Scéna.cz 

Tři čeští tenoři

Velká éra české opery padesátých a šedesátých let 20. století bývá v literatuře často připomínána. Nebyla jen záležitostí čistě hudební, velké pěvecké výkony vznikaly na pozadí inscenací na svou dobu velmi progresivních a spolupráce významných dirigentů s neméně významnými režiséry byla příkladná. Snad díky tomu jsme se mohli pyšnit (a nejen v Praze) početnou řadou výborných pěvců, která zajišťovala bezpečné pokrytí všech hlasových oborů. Pražské Národní divadlo oplývalo sólisty, jejichž technika byla na vysoké úrovni, barva hlasu osobitá a nezaměnitelná a herecký projev odpovídající nárokům doby. Tato charakteristika platila v tenorovém oboru i pro Beno Blachuta, Ivo Žídka a Oldřicha Kováře.

Také oni by dnes byli už jen pouhými slovníkovými hesly nebýt poměrně početné diskografie, která nám zachytila jejich pěvecké umění. Velká část těchto nahrávek je v majetku archivu Českého rozhlasu, a právě z jeho pokladnice byly nyní vybrány ukázky pro nové CD Radioservisu s názvem Tři čeští tenoři. Jak Blachutovi, tak Žídkovi už Radioservis archivní profily vydal se záměrem představit co nejširší rozpětí jejich repertoáru. A protože jeho středobodem byla u obou pěvců česká operní tvorba, je logické, že právě z ní tehdy editoři vybírali hlavní ukázky. Tentokrát se výběr mohl více orientovat na světovou operu a ukázat, že v porovnání s dobovými nahrávkami obstojí umění někdejší české pěvecké školy se ctí. U Blachuta a Žídka je zajímavé postavit tyto dvě naše poválečné tenorové špičky vedle sebe. Na scéně k tomu docházelo jen vzácně (ale zato nezapomenutelně, např. v Její pastorkyni). Jejich repertoár se v mnohém překrýval, ale vedle společných úloh, v nichž i alternovali, si každý udržoval svou vlastní sféru rolí. Oba obsáhli jak hrdinný, tak lyrický repertoár, ale přístup k jednotlivým úkolům byl osobitý a charakter také odlišný (a ojedinělý) – u Blachuta kovově plný, a přitom sametově lahodný, u Žídka průzračný i průrazný.
Jen v jednom případě u každého z nich se v novém výběru setkáváme se stejnou ukázkou jako na profilových CD (u Blachuta Canio z Komediantů, u Žídka Dalibor). Ostatní čísla připomínají i některé dnes už pozapomenuté role jejich repertoáru – u Beno Blachuta dokonce i dvě, jež na scéně ND vůbec nezpíval, Rudolfa z Bohémy a Manrika z Trubadúra. Právě z Rudolfovy árie z 1. dějství ale přece jen cítíme, že jde o nahrávku starou téměř 60 let. Volné tempo, v němž ji dirigent František Dyk vede, sice pěvci umožňuje plně uplatnit svou širokodechou kantilénu, ale zároveň vnáší do jeho projevu více poklidu, než odpovídá dramatické situaci. Dnes jsme zvyklí slýchat tuto árii se silnějším nábojem. Na dalších Blachutových nahrávkách však čas nezanechal žádné stopy. Naopak, uvědomíme si, že byl ve své době jak naší mozartovskou, tak wagnerovskou pěveckou nadějí, ač ani v jednom z obou směrů mu nebylo dopřáno pokračovat. Velmi šťastně byla na CD zařazena také píseň Skřivánka z Tajemství, natočená v roce 1974. Dokazuje, že Blachut přecházel z prvního oboru do charakterních rolí v plné síle a dovedl i tam uplatňovat své pěvecké mistrovství.
Ivo Žídek se na výběru prezentuje v postavách, v nichž od padesátých let zářil na jevišti ND, jako Faust, Lohengrin, Kalaf, Cavaradossi a jako Jiří z Dvořákova Jakobína. A také ve dvou rolích, které byly dlouho spíše doménou Blachutovou, Dalibora a Lacy z Její pastorkyně. Zejména v případě Dalibora se nabízí srovnání. Blachutův rytíř působil jako skutečný hrdina z historických pověstí, Žídkův byl stejně přesvědčivý, ale měl rysy romantického rozervance. Slyšíme to i zde z podání árie o svobodě. Nevím, proč byl z Její pastorkyně zařazen (stejně jako na předchozí CD) Laca, a nikoli Števa, ač ten více odpovídal Žídkovu naturelu a pěvec ho ztělesňoval ve svém vrcholném období. Mezi žídkovskými ukázkami snad nejvíc září kavatina Fausta, přednesená s vroucností a stylovou elegancí.
Za výborný nápad lze označit přiřazení třetího z tenorů, Oldřicha Kováře. Nebyl konkurentem obou předchozích, naopak, v dobách jejich největší slávy byl jejich častým partnerem v charakterních rolích zejména z českého repertoáru. Smetanův Vašek, Michálek (ukázky z obou rolí na CD najdeme), ale i Skřivánek a Toník či Dvořákův Benda z Jakobína byli po pěvecké i herecké stránce Kovářem vypracováni až láskyplně. Nebyly to pouhé figurky, ale živé dramatické postavy. Že Kovář mohl být více využíván také v lyrickém oboru, dokládá árie Vojtěcha z Blodkovy aktovky V studni. Vlastně i poslední ukázka, jedna z jeho nejslavnějších rolí, Triquet z Evžena Oněgina. Jeho kuplet Kovář přednáší jako lyrickou píseň, ve zdůrazňované francouzštině, procítěně, ale zároveň s jemnou nadsázkou. Výsledkem je dokonalá miniatura.
Dobrý výsledný pocit z CD Tři čeští tenoři kalí nespolehlivý booklet. Nejde ani tak o to, že zahraniční scéna z Gounodova Fausta, jejíž součástí je kavatina, je počítána jako 3. dějství, a nikoli druhé, jak se tu píše, a že Kozinovo loučení z Psohlavců je v žalářní scéně ve 3. dějství, a nikoli v prvním. Horší je, že v ukázce z Jakobína booklet uvádí duet Terinky a Jiřího z 1. dějství „Pohleď mi do očí“, ale na CD ve skutečnosti slyšíme zcela jiné hudební číslo z téže opery, duet z 2. dějství „Odešel… V té trýzni stále“. To už je opravdu nepříjemná chyba.

