to skutečně krásná práce. Začalo to s panem Sequensem Hříšní lidé města Brna, pak s Antonínem Moskalykem. Hezká práce. Musím přiznat, že se většinou brněnský herec před kamerou trochu bojí. Když točíte jednou nebo dvakrát do roka, přeci jen máte trému. Když ale odtočíte dvě stě natáčecích dnů, tak si na ni zvyknete, a kamera je váš kamarád. Všichni herci ať už Tomáš Töpfer, Ivan Trojan, a další byli naprosto bezvadní. V tu chvíli si uvědomíte, že j úplně jedno, kde divadlo děláte, jestli v Praze nebo Brně, či na jiné oblasti. Tady jde o to, aby vaše práce byla uznávaná. Když cítíte uznání, tak je jedno jestli jste v Praze nebo ne.

V seriálu Četnické humoresky jste uváděný jako jedna z hlavních postav.
Byl jsem v každém díle, protože jsem součástí policejní pátračky. Měl jsem to štěstí, že jsem zažil Tondu Moskalyka při práci. Byl jedním z televizních tvůrců, kteří to skutečně uměli. Byla to klasická televizní až vlastně filmová práce. To bylo na tom to nejpěknější.

Dá se hovořit v případě seriálové práce o něčem jako je na divadle – vývoj figury, jejího charakteru. Dá se to vůbec v seriálu vysledovat?
Je to tam trochu složitější. Když se točí, tak mám scénář, kde mohu takovýto vývoj vysledovat. Když tomu tak není, tak vystupuji v jednotlivých situacích. Zajímavé bylo, že jsme s těmi figurami stárli. Byli jsme s nimi pomalu deset let. Zkušenost životní se tam začala odrážet. V tom je ten seriál jedinečný.

Deset let – to zní trochu až drasticky. Stalo se vám to v divadelní hře?
Štěstí brněnského diváka, zvláště u nás v Mahence, že pokud je inscenace úspěšná, tak je potom dlouhověká. Např. Perníková chaloupka bude mít nyní 350 reprízu, z toho jsem ji odehrál 300x. Vloni jsem ji hrál naposledy, předal jsem ji mladšímu kolegovi. Hráli jsme Mnoho povyku pro nic, premiéra v roce 1997, hrálo se deset let. Lucerna se hraje osm let. To je výhoda velkých divadel. Musím prozradit, že mě to víc baví, protože postupně získáváte životní zkušenosti oproti začátkům. Zážitky se vám nabalují, takže zjistíte, že danou větu můžete říct úplně jinak. Inscenace se stále vyvíjí a to se mi na tom líbí.

Divadelní časoprostor může být i zrádný, pokud ta role je třeba žák gymnázia.
Zmiňoval jsem Perníkovou chaloupku, kde jsem hrál jednak Ježibabu, ale i tatínka. Když si kolegyně, coby Macecha vzala šátek a děti křičely: hele, dědeček s babičkou!, tak si najednou uvědomíte, že ten čas se k určité figuře chová nepřejícně a pak se to již hrát nedá. Prostě to nejde.

Hovořil jste o zvláštní atmosféře v Mahence. Jak jste na tom s Redutou?
Tam jsem ještě nehrál. Těším se na to. Reduta jako divadlo se mi líbí. Kontakt s divákem je tam naprosto bezprostřední. I to, že se jedná o nové divadlo zasazené do starého baráku. Prostě tyto přestavby mám rád.
Bydlím v domě, který je starý. Rekonstruoval jsem ho i s tím že jsem určité věci respektoval, protože z té budovy cítím nějakou sounáležitost s tou historií a odpovědnost. Když se propojí minulost se současností, tak je to dobré.
V Mahence je cítit generace např. paní Kurandová, Josef Karlík, paní Vlasta Fialová, tak rád na to navazuji. Člověk by měl mít pokoru před osudem lidí, každý by se měl snažit poponést ten prapor tradice o kousíček dál. Toto vše tam v Redutě je.

Vlastně už jste ve věku, kdy můžete předávat zkušenosti...
Jeden rok jsem učil umělecký přednes na fakultě, což bylo časově náročné. Někdy si to uvědomuji, když zkouším některé věci, tak už vím postup, jak na to. Vidím mladšího kolegu, který to třeba neví, tak se mu snažím poradit. Samozřejmě, že jemně, protože nejhorší je, když starší poučují mladší. Sám jsem to také neměl rád.

Někdy se musíte prostě spálit.
Určitě. Tak to patří. Romea musí hrát mladý herec, protože starší sice možná už ví, jak ho hrát, ale nemusí mít věk, ani elán nebo dech, tak to prostě je. S tím se nedá nic dělat a právě proto, to je hezké.

Takže snad role krále.
V Hamletovi jsem se nikdy nepotkal s velkou rolí. Fortinbrase, 1. herce apod. Hamleta jsem nehrál nikdy.

