Scéna.cz 

Hudební rozhledy v dubnu 2012

Fryderyk Chopin říkával svým studentům: „Teprve až když zvládnete všechny technické obtíže a budete mít za sebou tisíce a tisíce zahraných not, dosáhnete oné okouzlující prostoty, která je vrcholem pianistického umění.“ Poté ovšem dodával: „Ale tomu, kdo chce vše mít hned, zůstane tento cíl navždy nedostupný...“ V myslích několika stovek klavíristů, kteří v říjnu 2005 dorazili do Varšavy, aby se zde zúčastnili 15. Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže, jedné z nejtvrdších klavírních soutěží na světě, rezonovala skladatelova slova stejně silně jako v myslích těch, které kdysi Chopin vyučoval. Nakonec z nich vyšel jako vítěz ostýchavý dvacetiletý mladíček z městečka v severním Polsku, dosud naprosto nepřivyklý zářivému světlu ramp. Výkon, který Rafału Blechaczovi prvenství zajistil, zcela porotu ohromil a vyvolal výbuchy radosti po celém Polsku: konečně po třicetiletém půstu má opět Polsko svou národní hvězdu, a to v soutěži prvořadého kulturního významu.

Premiéra poslední operní inscenace v Národním divadle moravskoslezském znovu jednoznačně stvrdila oprávněnost kurzu, který po svém jmenování ředitelem ostravského domu přede dvěma lety nastoupil Jiří Nekvasil. Nejenom místní diváci, nýbrž i Pražané se o tom přesvědčili už při jejich pražském hostování s úspěšným nastudováním Hindemithova Cardillaka, k němuž nyní přibyla další klíčová opera 20. století Život prostopášníka (The Rake’s Progress) Igora Stravinského. Už první bezprostřední ohlasy předpovídají inscenaci – stejně jako loni při Cardillakovi – punc události operní sezony a tím spíše je nabíledni, že se s patřičným zájmem setká i její ohlášené provedení v rámci divadelní řady Pražského jara v historické budově Národního divadla. Operou, premiérovanou v roce 1951 v benátském divadle La Fenice, završil patrně největší z hudebních chameleónů minulého století svoji zhruba třicetiletou neoklasickou éru.

Ocitne-li se nějaké divadlo nebo nějaký soubor v existenční krizi, projeví se to zpravidla na jeho činnosti velice záhy. Energie ochabuje, ztrácí se chuť do práce, klesá výkonnost. Situaci Baletu Státní opery Praha už nelze nazvat krizí, nýbrž katastrofou – soubor byl administrativním aktem včleněn do baletu Národního divadla s verdiktem, že zdaleka ne všechny inscenace a zdaleka ne všichni členové do nového svazku přejdou. Připravit v tak tíživém ovzduší novou premiéru, navíc s vědomím, že je definitivně poslední, by se mohlo zdát víc než hazardní. A přece – nebo možná právě proto – se stal zázrak. Nové nastudování Minkusova baletu Don Quijote ve Státní opeře je inscenace tak šťastná co do celkové atmosféry, špičkových výkonů a dokonalého zapojení všech složek, že rozhodně patří k vrcholným událostem letošní sezony. Důstojně uzavírá cestu nastartovanou kdysi Roznosovým Time of Pain nebo Labutím jezerem Pavla Ďumbaly a Hany Vláčilové.

Roku 1581 vyšla v pražské tiskárně Jiřího Nigrina (en casa de Iorge Negrino) podivuhodná sbírka skladeb nazvaná Las Ensaladas. Její vydání inicioval a editorem byl Matheo Flecha (Fletscha, Fleischa, Flexa, Fletxa, ca. 1530–1604), který v té době zastával funkci císařského kaplana při pražském dvoře Rudolfa II. Sbírka, datovaná v Praze 30. červnem toho roku (de Pragha a los 30 de Iunio del año 1581), je vytištěna ve španělštině a obsahuje 14 quod libetů (a jeden madrigal), označovaných jako ensaladas. Dedikována je španělskému vyslanci v rudolfínské Praze Juanovi de Borja y Castro (1533– 1606). Dochovala se jedinečně v podobě čtyř samostatných hlasových partů (Tiple, Altus, Tenor, Baxo) ve dvou historických knihovnách v Barceloně. Autorem většiny skladeb (osmi z patnácti) je Matheo Flecha starší (1481–1553), který byl strýcem vydavatele; součástí sbírky jsou i tři skladby editora Mathea Flechy mladšího a přidáno je několik ensaladas dalších španělských skladatelů.