Scéna.cz 

Muzikál Mama Mia! Proměnil Lochotín v řecký ostrov

V rámci jubilejního 10. ročníku projektu Noc s operou připravilo Divadlo J. K. Tyla mimořádný počin. Jubileum si žádalo něco výjimečného. A to se stalo. Přírodní amfiteátr Lochotín se na pouhé tři večery (25. – 27. června 2026) proměnil v řecký ostrov, kde v české verzi muzikálu MAMMA MIA! zazněly největší hity legendární skupiny ABBA. Diváci neměli čeho litovat. Sami se ocitli uprostřed předsvatebních příprav Sophie Sheridanové a spolu s účinkujícími prožívali horkou letní atmosféru, kterou ještě umocnily tropické červnové dny.

Režisér Lumír Olšovský využil velkorysý prostor amfiteátru naplno. Do inscenace zapojil na dvě stovky účinkujících, kteří zaplnili nejen jeviště, ale často se objevovali i přímo mezi diváky. Ostrovní mládež se proháněla ve Volkswagenu i na motorkách, nechyběl ani osel převážející kufry. Už od prvních minut bylo zřejmé, že nepůjde o pouhé open-air uvedení známého muzikálu, ale o velkolepou divadelní událost vytvořenou přímo pro Lochotín.

Řecký ostrov uprostřed Plzně

Skladby skupiny ABBA už dávno dobyly svět. Judy Craymer na jejich základě vytvořila námět muzikálu MAMMA MIA!, který nestaví slavné hity do popředí samoúčelně. Prostřednictvím známých melodií vypráví silný příběh o rodinných kořenech, hledání vlastní identity a touze poznat odpověď na otázku: „Kdo jsem?“ Otázka vlastní identity provází světové drama po staletí a v různých podobách ji nalezneme také u Williama Shakespeara.
Libreto Catherine Johnson vystavělo příběh na třech dvojicích jedné generace, proti nimž stojí mladý pár Sophie a Sky. Režisér Lumír Olšovský tuto dramaturgickou osu přesně vystihl. Jednotlivé mikro příběhy organicky propojil s životem ostrovní komunity, kde se všichni znají, sdílejí své radosti i starosti a každý nově příchozí se – byť jen na krátký čas – stává součástí jedné velké rodiny.
Režisér Lumír Olšovský suverénně zvládá práci s velkým prostorem amfiteátru. Strhujícím způsobem vystavěl davové scény. Vesničané, svatebčané i ostrovní mládež přicházejí nejen z obou stran jeviště, ale také z jeho zadní části. Nejsilnější okamžiky však přinášejí nástupy company z horních ochozů amfiteátru. Proud účinkujících valící se směrem k jevišti připomíná mořský příboj, jehož energie se přelévá do celého hlediště.
Olšovský však nezůstává pouze u velkolepých obrazů. Mohutné společné výstupy citlivě střídá s intimními dialogy a monology hlavních postav. Právě v tomto kontrastu spočívá síla jeho režijní koncepce. Připomíná, že i když jsme součástí jakéhokoli společenství, každý člověk prožívá své vlastní radosti, obavy i naděje. Divák tak může v jednotlivých postavách snadno nalézt kus vlastního životního příběhu.

