Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Goldflamova Smlouva v Divadle Kolowrat

V polovině října měla první premiéru nejnovější hra Arnošta Goldflama Smlouva, kterou autor napsal přímo pro Národní divadlo a v Divadle Kolowrat ji také režíroval. Do hlavních rolí obsadil Jana Novotného a Jitku Smutnou, v představení dále účinkují Rudolf Stärz a Petr Vrběcký j.h. a představitelé dětské role. Jde o hru, která se může odehrávat kdykoli a kdekoli v naší současnosti, zároveň je však hrou o věcech nadčasových. Její hlavní hrdina Antonín se probudí a stejně jako každý den spěchá do práce. Je však neděle a ta přinese nečekaná vybočení ze stereotypu všedního života... A právě o nové hře, příbězích ale i tatínkovi jsem hovořila s dramatikem, režisérem a hercem Arnoštem Goldflamem.

Za jakých okolností vznikala Vaše nejnovější hra Smlouva? Psal jste ji přímo pro Národní divadlo? Měl jste představu, pro které herce ji píšete?
Já se musím přiznat, že na jednu stranu jsem ji psal sám pro sebe, protože reflexe a odrazy na starozákonní témata nebo jejich zpracování v dnešní době mě vždycky strašně zajímalo a speciálně na tohle téma jsem se už dlouho chystal, respektive koketoval s ním. Dokonce jsem ho i velmi okrajově naťukl v některých svých předešlých hrách. Na druhé straně jsem byl osloven dramaturgií Národního divadla a sice dr. Kovalčukem, abych napsal nějakou původní věc. Tak jsem sáhl k tomuto tématu. Věděl jsem, že pokud by se to tady realizovalo, tak v Divadle Kolowrat, že budou osloveni herci, kteří do toho budou chtít vstoupit, a spolupráce bude na základě porozumění a dorozumění. To se taky stalo a jsem rád, že zkouším s těmi herci, se kterými zkouším.

Vaše hry mívají často autobiografické rysy. Obvykle je v nich zobrazen složitý vztah otce a syna? Do jaké míry je toto téma opravdu Vaše osobní?
Kdo zná moje hry, jak já říkám kousky a nezná mě po celý život, myslí si někdy, že jsou komplet autobiografické, protože v nich nejednou probleskne nějaká historka z mého života. Jenomže je to trošičku zavádějící, protože já tyto příhody, ve kterých jsem se nějakým způsobem ocitl, nebo je prožil, používám jenom jako materiál pro tvorbu hry - jako stavební kameny. Z útržků svého života i cizích životů, které jsem odpozoroval nebo slyšel, stavím vlastně úplně jiný příběh, ale některé jeho plošky jsou částečně moje. Samozřejmě stavím příběh, který nějakým způsobem reflektuje problém, kterým se já sám taky zabývám. Spisovatel píše o tom, co jeho samotného znepokojuje. Psaním neřeší problém, ale klade si otázky. Já si v příbězích také kladu otázky, které mě zajímají a někdy docela rád na situacích, které důvěrně znám.

Nechci příliš zacházet do Vašeho soukromí, ale přece, mohl byste nastínit Váš vlastní vztah k otci? Je to přece jenom důležité téma ve Vaší nové hře.
Můj otec se narodil na sklonku minulého století v roce 1899. Letos to budou tři roky, co zemřel. Vztah s rodiči je vždycky otevřený. Člověk s nimi potřebuje řešit svůj život. Otec měl k mému životu neustále připomínky, jestli žiju adekvátním způsobem, jestli žiju zdravě, zaujímal stanoviska k tomu, jaké partnery v životě potkávám, jak se k nim stavím. Zkrátka, měl úplně tu nejjednodušší obavu, abych neskončil na šikmé ploše, ne -- li, jak on říkával, na šibenici. To jsem za jeho života naplnil, protože jsem na šibenici neskončil a živím se vlastní prací. V mnohém jsem mu oponoval, jak se obvykle v mnohém oponuje rodičům, přestože jsem tušil, že jeho cíl je správný. Ale prostředky, kterých používal nebyly vždycky ty, se kterými bych souhlasil, nebo které by mně byly vlastní. Když potom rodiče nežijí a člověk se sám stane rodičem, tak si uvědomuje, jak si mnohdy neví rady. Někdy je v životě poměrně bezradný vůči dětem, kterým má ukázat cestu životem. A rozvahu spíš než rozum nabírá až s věkem .Někdy motivům, způsobům jednání a uvažování vlastních rodičů porozumí, až už tady nejsou. Potom mu nezbývá než se s tím vyrovnávat sám uvnitř sebe. A to je někdy velmi klopotný, bolestný, urputný, dlouhotrvající a vlastně pro vždy neuzavřený proces.

