Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Aplausy po představeních bývají velké a někdy skoro nekonečné,“ říká Josef Kovalčuk

Josef Kovalčuk se narodil roku 1948 v Trutnově. absolvoval filosofickou fakultu v Olomouci a roku 1979 dokončil studia dramaturgie na pražské DAMU. Roku 1974 spoluzakládal HaDivadlo. Působil v Ostravě a v Brně. Je autorem nebo spoluautorem několika her, scénářů a divadelních adaptací a dramatizací. Jeho poslední působení je spjaté s Národním divadlem Praha, kde nejdříve působil jako dramaturg a poté šéf činohry. Přinášíme bilanční rozhovor Josefa Kovalčuka, který vyšel ve Zpravodaji ND.

Nový Rok je časem bilancování Vám za šest měsíců končí pětileté šéfovské období. Na které své počiny v činohře ND jste hrdý?
Nejvíc asi na to, že se mi podařilo otevřít činohru Národního divadla nové generaci divadelních tvůrců – od režisérů přes výtvarníky, skladatele až k hercům. V závěru mého šéfovského působení by mělo dojít i na mladé dramatiky. Jde vesměs o výrazné představitele mladší a střední generace, z nichž většina zde pracovala poprvé (v několika málo případech podruhé) a – co je důležitější - svými výkony zde přesvědčili o svém velkém talentu i o tom, že právě na nich by mohla spočívat budoucnost činohry.
Z režisérů sem nepochybně patří J. A. Pitínský (Bloudění, Maryša), Vladimír Morávek (Lucerna), Zbyněk Srba (Pašije, Pták Ohnivák), Michal Dočekal (Šťastné dny), Oxana Meleškinová-Smilková (Mistr a Markétka), Enikö Eszényi (Mnoho povyku pro nic, Komedie omylů, Večer tříkrálový). Mezi ně by se nepochybně zařadil i Petr Lébl, k dohodnuté režii Cyrana z Bergeracu však vzhledem k jeho předčasnému úmrtí už nedošlo. V Divadle Kolowrat potom režírovali i jejich další výrazní vrstevníci – Lucie Bělohradská (Po zkoušce, Olga a ďábel), Petr Štindl (Oleanna), Irena Žantovská (České sekretářky). Z generačně spřízněných výtvarníků bych připomněl alespoň scénografy Jana Štěpánka (Bloudění, Maryša, Večer tříkrálový), předčasně zesnulého Aleše Votavu (Lucerna), kostýmní výtvarnici Janu Prekovou (Bloudění, Maryša, Antonius a Kleopatra) nebo Alexandru Gruskovou (Lucerna), ze skladatelů Martina Dohnala (Běsi, Cesta dlouhým dnem do noci, Idiot) a Vladimíra Franze ( Bloudění, Pašije, Maryša). Vážím si samozřejmě i celé řady dalších inscenací, z nichž některé zůstaly podle mého názoru nedoceněné, například Romance pro křídlovku, Na miskách vah nebo Marie Stuartovna. O kvalitách Krobotova Obsluhoval jsem anglického krále nás zase musí přesvědčovat cizina (viz ovace, kterých se této inscenaci dostalo v Bratislavě a Budapešti).

Nač naopak hrdý nejste, co byste udělal jinak, kdybyste dostal znovu možnost?
Asi nejvíc mě mrzí, že se mi nepodařilo uskutečnit některé projekty, které jsem velmi chtěl, například inscenaci podle Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Také to, že Josef Topol nedokončil alespoň jednu ze dvou chystaných nových her, o nichž jsme mnohokrát hovořili. Určitě je také škoda, že se nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce jednání s některou z velkých režisérských osobností současného evropského divadla.
Oslovil jsem například Clause Peymanna (Burgtheater, nyní Berliner Ensemble), Richarda Eyre (Royal National Theatre, Declana Donnelena (Cheek by Jowle), Harolda Pintera (není jen dramatikem, ale též vynikajícím režisérem, který však potřebuje dobře znát jazyk, ve kterém je hra inscenována) nebo Kate Mitchelovou (režíruje např. v Royal Court Theatre, ale nechce pracovat v divadle, kde mají herci trvalé smlouvy). Určitě to chtělo víc času, trpělivosti i peněz. Udělal bych jinak dost dalších věcí, ale nechci teď vypadat jako generál po bitvě.

Co připravujete do konce sezony?
Na velkých scénách by to měly být ještě čtyři inscenace. Společné pro ně je, že se na nich podílejí výrazní představitelé mladé generace českých dramatiků, případně překladatelů. Scénář podle Vančurovy Markéty Lazarové připravil pro režiséra J. A. Pitínského Marek Horoščák a premiéra je připravovaná na polovinu března 2002 do Národního divadla.
Hře Zdeňka Jecelína Rodinné sídlo se dostalo nejvyššího ocenění v soutěži o novou hru pro Národní divadlo, jejíž výsledky byly vyhlášeny před rokem. Tuto inscenaci připravuje režisér Ivo Krobot na konec března do Stavovského divadla. Dalším nejvýše oceněným dramatikem byl v uvedené soutěži Luboš Balák. O jeho hru Švejkův vnuk projevil od počátku velký zájem náš herec Ondřej Pavelka, který se spolu s dramaturgem Miloslavem Klímou a skladatelem Miki Jelínkem zasloužil o její výrazné dopracování a stane se i jejím režisérem (premiéra bude na konci dubna ve Stavovském divadle). Balák, Horoščák a Jecelín mají společné i to, že jejich dramatické texty dostaly v několika posledních letech také ceny v soutěži Nadace Alfréda Radoka a mají za sebou úspěšné premiéry v několika českých, případně moravských divadlech.
Nesmírně náročného a obtížného úkolu – totiž nového překladu starořecké Aischilovy trilogie Oresteia – se ujali další mladí tvůrci: religionista Matyáš Havrda a básník Petr Borkovec, kteří už mají za sebou znamenitý překlad Sofoklova Oidipa. Inscenaci Oresteie chystá režisér Ivan Rajmont na červen. V Divadle Kolowrat připravujeme na únor monodrama současného rakouského autora Petera Turriniho se zvláštním názvem „Hotovo!Konec.“ v režii Martina Porubjaka, na květen potom hru argentinského spisovatele Manuela Puiga Tajemství kytice růží v režii Lídy Engelové.

S jakými pocity budete místo šéfa činohry na konci června opouštět a kde budete nadále působit?
Jaké budu mít pocity za pět měsíců, to ještě nevím. Musím ale říct, že mě naplňuje hlubokým uspokojením to, jak přijímá naše inscenace veliká část našich diváků. Aplausy po představeních bývají velké a někdy skoro nekonečné, z toho mám pokaždé velkou radost. Samozřejmě budu velice šťastný, když někdo objektivně zhodnotí, co se posledních pět let v činohře udělalo a k jaké proměně došlo. Zcela určitě mi bude líto, že se už tak pravidelně nebudu setkávat s celou řadou skvělých tvůrčích i lidských osobností, které v činohře jsou. Své zkušenosti z Národního divadla se budu snažit zúročit při pedagogické práci na brněnské JAMU. Zcela určitě budu také držet palce svému nástupci Michalu Dočekalovi, aby se mu dařilo naplňovat jeho plány a představy.

22.1.2002 Kateřina Ondroušková | rubrika - Rozhovory

TIP!