Když všechny divadelní složky hrají společně

Samostatnou kapitolu představovalo hudební nastudování. Produkce nabídla živý orchestr, což v takto rozsáhlém open-air projektu rozhodně není samozřejmostí. Dalibor Bárta připravil hudební nastudování s respektem k původnímu rukopisu skupiny ABBA, zároveň však citlivě přizpůsobil aranžmá českým textům i specifickému prostoru přírodního amfiteátru. Jako dirigent dokázal propojit orchestr, sólisty, sbor i rozsáhlý ansámbl do jednolitého hudebního proudu.
Sbormistr Vojtěch Adamčík citlivě pracoval s dynamikou jednotlivých skladeb a podílel se na tom, že sbor zůstal přirozenou součástí celkového zvukového obrazu inscenace. Neméně náročnou úlohu zvládl sound designér Tomáš Lorenc. Ozvučit největší přírodní amfiteátr v České republice tak, aby hudba i mluvené slovo zůstaly čitelné navzdory tropickému počasí, proudění horkého vzduchu i občasným poryvům větru, představovalo mimořádně náročný úkol. Stejně spolehlivě fungovala i práce s mikroporty, která bývá v otevřeném prostoru jednou z technicky nejnáročnějších disciplín.
Neméně významnou složkou inscenace se stal lighting design Davida Janečka. Muzikál postavený na hitech skupiny ABBA přímo vybízí k výrazné světelné stylizaci, která však nesmí potlačit divadelní účinek. Janeček našel citlivou rovnováhu mezi koncertní show a divadelní poetikou. Barevné proměny jednotlivých scén – od chladných modrých tónů přes hřejivou žlutou až po energickou červenou – vždy podporovaly náladu konkrétních situací. Stejně působivě pracoval s přesně zvolenými světelnými rastry, které dodávaly tanečním číslům další vizuální rozměr. Celek vhodně doplňovaly pyroefekty, které nepůsobily samoúčelně, ale staly se přirozenou součástí velkolepé open-air podívané.
Scéna Ondřeje Brýny věrně vystihla atmosféru řeckého ostrova. Tavernu, pokoje penzionu i pobřežní molo vystavěl jednoduše, což umožňovalo plynulé a rychlé proměny jednotlivých prostředí bez narušení rytmu inscenace. Dominantní bílá a modrá barevnost přirozeně navozovala středomořskou atmosféru.
Nápaditě pracoval také s rozměrnými závoji, které se staly výrazným scénografickým prvkem. Poprvé je využil ve vertikální kompozici, kdy se z centrálního bodu rozevíraly vzhůru do prostoru. Podruhé vytvářely svislé pruhy spojující pavlač s pláží a potřetí s nimi pracoval horizontálně, kde evokovaly mořské vlny i lehkou přímořskou mlhu. Právě tato jednoduchost a promyšlenost scénického řešení umožnila, aby se pozornost diváků soustředila především na příběh a jeho protagonisty.
Kostýmy Andrey Pavlovičové vycházejí z ikonické estetiky skupiny ABBA i filmové podoby muzikálu. Vedle výrazných koncertních modelů hlavních představitelů dokázala citlivě odlišit jednotlivé skupiny účinkujících – ostrovany, svatebčany, mládež i taneční company. Ať už šlo o plážové kostýmy, každodenní ostrovní život nebo velkolepé finální show, vždy tvořily přirozenou součást dramatické situace. Kostýmy tak nepůsobily pouze dekorativně, ale spolu s choreografií významně podporovaly rytmus i vizuální působivost celé inscenace.
Choreografie Pavla Klimendy se stala jedním z pilířů celé inscenace. Vedle velkolepých sborových scén dokázal citlivě vystihnout i jemnější vztahové situace hlavních postav. Vtipně a s nadhledem pracuje například se scénou setkání Tanyi a Billa Austina, kde pohybová stylizace citlivě podtrhuje vzájemnou přitažlivost, aniž by sklouzla k prvoplánovosti. Skutečným vrcholem se však stává výstup mladíků na pláži. Jejich tanec v plavkách a potápěčských ploutvích s využitím kankánových figur představuje jeden z nejvtipnějších a zároveň choreograficky nejnápaditějších momentů celého večera. Klimenda stejně přesvědčivě pracuje i s rozsáhlými přesuny svatebčanů, ostrovanů a company, jejichž proudění napříč jevištěm vytváří neutuchající energii, která strhává diváky od první do poslední minuty.