Základem některých Vašich her jsou právě biblické příběhy, na nichž vzroste příběh dneška. Smlouva patří do tohoto okruhu. Proč?
V mých hrách to tak není vždycky. Ale u této hry ano, protože takové starozákonní téma zahrnuje všechny okruhy: za prvé vztah s otcem, za druhé otázku, co je člověk ochoten udělat proto, aby dokázal pravdu, ne objektivní ale svou pravdu. Kam až je člověk ochoten zajít, co je schopen obětovat ze svého života, aby potvrdil něco, o čem si myslí, že je správné? V mé hře Návrat ztraceného syna rodiče obětovali svou ruku za polepšení syna, byť obrazně řečeno. Ve Smlouvě je nastolena otázka obětování syna pro určitou osobní pravdu. Zajímal mě motiv, který je v Bibli ukončen a už se nemluví o tom, co následovalo. Ptal jsem se, co by se mohlo stát dál zvláště dneska. Jak by člověk reagoval? Co by se mohlo dít třeba po deseti nebo patnácti letech? Co je pravda, kterou si člověk chce dokázat a jak se k ní staví během let? Jestli se pravda, kterou člověk pozná, proměňuje. Došel jsem ke zjištění, že pravda mých patnácti let nemusí být pravda mých třiceti let a pravda mých třiceti let nemusí být pravda mých padesáti let. Konstanty, pravdy a neměnnosti jednoho člověka se během jeho jediného života také mnohokrát promění.

Jste zároveň autorem hry i režisérem. Kým se cítíte být více?
Teď když už jsem začal zkoušet, se cítím být víc jako režisér, ale jsem otevřen proměňovat některé texty. Jako autor jsem otevřený. Když přijdou herci, že něčemu rozumí jinak, jsem schopen revidovat svůj postoj. Jako režisér vím, že herci mohou mnohdy přinést během zkoušení změnu optiky. Snažím se nebránit novému pohledu, abych nezůstal uzavřen do hranic a mezí svého textu. Možná je určitý vklad v tom, že jsem hru napsal sám a nemám o sobě nějaké extra valné mínění. Mám ji sice velice rád a těším se, že jsem ji napsal, ale neskláním se před ní v úctě, jako bych se skláněl k nějakému klasikovi. Říkám si, jsem to jenom já, kdo ji napsal, člověk omylný, takže jsem snad schopen přijmout i impulsy ke změnám.

Na závěr jsem se ještě chtěla zeptat, jestli se do Vaší autorské tvorby odrážejí i Vaše herecké zkušenosti?
Já si myslím, že ano. Nejenom herecké, ale i režisérské. Jako režisér vím, že představení musí mít rytmus. Jako herec cítím, že mám--li moment nějakého zamyšlení a divák jde se mnou, tak po určité době, já jako herec i divák jako můj souputník, potřebujeme nějakou změnu, třeba emocionální obrat, výbuch, konflikt, drama, uvolnění, smích. A také z herectví vím, že text musí být mluvný, ne knižní, na čtení. Je pravda, že tyto věci mně pomáhají ve psaní a doufám, že více méně k dobrému. Na druhé straně mně samozřejmě může někdo položit otázku, do jaké míry jsou moje divadelní texty literárním dílem. Myslím, že některé jsou literárním dílem a některé jsou více divadelním scénářem, záleží na tom, který z textů to je a jaké téma zpracovává. Co se týče této hry, dovolil bych si říct, že ji beru jako literární text. A proto si ji můžete přečíst, milí diváci, v programu...

Děkuji za rozhovor Kateřina Ondroušková.

1.4.1999 16:04:40 Kateřina Ondroušková | rubrika - Rozhovory

TIP!