Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Erik PARDUS: Budˇme k sobě slušní. Trvám na tom.

autor: Kratochvíl Jef

Čerstvý držitel Thálie 2007 činohra Erik PARDUS přišel na rozhovor ve stejné košili jako já. Možná se pozastavíte nad tím, proč o tom píši, ale setkání s Erikem Pardusem je skutečně o souznění. Ať ve chvíli, kdy hraje na jevišti nebo při rozhovoru. Zpočátku se obával, zda nepatřím mezi Pražáky, kteří říkají, že v Brně je Mahounka (správně Mahenova činohra Národního divadla v Brně), jak se mu to stalo při telefonickém rozhovoru s „kulturní“ pracovnicí České televize Praha. „Jako bych Pražákovi tvrdil, že jdeme do Dajvického divadla,“ smečoval s tím, že rozhodně není patriot do morku kostí, ale že právě tyhle věci vysvětlují, proč se říká, že Pražáky nemají v Brně rádi.
Erik Pardus obdržel cenu Českého divadla 2007 za dvojroli Herce Kirsche a Höllrigla v inscenaci V jámě lvové a Cenu Thálie 2007 za roli cara Pavla I. v inscenaci Smrt Pavla I. Povídali jsme si nejen o těchto rolích v Městském divadle Brno, ale také o tajemných okamžicích na jevišti i o setkáních s diváky v civilu.

Skočíme k Jámě lvové... Za roli herce Kirsche jste získal Cenu Českého divadla.
Dostal jsem cenu za dvojroli Herce Kirsche a Höllrigla. Jde o to, že jsou takové sezóny, kdy se daří a kdy se shodou okolností zúročí věci, které se týkají praxe, náhody, týkají se inscenace, kdy člověk k té roli prostě pasuje, té roli odpovídá. To se všechno stalo v případě inscenace V jámě lvové.
V jisté restauraci jsme několik dnů vymýšleli dialog Kirsche, který se vrací na jeviště a má působit jako sedlák, člověk z lidu. Ten překlad byl málo odlišný od klasické spisovné češtiny, takže jsme daný dialog dlouho „hledali“. Divákovi by minimálně bylo divné, jak to, že ho bývalí kolegové nepoznali. Tak jsme dialog museli zesyrovět. Chudáci diváci mu v první fázi asi moc nerozumějí, ale bylo to potřeba. Musím říct, že jsem z toho měl obavy, ale během repríz jsem se v tom tak nějak usadil, je to pro mě velmi příjemná práce v tom ( ano, vím to o sobě, není to žádné liché konstatování), že rád vidím na jevišti emotivní věci. Takové, které mě jako diváka dokáží ne dohnat, ale nasměrovat k slzám. Mám rád věci, které jsou lidské ve smyslu jakýchkoli životních situací. V jámě lvové je životní situace na mě moc komplikovaná, je tam spousta známých životních peripetií, situací a krizí – manželská, profesní, náboženská. Je tam obsaženo všechno. Jsou tam scény, které si užívám, i když nejsem až tak hysterický, kolikrát se neubráním slzám. Je to třeba v okamžicích, kdy hraju s Alenkou Antalovou jako mou manželkou. Mě to skutečně bere, ale zcela spontánně, není v tom nic vykalkulovaného.

Děj hry se odehrává v době druhé světové války, ale myslím, že je i dnes velmi aktuální...
V tomto představení jsou herecké vztahy ovlivněné politickým vyznáním. Jednání některých z nich je ovlivněno nastupujícím nacismem.Vše, co je židovské, je podle nich špatné. Takhle demagogicky já věci neberu - rozhodně nejsem xenofobní. Můj občanský přístup je vstřícný. Říkám, že blb je blb, a jestli je barevný nebo není, to je úplně jedno. Nechápu ty věci, za které se skrývají lidé většinou slabšího charakteru, kteří potřebují stádnost, potřebují nepřítele. To se v historii neustále opakuje, a tím je to podle mého aktuální. Např. jedu v tramvaji a potkám své spoluobčany. Osobně je neznám. Mám z nich radost, jsou voňaví (v létě je to horší). Najednou dojde ke konfliktu – mezi dámou v pěkném kožichu a panem revizorem. Udivuje mě, že ta dáme v pěkném kožichu, která nemá lístek, dokáže být sprostá a vulgární. Jsou opravdu lidé takoví? Potkáváme se navzájem, a vůbec netušíme, co v kterém člověku je. Pokud nejsme příbuzní nebo kamarádi, máme z těch druhý pouze nějaký dojem. Říkám si, že by stačilo, kdybychom vůči sobě byli tolerantní. Nechci, abychom se v rámci našeho města Brna potkávali, líbali se a říkali si, jak se máme navzájem rádi. O to nejde. Ale buďme k sobě slušní. Trvám na tom.
To je taková obecná věc, a ta druhá – xenofobie, to je odmítání čehokoli cizího. Je to opět projev netolerantnosti a malosti a vybíjení se jakýchsi mindráků, kterých je mezi námi strašně moc. Divadlo má velkou výhodu, má-li herec vůbec nějaké mindráky, dokáže si je v divadle vyventilovat. Divadlo dává tu možnost, že člověk, ať už hraje úchyla nebo masového vraha, jakoukoli povahově negativní postavu, je to očišťující, protože hrajeme vědom a upozorňujeme na to, že takové jednání není správné. Pokud to diváci berou také tak, pak je to vzájemný očišťující proces.

