Miřenka Čechová: Mezi Chaplinem a Kafkou
autor: archiv
zvětšit obrázekPokud se zajímáte o alternativní divadlo v Čechách, dříve nebo později určitě narazíte na Miřenku Čechovou. Sleduju jí už několik let, a každý nový projekt, do kterého se pustí, překvapí. V tomhle má dobrodružnou povahu... V divadle Akropolis jsme si povídaly především o nejnovějším projektu Chaplinův proces.
Funguje teď druhým rokem, a jedná se o skupinu lidí, kteří se zaměřují na současné pohybové fyzické a plastické divadlo - to je termín, který pro nás znamená syntézu, spojuje v sobě jak pohybové divadlo, tak i určité činoherní postupy společně s mimickým divadlem. To všechno na pozadí experimentu, ve kterém zkoumáme možnosti hlasu a těla, a samozřejmě také reakce diváků.
Založili jsme ji společně s Petrem Boháčem a snažíme se kolem sebe shromažďovat lidi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Jsou to nejen divadelníci, ale i další umělci - výtvarníci, muzikanti, fotografové, filmaři. Zkrátka taková tvůrčí skupina lidí, kteří se navzájem ovlivňují a obohacují. Nechceme, aby naše divadlo bylo taková uzavřená skupina, ale naopak otevíráme prostor i mimo hranice divadla.
Myslím, že všechna nezávislá divadla, která nemají stálou scénu, hledají prostor, který bude nějakým způsobem podporovat jejich představení, ať už tím, že se do něj žánrově hodíme, tak i tím, že nám nabídne podmínky k vytvoření inscenace.
Svět odsouzencům, kde se propojuje fyzické divadlo a výtvarné umění. Při tomto představení vzniká během 60 minut nový originální obraz, je to příběh malíře, který ve vězení retrospektivně nahlíží svůj zhýralý život a ten svůj pohled promítá do velkého plátna, které maluje a které je pro něj takovým očistcem. Další věc, kterou jsme udělali přímo v Akropoli, je Černý smích medúzy. Základní inspirací byly tři Shakespearovy hry - Hamlet, Macbeth a Zkrocení zlé ženy. Jsou ale pouhým backgroundem a inspiračním zdrojem. Základem je pohled ženy do zrcadla, ve kterém nachází svůj obraz. Probíhá tu její dialog s alter egem v určité mezní situaci, v momentě rozhodnutí, že život dál nemá smysl. To se prolíná do různých podob shakespearovských postav. Žena nakonec nachází jediné východisko v sebevraždě. Představení jsme teď udělali ve znakovém jazyce a nalezli jsme tím hrozně zajímavou inspirační základnu a výrazový prostředek pro fyzické divadlo, rozhodli jsme se, že toto představení budeme hrát už jen ve znakové řeči.
Prvotní myšlenka spojení Franze Kafky a Charlieho Chaplina byla jasně daná, protože oba dva zachycují určitým způsobem absurditu světa, každý z nich má své specifické vidění. Takže výsledek je cosi jako existenciální groteska. Během vývoje jsme nacházeli stále nové spojitosti mezi Chaplinem a Kafkou. Kafkův Proces se dá číst různě, a my jsme zvolili právě tu groteskní rovinu. Takže postavu Josefa K. postupně nahrazuje postava podobná Charlie Chaplinovi. Postava, která prochází celým představením, je ale spíše symbol chaplinovské poetiky a specifického nazírání na proces, na systém, na mašinérii, na mechaničnost. Představení je především o vnucené identitě, která nás nutí fungovat v tomto světě, v tomto systému, podřizovat se určitým byrokratickým a mechanickým postupům, které nás stahují. Chaplin je symbolem revolty proti tomuto systému. Narozdíl od Josefa K. který se ke svému procesu staví pasivně a podléhá mu, Chaplin bojuje. Je otázkou, zda postava, která má chaplinovské atributy, je natolik silná, že systém přemůže nebo systém nakonec pohltí i ji.
Určitě, sama jsem překvapená, kolik Kafka skýtá groteskních možností. Myslím si, že ta absurdní, černá grotesknost probíhá celým představením. Chaplin tu funguje jako archetyp groteskního symbolu, revoltujícího člověka. Chtěla jsme to udělat tak, aby celé představení stálo někde na hraně, pohybuje se stále na pozadí nějaké kafkovské existenciály, temnoty a zároveň chaplinovské grotesky. Tyto dva motivy se stále prolínají a divák je neustále znejišťován, zda se má v ten okamžik smát nebo by ho mělo mrazit.
