Scéna.cz 

D´Artagnane k trojici tenorů

Argentinský tenorista José Cura je dnes považován za jednu z nejvýznamnějších hudebních osobností své generace. Narodil se ve městě Rosario (1962) a cestu na pěvecký Parnass zahájil studiem hry na kytaru a dirigováním sboru (v 15 letech!). V 16 letech začal studovat skladbu a hru na klavír, k nimž zanedlouho přibylo studium skladby. V 21 letech získal stipendium na umělecké škole při divadle Teatro Colon v Buenos Aires, ale nesprávné pěvecké školení mu téměř zničilo hlas. Teprve v roce 1988, když poznal Horacia Amauriho, získává základy své dnes tolik obdivované pěvecké techniky. (Ve studiu pokračoval v Miláně u tenoristy Vittoria Terranovy). Poté, co neuspěl při předzpívání do Teatra Colon (nepřipomíná vám to osud Emy Destinnové?), přesídlil do Evropy, nejprve do Verony, poté do Paříže a před třemi lety do Madridu, kde žije se svou ženou Silvií a třemi dětmi. Do Buenos Aires se vrátil až v roce 1994 na triumfální galakoncert v Teatru Colon.
Debutoval v roce 1992 ve Veroně v roli Otce v Henzeho opeře Pollicino, poté zpíval v Janově Remendada v Carmen a Ve-li-tele lučištníků v Simone Boccanegrovi. Rozhodující zlom od malých úloh na výsluní přišel s rolí Jana v Bibalově opeře Fraulein Julie (1993, Trieste) a – s Al-ber-tem Gregorem v Janáčkově Věci Makropulos (1993, Turín), kterou dirigoval Pinchas Steinberg. Když v roce 1994 zvítězil v soutěži Plácida Dominga Operalia, bylo již o jeho mezinárodní pěvecké kariéře rozhodnuto. Od té doby se jeho kalendář plní angažmá v nejpřednějších světových operních domech. O jednom bychom se ale měli přece jen zmínit: v milánské La Scale debutoval v lednu 1997 v Ponchielliho La Giocondě – spolu s další debutantkou na této scéně, Evou Urbanovou.

Bývá přirovnáván k Mario del Monakovi a také samozřejmě ke Třem tenorům. To Cura komentuje se svým specifickým humorem: „Nenazývejte mě čtvrtým tenorem, připomíná to někoho, kdo se nekvalifikoval na medaili. Říkejte mi jednoduše D´Artagnane.“
V listopadu 2001 vystupoval José Cura spolu se Státní operou Praha v Japonsku jako Radames ve Verdiho Aidě. Měla jsem tu unikátní příležitost jej sledovat po všech šest představení v Osace, Nagoji a Tokiu z portálu a musím se přiznat, že to pro mne bude zážitek, na který nikdy nezapomenu. Nejen pro Curův skutečně výjimečný tenor barytonové barvy s pověstnou a tolik vzácnou slzou v hlase, který jsem už mnohokrát obdivovala na všech jeho nahrávkách pro firmu Erato (s níž podepsal exkluzívní kontrakt v roce 1997), ale také pro výji-mečné herecké umění. Nemohu vám nabídnout fotky z představení, protože Japonci jsou v tomto ohledu nekompromisní a „pi-rát-ských“ fotek jsem se neodvážila, tak alespoň několik slov. Dokáže mimikou tváře, gesty či pouhým pohledem vyjádřit každé hnutí mysli své postavy a „hraje“ vlastně neustále, i když právě nezpívá a pozornost publika se soustřeďuje na jeho partnery. Nebojí se část Celeste Aida odzpívat vleže (takto zpíval i nej-ex-po-no-va-nější místo árie Enza při zmíněném představení Giocondy v Miláně) a svým partnerům na jevišti je dokonalým kolegou. Není to star, nemá hvězdné manýry, je cele ve službách díla. To nakonec dokázal i svou přátelskou komunikativností s celým souborem Státní opery Praha. Více v dalším pokračování na našem serveru.