Lidé, kteří dávají příběhu tvář

Donna Sheridanová v podání Terezy Bebarové představuje sebevědomou a životem zkušenou ženu, která se naučila spoléhat především sama na sebe. Pod zdánlivě tvrdou slupkou se však skrývá citlivá osobnost, jež po letech znovu otevírá dávno uzavřené kapitoly svého života. Právě ve scénách s přítelkyněmi Rosie a Tanyou dokáže Bebarová přesvědčivě odhalit Donninu zranitelnost i obavy z nečekaného setkání se třemi muži, kteří kdysi zásadně ovlivnili její život.
Rosie v podání Evy Staškovičové přináší do příběhu laskavost, humor i životní nadhled. Kateřina Chrenková jako Tanya vytváří její výrazný protipól. Elegantní, sebevědomá žena s jiskrou v oku si umí život užívat a s nadsázkou přijímá i milostné dobrodružství s Billem Austinem. Obě herečky společně s Terezou Bebarovou vytvářejí mimořádně sehrané trio, jehož přátelství působí po celou dobu inscenace naprosto uvěřitelně.
Trojice možných otců Sophie představuje tři rozdílné životní postoje i charaktery. Lumír Olšovský jako Sam Carmichael ztvárňuje úspěšného architekta, který se po letech vrací na ostrov a v Donnině taverně nachází dávný sen, jenž kdysi zachytil ve svém skicáku. Jeho Sam přináší do příběhu životní zkušenost, rozvahu i schopnost převzít odpovědnost.
Bill Austin v podání Lukáše Ondruše je nespoutaným dobrodruhem. Svět poznává na svých cestách a zážitky proměňuje v knihy, které jsou kronikou jeho neklidného života. Teprve návrat na ostrov mu připomíná, že vedle svobody existují také vztahy, které člověka mohou po letech nečekaně dostihnout.
Pavel Režný vtiskl Harrymu Brightovi noblesu úspěšného britského finančníka a gentlemana. Jeho kultivovaný projev, šarm i smysl pro humor vytvářejí výrazný kontrast k temperamentnějším povahám Sama a Billa. Všichni tři herci přesvědčivě ztvárnili odlišné mužské charaktery, které dodávají příběhu potřebnou pestrost, humor i dramatické napětí.
Zcela jinou energii do příběhu přináší mladá generace. Viktorie Tandlerová vtiskla Sophii Sheridanové dívčí jiskru, bezprostřednost i touhu poznat vlastní kořeny. Chybí jí však to nejpodstatnější – celý život neví, kdo je jejím otcem. Objevení deníku Donny Sheridanové spustí sled událostí, které se z původně nevinného nápadu postupně vymknou její kontrole. Viktorie Tandlerová přesvědčivě zvládá všechny polohy své postavy – od snivosti a citlivosti až po odhodlání a určitou tvrdohlavost.
Maxmilián Kocek jako Sky nedostává z dramaturgického hlediska tak rozsáhlý prostor. Přesto vytváří sympatického mladého muže, který si sice naplno užívá poslední chvíle svobody před svatbou, zároveň však Sophii bezvýhradně miluje a citlivě ji podporuje ve všech jejích rozhodnutích. Skutečná síla jejich vztahu se naplno projeví až v samotném závěru muzikálu, kdy místo očekávaného sňatku společně vyrážejí vstříc novým životním dobrodružstvím.

Když jsem vstupoval do přírodního amfiteátru Lochotín, vybavily se mi vzpomínky na festival Porta v roce 1981. Bylo mi šestnáct let. Spali jsme pod třešní nad amfiteátrem, jednou denně si dopřáli teplé jídlo a v tisícovém davu hledali kamarády. Nejhlouběji se mi však do paměti zapsal pozdní večer, hvězdné nebe a hlas Miroslava Kovaříka, který recitoval verše Václava Hraběte: „Láska je, když se člověk stává pro druhého člověka člověkem.“ V obrovském amfiteátru tehdy panovalo naprosté ticho.
Když po pětačtyřiceti letech skončil muzikál MAMMA MIA!, odcházel jsem se stejným pocitem výjimečnosti. Jen místo ticha tentokrát Lochotín zaplnila radost, hudba a tanec. Uvědomil jsem si, kdo jsem, co všechno jsem za ta léta prožil a jakou sílu může mít divadlo. Energie, která proudila z jeviště do hlediště, se šířila amfiteátrem jako mořská vlna. Nebyla ničivá. Naopak. Přinášela radost, naději a chuť znovu věřit, že umění dokáže člověka na chvíli proměnit. Stejně jako řecký ostrov, který se na tři večery usadil uprostřed Plzně.

★★★★★

🎵 Mamma Mia!
Autoři:
Hudba a texty písní Benny Andersson a Björn Ulvaeus; spoluautor některých písní Stig Anderson; libreto Catherine Johnson; námět Judy Cramer; český text Adam Novák.
Realizační tým:
Režie Lumír Olšovský; hudební nastudování a dirigent Dalibor Bárta; choreografie Pavel Klimenda; dramaturgie Pavel Bár; scéna Ondřej Brýna; kostýmy Andrea Pavlovičová; sbormistr Vojtěch Adamčík; lighting design David Janeček; sound design Tomáš Lorenc; asistent režie Rudolf Špoták; asistentky choreografie Jarmila Hruškociová, Tereza Koželuhová; hudební režie Pavel Kantořík; korepetice Monika Kudrnová, Vojtěch Adamčík, Pavel Kantořík; inspice Antonín Pfleger ml.
Osoby a obsazení:
Donna Sheridanová (Tereza Bebarová); Rosie (Eva Staškovičová); Tanya (Kateřina Chrenková); Sam Carmichael (Lumír Olšovský); Bill Austin (Lukáš Ondruš); Harry Bright (Pavel Režný); Sophie Sheridanová (Viktorie Tandlerová); Sky (Maxmilián Kocek); Pepper (Petr Plašil); Eddie (Jan Bytel); Lisa (Natálie Dvořáková); Ali (Lucie Pragerová) a Kněz (Adam Rezner).
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Amfiteátr Lochotín, 27. června 2026 od 20.30 h

📘www.djkt.eu