Scéna.cz 

Dvakrát Lazebník

Na konci minulé sezony nastudovali Rossiniho Lazebníka sevillského v Opavě. V dubnu měl premiéru v dalších dvou nedalekých divadlech, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (premiéra 13. 4.) a v Moravském divadle Olomouc (premiéra 19. 4., recenzována repríza 26. 4.). Dvě premiéry – a dvě úpravy, dva odlišné přístupy.
V Ostravě italský zpěv prokládají českou prózou – režisér Bedřich Jansa sepsal (nejen na základě recitativů) vtipné, hutné a výstižné texty, které jasně nastolí situaci. V tomto případě jde podle mne o velmi šikovné řešení – je znát, že interpreti próze věnovali značnou pozornost, z jeviště zní přirozené, neteatrální hovory, plynule přecházející ve zpěv. České pasáže upevňují kontakt s publikem – nicméně srozumitelná zůstává inscenace i ve chvílích, kdy zní italština – díky důrazu režiséra na přehledný, přitom poutavý výklad situací a postav, díky tomu, že interpreti vědí, o čem zpívají, že dokáží zůstat postavou v každém momentu hry.

Nejvíce se vyřádí značně namaskovaný Alexander Podolchov coby doktor Bartolo – přitom se zbytečně nepředvádí, postavu má přesně, racionálně vystavěnou. Spíše než směšný je jeho Bartolo neodolatelně roztomilý: příliš se nevzteká ani nelituje, ale věcně, suše, trochu rozmrzele koumá nad problémy a konstatuje další pohromu. Nemá to lehké, když hlídá Rosinu – Yvetu Tannenbergerovou, prostořekou, ráznou šibalku, která si nic nenechá líbit, komanduje, odsekává. A když má za soupeře pohodového, sebevědomého, ale nikoli nafoukaného Figara – Vojtěcha Nalezence. Podolchovův Bartolo je oběť, která se marně snaží ubránit intrikám a končí sebeironickým: „Všichni se spikli proti mě. A já hlupák ještě odnesu žebřík, aby jim do té svatby nic nevlezlo.“ Výtečný, chytrý výkon – i pěvecký: Podolchov brilantně zvládá nejen rychlé pasáže své hlavní árie.
Jiskřivý zpěv Tannenbergerové, zvučný Nalezencův hlas tenorového zabarvení (zpívá efektně, někdy by mohl ubrat na síle), věcný, mírně potutelný projev Martina Gurbaľa (Don Basilio) – jeden suverénní výkon vedle druhého. Hlasové problémy měl na premiéře jen Václav Morys (Hrabě Almaviva), ovšem zpívá s citem a je zkušený komediant. I on se tak podílí na tom, že je ostravská inscenace zábavným divadlem, zahraným s rozverným nadhledem (v nejbláznivějších situacích přechází v grotesku).
Srovnávat s ostravským obsazením to olomoucké by nebylo tak úplně fér – olomoucký soubor se podařilo v posledních letech obrodit zajímavými mladými zpěváky, nicméně jsou většinou na začátku své divadelní cesty. To, že je s nimi možno počítat (pokud budou rozumně obsazováni a budou mít možnost na sobě pracovat), potvrdila i inscenace Lazebníka sevillského: Cecilia Valls zpívá Rosinu nepříliš efektně, spíše introvertně, ale s přehledem, čistě; Jiří Vinklárek (Hrabě Almaviva) a Antonín Valenta (Figaro) by měli své pěkné hlasy šetřit, ubrat na síle a přidat na technice. Oba potřebují též více hereckých zkušeností, Valenta hlavně v úvodu hodně přehrával.
Ovšem to je i věc konkrétního režijního vedení – Lubomír Fritz sice na komediální situace zcela nerezignoval, hlavní pozornost ale soustředil jinam. Jeho textová úprava spočívá především ve značných škrtech – čím blíže závěru, tím se škrtalo radikálněji, zmizela některá podstatná vysvětlení i zápletky. I proto se situace a jednání postav stávají zcela nepřehlednými a nelogickými. Příběh ovšem skřípe od první chvíle – je to dáno celkovým inscenačním klíčem. Fritz měl ambice přinést více než obvyklé komické situace, a to skrze výtvarnou stránku (výprava Pavlína McEnchroe): otevře se opona a na scéně je plachetnice, balón, suchý strom, v hnízdě dvě zlatá vejce. Hrabě Almaviva v bílém, červeně přepásán, popíjí šampaňské. Dostaveníčko doprovázejí číšníci, Rosina přijede na loďce… Don Basilio je někým mezi Batmanem a střihorukým Edwardem, Rosina na hlavě nosí labuť. Tedy: symboly, obrazy (režisér je nazývá surrealistickými) – pravda, příjemně esteticky působící. Nejsem si ale jistá, zda je zrovna Lazebník sevillský unese. Alespoň v této inscenaci došlo pouze k tomu, že byl poškozen příběh (jak vysvobozovat Rosinu, když se od počátku volně prochází na svobodě?) a večer se rozpadl na jednotlivé více či méně vtipné scénky.
Olomouckému dirigentovi Tomáši Hanákovi se daří orchestr přivést k vylehčenému, projasněnému zvuku, horší je to se souhrou orchestru s jevištěm a na premiéře se výrazně projevily i limity hráčů: slyšitelných chyb a nepřesností bylo v orchestru příliš. Dirigent Paolo Gatto má z tohoto hlediska lepší pozici, ostravský orchestr sice začal nervózně, ale celkově podal plastický výkon – Gattovo hudební pojetí je především v tem-pech neobvyklé, velmi hravé, pestré v dynamických odstínech.
Dvě inscenace, dvě úpravy, dva různé přístupy: v Ostravě Lazebníka inscenují podle osvědčeného receptu jako situační komedii, přitom v úpravě a především v pojetí postav po svém. V Olomouci se vydali cestou novou: při hledání druhého plánu dle mého skončili ve slepé uličce.