Scéna.cz 

Norský LOHENGRIN v kempinku

O velmi netradičního Wagnerova Lohengrina se pokusil v Norské opeře v Oslu režisér Alfred Kirchner. Má za sebou úctyhodný počet inscenací včetně Wagnerova Ringu v Bayreuthu spolu s Jamesem Levinem, spolupracoval s řadou dalších významných dirigentů, s Clau-diem Abbadem ve Vídeňské státní opeře a Curychu (Chovanština), se sirem Simonem Rattlem (Tristan a Isolda v Am-ster-da-mu), s Nikolausem Harnoncourtem (Don Giovanni v Amsterdamu), v Ame-ri-ce uvedl Henzeho operu We come to the River (Sante Fe, Nové Mexiko). Po Götzi Friedrichovi převzal místo profesora operní režie na univerzitě v Hamburku. Ten výčet má jen napovědět, že byť jeho jméno není tak známé jako Harryho Kupfera, Ruth Berghausové, Roberta Wilsona či Petera Konwitschneho, představil se dosud na neméně slavných scénách jako jmenovaní umělci. S nimi ho spojuje v případě Lohengrina ještě jeden rys: jako oni v Berlíně, Grazu, Curychu, New Yorku a Hamburku se i Kirchner v Oslu rozhodl resignovat na inscenační tradici této romantické pohádky.

Umístil Lohengrina do zcela konkrétního prostředí kempinku kdesi u řeky, podle kostýmů (chilská výtvarnice Maria-Elena Amos, rovněž autorka scény) situovaného někam do 20., 30. let 20. století (což ovšem ale v druhém dějství vyvrátily satelity na karavanech). Přesto si nemyslím, že by šlo o nějakou radikální aktualizaci, ale spíš o výběr takového místa, které Kirchnerovi umožnilo díky četným obyvatelům karavanů oprostit se od strnulých stylizací a sošných postojů i gest, obvyklých pro tradiční inscenování Wagnerových oper, a rozehrát neustálý gejzír herecké akce. A to včetně předehry, kdy na takřka prázdné scéně sedí či stojí hlavní aktéři opery – královský hlasatel coby plavčík na jakémsi žebříku se záchrannými koly, král Jindřich Ptáčník na židli –, aby nehybný obraz postupně rozbil příchod bíle oděné Elsy a v závěru předehry nájezd uklízeček s kbelíky a holemi s bodci, jimiž čistí pláž (trávník?). A pak už se to sboristy na jevišti jen hemží. Kirchner s nimi ale pracuje v detailních sborových tableaux – to slovo se mi neustále při celém představení vnucovalo: jsou mezi nimi vodáci v černých kombinézách, vojáci v zeleném, „prostý“ lid letně (plážově) oblečený, ale i „smetánka“, dá-li se takové označení použít, a Kirchner je nechává plánovitě přeskupovat do nejrůznějších tableaux. Byly to skvělé barevné obrazy, doplňované neméně imaginativními hereckými akcemi včetně mejdanu v 2. dějství mezi karavany s popíjením lahvového piva. Pokud se tedy nenecháte odradit, že místo na labuti přijede Lohengrin na gumovém člunu (a labuť supluje nafukovací kruh s labutí hlavou), že souboj Lohengrina a Telramunda se odehraje v ringu, který sbor ohradí pásy, což není nic jiného než toaletní papír, a že „šermují“ pádly, že prohru Telramunda dokumentuje fakt, že Telramund obdrží záchranný kruh, že svatební scéna se odehrává pod jakýmsi obřím bílým závojem, který se vzápětí mění ve „stan“ se svatebním ložem, pokud přijmete dovršení Ortrudiny pomsty tím, že si Ortruda bohatě pomaže ruce červenou barvou a ničí jí Elsiny svatební šaty… Jenomže – tyto otázky si ani tak konzervativní operní fanoušek jako jsem já během představení nestačí položit. Protože podobně jako u Bednárikových inscenací si vás ty neustálé nové a nové situace a akce zcela podmaní a nenechají ani vydechnout. Takže po čtyřech hodinách Wagnera máte dojem, že uběhlo sotva pár minut. A na otázku, proč Lohengrin v kempinku, zkrátka a dobře zapomenete.

Mladého šéfdirigenta Norské opery Olafa Henzolda lze Oslu jen závidět. I on má podobně jako Kirchner za sebou hostování u nejpřednějších operních ansámblů i symfonických orchestrů včetně pařížské opery, Německé opery v Berlíně ad. Je muzikant par excellence a orchestr i sbor dovedl k fascinujícímu zvukovému výsledku. Dokonalejší dojem by mohl být jedině, kdyby měl k dispozici skutečné wagnerovské pěvce. To se ale nestalo – chřipková epidemie si vybrala svou daň a na poslední chvíli byly změny ve všech hlavních rolích, v nichž se tak představili pěvci, kteří role sice v Norské opeře nastudovali, ale poprvé v nich debutovali až na této páté repríze 16. 2. (premiéra byla 2. 2.). Ovšem i někteří z nich zpívali v indispozici, jako například představitel Lohengrina Ivar Gilhuus. Souboj Irmy Mellergaard, která byla den před představením pozvána z Göteborgu, aby vůbec provedení umožnila, s rolí Gertrudy skončil jejím totálním hlasovým vyčerpáním. Přesto dva pozitivní poznatky: basistu Giojóna Óskarssona (debut v roli krále Jindřicha Ptáčníka) mají v Oslu znamenitého a neméně se můžeme v Pra-ze těšit na Magne Fremmerlida (zde hlasatel), který se u nás představí ve světové premiéře opery Trygve Madsena Circus terra ve Státní opeře Praha 16. května 2002.
Inscenace byl přijata dlouhými ovacemi. Při premiéře se prý sice ozývaly nesouhlasy na adresu režiséra, reprízové publikum je ale jiné, což je známý fakt i u nás.