Scéna.cz 

Radúz a Mahulena v Pardubicích

Východočeské divadlo vstoupilo do své 99. divadelní sezóny. První premiérou bude Zeyerův mýtus o věčné lásce Radúz a Mahulena. Dílo Julia Zeyera, jednoho z málo vzpomínaných velikánů české literatury, se na našich jevištích objevuje zřídka, proto vedení divadla Radúze a Mahulenu nabídlo režiséru Michaelu Tarantovi, aby svým výrazným režijním gestem a důrazem na citlivé herecké divadlo oživil jeho divadelní působivost. V titulních rolích se objeví noví členové pardubického hereckého ansámblu Máša Málková a Jan Musil, který se během prvních zkoušek svěřil: „Role Radúze mě samozřejmě velmi potěšila, ale je to pro mě svým způsobem i závazek, za který jsem však moc vděčný. Radúz mě zatím jako postava baví, protože je mi blízký jeho způsob vidění světa.“

Nesmíš se ohlédnout... Z tohoto vychází i podmínka, kterou musí splnit Radúz, aby zachoval své štěstí s Mahulenou: nesmí políbit jinou ženu. Kouzlo, které Mahulenu svazuje, je kruté. Radúz by podmínku jistě splnil, ale když po dlouhé době uvidí svou matku, tak neodolá a políbí ji, a Mahulenu tím ztrácí. Jen laskavá moudrost staré pověsti, ve které musí vítězit dobré síly, rozhodne o tom, že láska je silnější než dogma nebo zvůle.

„Julius Zeyer, podle mě, ještě víc než dramatik byl vizionář a básník, velice zvláštní člověk. V textu Radúze a Mahuleny jsou podprahové věci a spodní ponorné řeky a proudy, které jsou inzitní a mimořádně citlivé. Hra není realistická, místo toho autor nabízí dramatický obraz. Zajímá mě zeyerovská touha po mýtu, po skutečném vidění světa, hlubokém a niterném. Mezi vášní a něčím posvátným, mezi touhou a náboženstvím je velmi tenká stěna, kterou lze projít, a pak se dotýkat věcí, které jsou základní v lidském životě a jsou věčné,“ vysvětluje režisér Michael Tarant, proč je pro něj Zeyerův text inspirativní, a dodává: „Hra Radúz a Mahulena je navíc jiná, neobvyklá, ale velmi pravdivá a skutečná.“

Premiéry se v Městském divadle uskutečnili 18. a 19. října 2008 od 19:00 hodin.