Scéna.cz 

Hudební rozhledy v květnu

Zážitky, které nám v minulosti připravil Murray Perahia, z paměti nevymizely. Letos si v rámci festivalu Pražské jaro nadšení zopakujeme. Opět přijede se souborem Academy of St. Martin in the Fields, jehož je hostujícím dirigentem, uvede Stravinského a Haydna, a dirigovat od klavíru, což je praxe ještě z dob Beethovena, bude Mozartův Koncert c moll, a Bachův Koncert g moll. Murraye Perahiu do světa hudby uvedl tatínek, když ho vzal, kloučka sotva čtyřletého, do Metropolitní opery. Druhý den si malý Moshe přezpívával všechny hlavní melodie a bylo to jasné – z kluka bude muzikant. První učitelkou mu byla osobitá Jeanette Haien, která se po třicetileté pianistické kariéře dokázala prosadit i jako úspěšná novelistka! Perahiova muzikalita jasně zazářila už za studií na Mannes College v New Yorku, kde nadaný žák studoval hlavně kompozici a dirigování. Ačkoliv chtěl být především skladatelem, klavír nakonec zvítězil.

Okamžik zrodu jedné z nejvýznamnějších institucí českých kulturních dějin – Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách (31. březen 1810), jejíž zásluhou vznikla Pražská konzervatoř, si dnešní učiliště stejného jména připomenulo ve velkolepém stylu. Na pódiu přeplněné Dvořákovy síně (23. 3.) pronesli své zdravice kromě současného ředitele konzervatoře Pavla Trojana ministr kultury ČR Václav Riedlbauch, pražský primátor Pavel Bém i jeden z potomků zakládajících šlechtických rodů Arnošt hrabě Waldstein-Wartenberg, a k realizaci vlastní umělecké náplně večera byl připraven ve svém největším obsazení konzervatorní orchestr, dva dirigenti i mladý sólista, který byl pro tento večer vybrán na základě vítězství v konkurzu nejlepších letošních absolventů školy, talentovaný klavírista Lukáš Klánský. V souladu s promyšlenou dramaturgií oslav zazněla kromě Chopina i díla někdejších ředitelů školy, Vítězslava Nováka a Antonína Dvořáka.

Daria Klimentová přijela do Prahy oslavit své tisící vystoupení. Svou kariéru započala před jednadvaceti lety, kdy po ukončení Taneční konzervatoře nastoupila do souboru Národního divadla v Praze. Odtud se po třech letech vydala do Jihoafrické republiky, kde se stala sólistkou Kruik Ballet v Kapském městě. V roce 1994 přestoupila do Skotského baletu a od roku 1996 působí jako sólistka v Anglickém národním baletu. Kromě velkého talentu stojí za jejím úspěchem i velká ctižádost, disciplína a píle. Také se občas potýká s bolestí, ale na jevišti vnímáte jen její zvláštní charizma a neuvěřitelnou lehkost, která k jejím výkonům neodmyslitelně patří. Sama přiznává, že i když svou profesi miluje, dovede si představit, že by byla i něčím jiným. Třeba právničkou či fotografkou. Profesionální fotografkou se již stala, její snímky jsou publikovány například v The Independent, magazínu Balleto 2000 či Dance Europe – zkrátka na co sáhne se jí daří.

V chladném a zasněženém březnu se na severu Evropy v nové budově opery v Oslu (otevřena loňského roku v září Dvořákovou Rusalkou) realizoval velkolepý projekt opery Richarda Wagnera Tannhäuser aneb zápas pěvců na Wartburgu. Zviditelnění operního života v norském hlavním městě postavením exkluzivního divadla za půl miliardy eur je evidentní. A to mimo jiné i tím, že při jeho inauguraci byla přítomna řada státníků a důležitých světových osobností včetně německé kancléřky Angely Merkelové. Zařazení norské opery mezi významné operní scény také výrazně pomáhají ambiciózní plány vedení divadla jak v dramaturgii, tak i v angažování významných umělců. Hudebním šéfem se tu např. stal americký dirigent John Fiore a režie pařížské verze nově uvedené inscenace Wagnerova Tannhäusera se ujal jeden z nejvýznamnějších operních režisérů současnosti, jehož je Oslo navíc rodištěm, čtyřicetiletý Stefan Her¬heim.