Jak se dá vydržet dvacet let v jednom angažmá?
Tady je velká kontinuita práce, tím, že se inscenace hrají dlouho. Když jsem přišel v roce 1984, tak jsem se chtěl prosadit ve velkém souboru, což se mi povedlo. Získal jsem si renomé Cyranem. Pak se začala nabalovat televizní práce, chtěl jsem mít angažmá v Praze, nakonec jsem ale koupil dům, zakotvil jsem tady.Tak to postupně všechno do vás přechází. Teď jsme třeba derniérovali inscenaci z roku 1997. Propojení tady funguje, k tomu jsou tu vynikající herci jako Láďa Lakomý, pan Dufek, Jaroslav Kuneš, paní Hlaváčková. když jsem přišel do Mahenky, tak oni už tady byli. Někdo divadlem projde a jde dál, někdo tomu divadlu zůstane věrný. To je asi můj osud.

Je to jako věrnost v manželství?
To bych neřekl. U divadla jsou doby, kdy jste nespokojený a nechcete hrát, ale jste profesionál. Bavíte se s kolegy z jiných divadel a zjistíte, že divadelní život je chleba o dvou kůrkách. Všechno je to spíš o režisérovi. Když jsem byl v Mostě, tak jsem měl Janu Kališovou. Dlouhá léta jsem nikoho takového neměl. Nakonec jsem se setkal s Martinem Čičvákem, to byla náhoda.

Ve vašem případě je to režisér ob generaci.
Mám rád režiséry jako Pitínský, Goldflam, Krobot, Zojka Mikotová, ti všichni tahají za nitky velmi jemně. Pitínský řekne – z tohoto gesta by se mělo vyjít. A to přesně mi vyhovuje. Mám rád režiséra, který nabídne cestu a nacházíme společnou řeč. Vyhovuje mi, když je herec pro režiséra partner. To je nesmírně důležité.

Teď prozraďte něco ze soukromí. Třeba váš dům. Sekáte kosou nebo sekačkou?
Ze začátku jsem sekal kosou, ale jelikož mám velký pozemek, tak jsem přešel na sekačku a dneska mám již traktor. Když už jsem sekal sekačkou sedm hodin tak jsme to vzdal.

Umíte naklepat kosu?
Tak to se musím přiznat, neumím. Snažím se práci zrychlit.

Převažuje vám na pozemku okrasná zahrada nebo užitková?
Na brambory nejsem. Mám tam převážně kytky, ale sekám to. Žiju na vesnici, kde je dvanáct čísel. Takže se snažíme žít v souladu s přírodou. Moc mě štve, když se na vesnici cpou městské domy. Lidi pak zjistí, že se tam bydlet nedá. Všechno to mělo logiku.

Vaši první diváci jsou kosi?
Víte, že ano. Dokonce kočky. Mám takovou hezkou zkušenost – dělal jsem Malvolia a měl jsem kocoura, který se mi přešel po textu, protahoval se a olizoval. Tak jsem si řekl, vždyť ten Malvolio, je takový kocour. Prostě jsem si z toho udělal takovou etudu.

Dnes už se netoužíte vrátit do Prahy?
Ne, a odstěhoval jsem se i z Brna. Baví mě to tady. Hodně si tu nabíjím baterky. Zapomenu na všechno. Projdu se po zahradě, snídám tam. Synovi tam vytvářím dětství, aby měl z čeho čerpat. Prostě si to všechno užívám. V Praze pocházím z vily, a podařilo se mi dostat se do rodinného domu. Je mi v podstatě jedno, jestli žiji v Praze nebo na vesnici. Dokonce je to na vesnici o to hezčí, protože tam nezamykám, v autě mám klíče. Je tam taková poslední výspa poctivosti. Pro mě je ta vesnice taková poslední víra v klidný život. A čistý. Topíme dřevem. Třídíme odpad. To maličké, co mohu udělat já. Snažím se přírodě pomoci, když jsem ji drancoval před tím těch 40. let.

Jan Grygar se narodil v Praze. V roce 1976 ukončil Pedagogickou školu v Praze obor vychovatelství. Působil jako učitel na ZŠ v Praze 6, po vojenské službě nastoupil do Divadla pracujících v Mostě, kde působil do roku 1984. Od roku 1984 je členem Mahenova divadla Národního divadla v Brně. Hrál v mnoha inscenacích: Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic, Cyrano z Bergeracu, Jak se vám líbí. Vidět jej diváci mohli jako Knížete Belzebuba v Dalskabátech Jana Drdy, Gerasima Kuzmiče Petrina ve Výjimečném darebákovi, Patrona Toniho v Treperendách, Chrysalda ve Škole žen. V televizi natáčel například Hříšné lidi města brněnského, v Četnických humoreskách je jedním z protagonistů seriálu. Pracuje v dabingu.
V Národním divadle jej můžete vidět v inscenacích Dvanáct rozhněvaných mužů, Dalskabáty, hříšná ves, Figarova svatba, Jak se vám líbí, Lucerna, Mnoho povyku pro nic, Škola žen, Veselé paničky Windsorské, Jak si spolu hráli, Tři prasátka, Strakonický dudák.