Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jana Kafková: Někdy je dramaturg pro režiséry už protivnou bytostí.

autor: archiv

Poseldní premiérou loňské sezóny byla v Městském divadle Zlín inscenace Goethova Fausta. S režisérem Dodem Gombárem dramaturgicky spolupracovala Jana Kafková. V Městském divadle Zlín se podílela na inscenacích - Frank V., Zkrocení zlé ženy, Muž z kraje Lamancha, R.U.R., Tajemství Viléma Storitze.

Velmi zajímavý záběr. Zabíráte jak klasiku, tak i podíl na úpravě. Co se vám vaří s větší chutí?
Těžko říct, záleží od věci. Mistr a Markétka to je román, který jsem milovala. Takové mé kultovní dílo. Vyrůstala jsem za totáče a pro nás, tato kniha představovala svět nedozírné fantazie, ale úplně jiného kalibru. Měla jsem pocit, že to snad ani na jeviště nepůjde udělat. Nad tím textem jsem se trochu trápili, ale hlavně nad tím – jak na to, tak to bylo obrovské dobrodružství a krásně namáhavá práce. Zejména díky časoprostoru,, protože tam režisér Dodo přidal současnou rovinu. Zkoušení s panem režisérem Dodem je velmi příjemná věc. Dovede nenásilným způsobem vést herce k nenásilnému vyjadřování. Práce s ním pěkně roste pod rukama bez nějakých křečí a zlosti, urážení apod. Vše v dobré disciplíně.

Vyhovuje vám čas prázdnin?
Spíš jen pro mé vlastní objevování textu, ale k tomu potřebujete režiséra, a s každým trávit dovolenou to je těžké. Každá hra musí být předpřipravená. Je to všechno o dialogu. Je to strašná škoda, když jsou všichni odtrženi. Někdy je to problém.

Pojďme ke klasice – Čapek, není to naivní?
Ke hře R.U.R. jsem přišla náhodou. Zajímalo mě, jak se stírá v současné době rozdíl mezi člověkem a robotem. Všechno vnějškové je dokonalé. Krása se nechá vytvořit, náhradní implantáty. Jako kdyby se přestalo uvažovat o tom, co je v člověku uvnitř. To se najednou nehodnotí. Dostává se to na okraj pozornosti. To mě připadá hrozné. Zkoumala jsem, co to udělá s mladými lidmi. Postupně jsme tomu tématu uvěřili. Znovuobjevený Čapek.
To ještě pro mě není klasika. To spíš Shakespeara a Moliére. Dělali jsme Tartufa 3.
Klasiku považuji za obrovský pramen. Ať chceme nebo ne, pořád se přebíráme texty a nakonec to, málo platné, když se texty porovnají, máme pocit přes toho klasika můžeme toho říct víc, než třeba, při vší úctě k současným autorům, také je mám ráda, ale ne za každou cenu.

Zajímalo by mě s jakými pocity poprvé otvíráte tu hru a kdy vlastně je pro vás to poprvé, až když je to nasazené a jdete do toho s režisérem, nebo někdy daleko dříve?
Asi když se začne o daném titulu uvažovat. Přebíráte se v tom, co máte ve svém vědomí v paměti a nebo znovu poznáváním nových autorů. Záleží jak to člověka v tu chvíli drapne.
Vybírání z paměti je také zajímavá věc, protože musíte to, co vás kdysi dříve oslovilo, tak to ve vás nechalo nějakou stopu, musíte nějakým způsobem vše s odstupem přehodnotit. To je právě důkaz toho, že dramaturgie je dost subjektivní záležitost. Velký vliv má na celu věc, jak nám to jde spolu s režisérem, protože všichni text vnímáme jinak.

Líbí se mi, že je to ryze subjektivní záležitost, kterou je nutné objektivně obhájit.
Možná ano, ale inscenace se prostě nemůže líbit všem lidem. Podobně jako obraz nebo hudba.

Pak je kouzelné, když se vše povede. Nechá se tomu říct kouzlo manipulace nebo kouzlo vcítění se. Buď se Vám text podaří divákovi implantovat nebo ho divák přijme, protože jste odhadli jejich vkus.
Někdy se stane, že narazíte i s režisérem. Nemusíme vidět podobně. Dramaturg není ten, kdo inscenaci dává poslední podobu. Někdy jsou to těžké stavy.

Dramaturg tomu dává barvu, uhlazení, finální úpravu.
Nedovedu to takto zhodnotit, ale vím, že někdy je dramaturg pro režiséry už protivnou bytostí, která do něj pořád něco klavíruje, zpochybňuje a nahlodává ve chvíli, kdy by měl chválit. Hledá mouchy, otravuje se svým názorem. Do toho dramaturg také nemusí mít pravdu, ale měl by se na to dívat svýma očima, trošku jinými. Záleží na tom, jak se oba dva dokáží poslouchat.

Je to těžké někdy říct svůj názor?
No… Těžké? Pro mě osobně není těžké. Vždycky jsem tou věcí zahlcená, že prostě by mi to nedalo, kdybych to neřekla, protože bych se sama utrápila. Říct to musím. Někdy je těžké zvolit tu správnou formu. U dramaturgů regionálního divadla je někdy složité, že pořád pracujeme s někým jiným. Když je práce s určitým režisérem dlouhodobá, tak se už tak znáte, že jste už přátelé a kamarádi. Pak říct pravdu je problém nulový, kdybych ho tajila, tak je to zrada a nemám tady co dělat. Když se poprvé oťukávám s někým cizím, tak to je také určitý vývoj. Musíte trošičku být psycholog.

27.8.2007 22:08:01 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!