V jámě lvové jde také o střet vyznání, životního názoru.
Nejsem židovského vyznání, nejsem věřící, a tak tu svou postavu beru obecněji. Mám rád hodné lidi, pokouším se nelhat, rozhodně nekradu a v každém případě se chovám k lidem slušně. Je to mé krédo, má přirozenost. Nemám rozhodně rád agresi, protože to je ten nejspodnější argument. Nemám rád převahu silnářskou, řekl bych „úřední.“ Právě teď v rámci daňového času podstupuju různá jednání na úřadech a jsem moc rád, že v drtivé procentu s námi jednají úřednice a úředníci slušněji a vstřícněji než tomu bylo kdysi.

Na inscenace Smrt Pavla I. jste spolupracoval s režisérkou Hanou Burešovou. Už jste s ní předtím spolupracoval?
I když v MDB dělala už více inscenací, já jsme s ní spolupracoval poprvé, předtím jsme se jen potkávali. Když jsme dozkoušeli Smrt Pavla I., říkal jsem i před jejím manželem dramaturgem Štěpánem Otčenáškem: Haničko, jsi mi ohromně sympatická, kdybych nebyl ženatý, tak nevím nevím... (smích).

Máte k postavě Pavla I. nějaký zvláštní vztah?
Mám zvyk, že před každým představením, ať už lehčím nebo těžším, si musím celou tu roli projít technicky – text si řeknu zpaměti, na tom strávím nejméně dvě hodinky. Jsem v tomhle ohledu trochu nervák. Mám rád přesnost a ne nahodilost – však ono to nějak dopadne. V téhle hře je velmi mnoho textu, a tak trávím přicházím do divadla mnohem dřív před oficiálním nástupem, sedím v šatně a opakuji si to. Ale přesto je to pak na jevišti taková zvláštní adrenalinová a současně tajemná záležitost. Tajemná z očekávání, co přijde. Člověk nikdy neví, co to s ním udělá, jaká situace ho zaskočí. Např. dlouhé dialogy s Igorem Ondříčkem, kdy se dojmu. Stane se, že kolega něco řekne, a vám se to nečekaně, neplánovaně spojí do nějakého kontextu, vstoupí vám to do duše a je vám nekontrolovaně, bezbranno. Najednou cítíte, že se nemáte pod kontrolou. To jsou skutečně riskantní situace, protože se může stát, že se vám stáhne krk a nebudete moci mluvit. Takové okamžiky vás zaskočí, ale zároveň je to hodně krásné. Tam cítíte, že to není mrtvá záležitost, ale že to divadlo je živé. Nejde o to, odříkat text, popít a pokouřit s kamarády v klubu a pak odehrát druhou půlku. O tom to rozhodně není. Je to hrozně hezké v tom, že se na to člověk těší. Neříkám zvráceně, ale tajuplně. Kdy to přijde, kdy se to stane, co nám která scéna dá... zkrátka těším se na to kouzlo.

Spolu s divákem.
Samozřejmě. Také je publikem a publikum. Někdy je mrtvé a na závěr tleská do úmoru a naopak. Není divák jako divák.

Někdy se ani nechce tleskat, jak je zážitek hluboko a divák se ho nechce vzdát.
Děkovačka je někdy taková. Dle mého by stačilo jednou – DÍKY. Chápu, že diváci chtějí dát najevo, jak na ně hra působila. Patří to k představení. Na děkovačku se má jít s veselým úsměvem, s poskokem, jak říká režisér Zdeněk Černín, aby si lidi nemysleli, že je to pro nás velké trápení. Děkovačka je také poděkování divákům a děkuje se hezky a s úsměvem.

31.3.2008 23:03:21 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!