RADIOSERVIS CRo 466-2
Tři čeští tenoři – Beno Blachut, Ivo Žídek, Oldřich Kovář
Beno Blachut – Giacomo Puccini: Bohéma (árie Rudolfa), Giu¬seppe Verdi: Trubadúr (árie Manrika), Ruggiero Leoncavallo: Komedianti (árie Cenia), Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu (árie Belmonta), Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští (píseň Waltera Stolzinga), Karel Kovařovic: Psohlavci (árie Koziny), Bedřich Smetana: Tajemství (píseň Skřivánka), Ivo Žídek – Charles Gounod: Faust a Markétka (cavatina Fausta), Antonín Dvořák: Jakobín (duet Terinky a Jiřího), Bedřich Smetana: Dalibor (árie Dalibora), Richard Wagner: Lohengrin (árie Lohengrina), Giacomo Puccini: Turandot (árie Kalafa), Tosca (árie Cavaradossiho), Leoš Janáček: Její pastorkyňa (duet Jenúfy a Laca), Oldřich Kovář – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (dvě árie Vaška), Čertova stěna (árie Michálka), Vilém Blodek: V studni (árie Vojtěcha), Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin (píseň Triqueta)
Spoluúčinkují Libuše Domanínská a Antonie Denygrová, Pěvecký sbor Čs. Rozhlasu v Praze, sbormistr Jiří Pinkas, Pražský rozhlasový orchestr, Orchestr Národního divadla v Praze a Smetanova divadla řídí František Dyk, Rudolf Vašata, Alois Klíma, Josef Kuchynka, Vlastislav Antonín Vipler, Zdeněk Chalabala a Jan Hus Tichý.
Archivní nahrávky Českého rozhlasu v Praze z let 1950 až 1984, produkce edice 2010 Pavel Procházka. Celkový čas 72:54. Zdroj Hudební rozhledy 04/2010 - Jaroslav Someš