Scéna.cz 

Petr Veber: Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby

Zatím nepříliš početnou literaturu o velkých osobnostech české hudební interpretace obohatila původní monografie houslisty Václava Snítila, který v roce vydání knihy dosáhl osmdesátky. Její autor Petr Veber zvolil metodu jakési koláže, v níž prolíná vlastní text s citáty z písemných vyjádření i verbálních výroků četných jiných osobností: samého Václava Snítila, jeho učitele Jaroslava Kociana aj., českých i zahraničních hudebních kritiků, skladatelů, dirigentů atd. Petr Veber zdatně vládne jazykem. Zřejmě zhodnotil zkušenost redaktora ČTK – autora krátkých věcných zpráv o událostech hudebního života. Jeho stylistika se také velmi dobře pojí s jazykem samého Václava Snítila, který se vyjadřuje vytříbenou a přesnou češtinou. Veber se však nevyvaroval rozporů věcných: cituje-li ve vlastním kontextu cizí tvrzení bez toho, že by se od daného výroku nějak distancoval, nezbytně vyvolává dojem, že se s ním ztotožňuje. Tak působí např. výrok velmi mladého, zřejmě vlastním úspěchem oslněného Václava Hudečka, že Václav Snítil „… neměl… absolutně šanci se jako sólista prosadit…“ a „skončil ve smyčcovém kvartetu“ (str. 227). To je přece v rozporu se smyslem celého ostatního textu knihy: ta jinak líčí Snítila jako předního českého houslistu, který měl významné úspěchy i jinde ve světě. Prosadil se tedy mnohokrát a v kvartetu rozhodně „neskončil“.

Veberova kniha se opírá o znamenitě uspořádaný pramenný materiál, který paní Helena Snítilová po celou dobu společného života s houslistou schovávala a třídila. A autor měl k dispozici samotného Václava Snítila, schopného a ochotného o svých věcech zajímavě i přesně vypovídat, mohl pracovat se vzpomínkami dalších pamětníků umělcovy kariéry. Tak vznikl obsáhlý text, vypovídající o virtuosově mládí, růstu, o jeho účinkování v komorní hudbě, sonátové i koncertantní tvorbě a o jeho poměru k repertoáru, který hrál, o účasti v soutěžích, na které jezdil v mládí jako houslista a v pokročilém věku jako porotce i předseda porot, o jeho pedagogickém působení, metodách a žácích, na konci textu je i vyprávění o jeho rodině. Autora ctí, že všechny Snítilovy činnosti probírá v širokých kontextech. V souvislosti s jeho učiteli podává stručný přehled špiček české moderní houslové pedagogiky se zajímavými charakteristikami jednotlivých osobností, obdobně široce je zasazena i Snítilova činnost v komorních souborech. Podrobně a doložena citáty rozsáhlých textů samého Václava Snítila je probrána pedagogická metoda Václava Snítila, zdůrazňující souvislost houslové hry s celkovou vzdělaností a hudebně teoretickou průpravou. A klade důraz na rozbory skladebných struktur a interpretačních možností studovaných děl. V této souvislosti je škoda, že aspoň jednu takovou analýzu Petr Veber od Václava Snítila nezískal nebo si ji nenechal přednést a ne¬otiskl ji. Česká literatura o hudbě má málo takových autentických interpretačních pohledů. Václav Snítil je zdravý mezi námi a měl by něco takového ještě napsat a uveřejnit – nebo i třeba knížku s vlastními interpretačními rozbory několika nejslavnějších houslových koncertů. Nepochybně by to byla četba, která by našla ohlas u houslistů i širšího publika.
Chyb a omylů v textu Petra Vebera není mnoho; na některé závažnější si dovolím upozornit. K str. 85: na genialitu Smyčcového kvartetu č. 2 Bedřicha Smetany neupozornila paní Herberta Masaryková, vnučka TGM, ale její babička Charlie Masaryková roz. Garrigue, žena presidentova, a to v článcích z Naší doby 1893–95. – K str. 111: Informace o Smetanově triu je tu chybná: František Smetana je neopustil, až když emigroval (po 1962), ale už 1937. Miloš Sádlo nikdy nehrál ve Smetanově triu, ale od 1943 s Alexandrem Plockem a Josefem Páleníčkem v klavírním triu Plocek-Páleníček-Sádlo, jež 1945 přejmenovali na České trio. – K str. 114 dole: Otakar Zich nenapsal žádný nonet ani jinou skladbu z podnětu Českého noneta. Jeho oktet Chodská suita vznikl už 1905 a pro České noneto dílo až po několika desetiletích upravil skladatelův syn Jaroslav Zich. – K str. 118 dole: Nonet Václava Dobiáše O rodné zemi vznikl roku 1952, ne až 1972. – Neúplně uvádí Petr Veber také některé tituly skladeb a ztěžuje tak jejich identifikaci: Viktor Kalabis a Lubor Bárta např. napsali po dvou Houslových koncertech a Snítil z nich hrál v obou případech jen První, což Veber nespecifikuje. – Za největší chybu této knížky však považuji nadbytečné opakování mnohého, co bylo už jednou napsáno. Bez toho mohla být kniha o dobrých 20 až 25% tenčí a tím přehlednější a čtivější. Nicméně je Veberova monografie o Václavu Snítilovi kniha cenná, záslužná a zajímavá. Širokému okruhu milovníků houslového umění ji mohu vřele doporučit.

Petr Veber: Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby, 327 stran textu a cca 80 stran rejstříků, přehledů a seznamů, Akademie múzických umění v Praze 2008, ISBN 978-80-7331-116-2
Zdroj Hudební rozhledy 08/ 2009 - Jaroslav Smolka