Scéna.cz 

TURANDOT

V letních měsících, kdy se většina operních divadel uzavírá, se stále častěji pořádají operní produkce pod širým nebem. Některé mají již dlouholetou tradici, jiné si ji teprve vytvářejí. Komu u nás nestačí letní stagiony v Lichtenštejnském paláci v Praze, v Litomyšli, v Českém Krumlově, v Lokti, na Hukvaldech či jinde, může vyjet za hranice, např. do italské Verony, německého Bad Hersfeldu, či rakouského Bregenzu nebo Garsu am Kamp, kde byla letos provedena Pucciniho poslední opera Turandot.
V Garsu se letní operní představení pořádají, díky finanční podpoře mnoha mecenášů, od roku 1990 na nádvoří hradní zříceniny nad městem. Velký zájem domácího i zahraničního publika přiměl pořadatele k vybudování nové tribuny pro 1400 diváků. Velice příznivé akustické podmínky umožňují pořádat operní představení bez použití jakéhokoliv ozvučení. V čele letní stagiony stojí od jejího založení režisér Karel Drgáč, u nás známý především z několikaletého vedení Státní opery Praha. Z dvanácti oper, které dosud byly v Garsu provedeny (každé léto se hraje jedno dílo), jmenujme Dona Giovanniho (zahajovací představení v roce 1990), Kouzelnou flétnu, Hoffmannovy povídky, Nabucca, Aidu, Carmen, Fidelia a La Traviatu. Hudební nastudování bývá v rukou dalšího Čecha – dirigenta Ivana Paříka.

Letošní inscenace Turandot měla premiéru 20. července a následovalo dalších 14 představení (recenzované představení se konalo 15. srpna). U letních produkcí pod širým nebem musí být divák mnohdy shovívavější k souhře, k ladění, k pro-pracování dynamiky. U režie se potom většinou spoléhá na genia loci a počítá se s přírodními atributy (měsíc, vítr atp.). Tak tomu nebylo v Garsu. Diváci byli svědky po všech stránkách vysoce profesionálního představení.
Režisér Karel Drgáč využil hradní zříceniny plně. Operu nijak neaktualizoval a snažil se zcela vystihnout čínské prostředí, k čemuž mu pomáhaly červené náznaky dekorací i pestré kostýmy Josefa Jelínka. Drgáč se soustředil na jevištně živé provedení, založené na propracovaném herectví všech zúčastněných. Hrálo se nejen na jevišti před širokou hradní stěnou, ale i v jejích jednotlivých patrech, ba dokonce i na jejím vrcholu, kam byl umístěn císař Altoum (v nezvykle průrazném provedení Michaela Pabsta). Také perský princ, odsouzený k smrti, stoupal po vysokém úzkém schodišti, lemovaném hlavami popravených princů, na samý vrchol hradu, kde naposledy spatřil Turandot, která potvrdila jeho ortel smrti. Pěvci pod Drgáčovým vedením vskutku své postavy prožívali a nespokojili se jen s pouhým odzpíváním rolí. Snad nejvýraznější herecký výkon podal Walter Fink v roli slepého Kalafova otce Timura. Jeho těkání očí, hra rukou a opatrné kroky byly ukázkou výsostného herectví (Timur se po smrti Liu v Drgáčově inscenaci sám zabije). Také Turandot výborně disponované ruské pěvkyně Ludmily Magomedové našla řadu rozdílných výrazových poloh ve své roli. Příkladné bylo, jak na ni zapůsobila smrt Liu a potom, když v ní Kalaf probudil lásku. Také Liu maďarské pěvkyně Emmy Sudar byla oddanou Timurovou otrokyní, která miluje prince Kalafa. Na konci 1. dějství bránila svým tělem gong, aby na něj Kalaf neudeřil a nedostal se tak k Tu-randot a jejím hádankám. Princ Kalaf kolumbijského tenoristy Ernesta Grisalese zaujal svým suverénním pěveckým výkonem, znělým spinto tenorem, ale jeho výraz byl poněkud jednotvárný (příliš se soustředil na obří obrazovku s dirigentem nad hlavami diváků). Patřičně rozehrané byly i scény ministrů (Vojtěch Nalezenec, James Clark, Zsolt Derecskei). Výborně zpívající sbor citlivě reagoval na všechny dějové situace, k několika výstupům byl přizván i balet v choreografii Vladimíra Nečase (čínský drak působil někdy příliš samoúčelně).
Hudební nastudování Ivana Paříka vynikalo přesnou souhrou, respektováním dynamiky i pucciniovského frázování, laděním, zkrátka beze zbytku dostálo všem zápisům podrobně vypracované Pucciniho partitury. Pařík citlivě doprovázel sólisty, doslova s nimi dýchal, plasticky jim vystavěl jednotlivé scény. Spolehlivou oporou mu byl orchestr Janáčkovy opery Brno (včetně náročných partů žesťů) i Festivalový sbor, v němž účinkovali i pěvci operních sborů našich divadel. Vyprodané představení mělo velký ohlas u publika.
Nedílnou součástí každého divadelního představení je program k inscenaci. V Gar-su byl připraven po obsahové i výtvarné stránce na špičkové úrovni.
Škoda, že se s dirigentem Paříkem a režisérem Drgáčem nesetkáváme i na našich operních scénách. Myslím, že jejich umělecký vklad by byl pro ně přínosem. Kdo má zájem sledovat jejich tvorbu, musí příští léto opět putovat do Garsu, kde nastudují Pucciniho Tosku.