U tohoto představení je zajímavé to, že v hlavní roli se alternují dva herci různého pohlaví, Jedná se o vnucenou identitu, a ta může být vnucena komukoli, tedy Everymanovi. Takže jednou hraje Chaplina muž a podruhé žena, tím se vlastně celé představení proměňuje, protože tím vznikají samozřejmě zcela jiné konotace - milostná scéna s Leni, ponižování atd. Mužský pohled je úplně jiný než ženský. Plánujeme, že budeme hrát představení alespoň jednou měsíčně, a hlavní představitel(ka) se bude měnit. Už teď diváky, kteří nestihli premiéru, zvu na březnové představení.
Já jsem napsala scénář, který je pro mě výchozím bodem, pro mě nezbytná fikční struktura. Samozřejmě, že během zkoušení a diskuse základní myšlenka drží pevně, ale vnitřní motivace a vnitřní situace se proměňují. A proměnila se nám i hlavní postava, protože jak jsme se víc sbližovali s Kafkovým procesem, původní přímočará myšlenka, že Josefa K. nahradí Charlie Chaplin, se neuskutečnila, ale vznikl jakýsi Everyman s chaplinovskými rysy, protože hrát Charlieho Chaplina pochopitelně nejde.
Je to stálá skupina lidí kolem mě – Radim Vizváry z Teatra Pantomissima, Jindřiška Křivánková ze Spitfire company, v hlavní roli Jakub Slach a obsazení doplňuje Štěpán Coufal.
Na představení je zajímavé také to, že je spojeno s živou hudbou muzikantů, kteří v punk-rockovém stylu vytvářejí takový minimalistický background. Krásně to sedí s tou absurditou a existenciálou. Autorem hudby je Jan Kučera, dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Akademičnost, která je vtisknutá do toho punk-rockového metalu je velmi patrná. Scénu a kostýmy dělala Michaela Hořejší a představení je doplněno autorskou filmovou projekcí, kterou natočil Honza Březina, režisér FAMU. Na dramaturgii se podíleli Petr Boháč a Adam Renč, členové Spitfire company a na choreografii Jiří Pokorný z Nederlands Dans Theater, spolupracovník Jiřího Kyliána. Ještě dodám, že tohle představení se uskutečňuje za podpory Art Frame Palác Akropolis.
Miřenka Čechová (*1982)
Vystudovala klasický balet na státní Taneční konzervatoři v Praze, Divadelní fakultu Akademie múzických umění v oboru alternativní a loutkové divadlo a paralelně také Hudební fakultu Akademie Múzických umění v oboru nonverbální a komediální divadlo, kde pokračuje v doktorandském studiu. Zabývá se především vlastní autorskou divadelní tvorbou. Je spoluzakladatelkou Theatra Pantomissima, divadelního souboru spojujícího moderní pantomimu se současným fyzickým divadlem, a Spitfire Company, která propojuje nejrůznější žánry. S Teatrem pantomissimem pořádá pravidelně workshopy, vyučují především v zahraničí (Itálie), Na podzim budou společně s Radimem Vizvárym tři měsíce vyučovat na berlínské Mime Schule.
TIP!
Časopis 20 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Adam Kořán: Připadám si již natolik odvážný, že mohu svobodně tvořit
S mladým hercem Adamem Kořánem jsme se sešli po české premiéře inscenace ŠPÍNA, kde ztvárnil postavy Kevina La ...celý článek
Časopis 20 - sekce
HUDBA
Zemřel Miroslav Imrich
Hudební scénu zasáhla tragická zpráva. Ve věku 71 let navždy odešel zpěvák a skladatel Miroslav Imrich, jeden celý článek
OPERA/ TANEC
Ondřej Ruml zazpívá šansony s Pražskými symfoniky
Zpěvák Ondřej Ruml vystoupí 20. a 21. května se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Divadle Hybernia se celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Broumov je pátým městem v řadě hostícím kulatý stůl
Ve čtvrtek 23. května 2024 se v Broumově uskuteční kulatý stůl v rámci projektu Closing the Gap pořádaném orga celý článek