Scéna.cz 

Kunálovy oči v Plzni

Otakar Ostrčil, významný šéf opery Národního divadla v Praze v letech 1920-1935, proslul jako dirigent, skladatel a také osvícený dramaturg, který věnoval soustavnou pozornost současné české operní tvorbě. Jeho vlastní opery byly na českých scénách v první polovině 20. století hrány poměrně často, zejména protiválečné Honzovo království a ko-mic-ká opera Poupě. Byl žákem Zdenka Fibicha, vycházel ze smetanovské tradice a ve své tvorbě dospěl ke zcela originálnímu jazyku. Významný je, z hlediska historického, zejména jeho podíl na dovršení české operní deklamace. V současné době, bohužel, operní odkaz Ostrčilův leží ladem. Dramaturgie plzeňské opery zasluhuje respekt za to, že projevuje stabilní zájem o díla českých operních skladatelů z přelomu 19. a 20. století. Po Fibichově Šárce a Foerstrovu Bloudu došlo (30. a 31. 3.) i na Ostrčilovy Kunálovy oči.

Námětem pro poetické libreto Karla Maška byla symbolicko-filozofická povídka Julia Zeyera. Vnějším koloritem této opery je mystická Indie, ta se však do vybroušené hudební polyfonie Otakara Ostrčila nepromítá. Dramatický střet morální síly Kunálovy se světem zla královny Ryšji Rákšity je hudebně vyjádřen velmi emotivně, aniž postrádá intelektuální nadhled. Hlavní ideou díla je potření zla dobrem. Tuto základní myšlenku však režie Jiřího Pokorného zcela ignorovala. Středobodem režijního pojetí se stal vykolejený sexuální vztah královny k nevlastnímu synovi Kunálovi.
Plzeňská inscenace je tvořena třemi zcela nesourodými dějstvími. Bez nápadu se jeví dějství třetí. Na holé scéně Jana Štěpánka je hlavním protago-nistou divadelní technik, který během vznos-né Ostrčilovy hudby zasunutím šňůry do zásuvky uvede do provozu málo působivou iluminaci, aby v závěru připnul slavnostně vyšňořeného Kunálu na kovové popruhy. Ten v této chvíli zpívá dominantní myšlenku celého díla, což v této situaci působí jako karikatura. (U některých diváků vyvolal tento akt hlasitý smích, u jiných takové zděšení, že uprchli z di-vad-la, aniž vyčkali závěrečné opony.)
První dějství mělo oproti vylidněnému dějství třetímu aktérů přehršel. Vedle pěvců zpívajících po stranách orchestřiště převzaly veškerou akci na jevišti loutky, s komicky rozvíranými čelistmi i přehnanou hereckou akcí. Nejmarkantnější to bylo u loutky královny, která při svém výlevu vášně porazila a posléze obkročila sloup, nápadně připomínající nejintimnější část mužského těla. Před loutkovou scénou ještě zapózoval a zapěl dámský sbor v rouškách s odhalenými pasy rozdílné estetické kvality. Dílo zkázy dokonalo titulkovací zařízení tlumočící z češtiny do češtiny, svědčící o režisérově naprosté rezignaci na srozumitelnost pěvecké deklamace. Jak smutné a zároveň paradoxní právě u opery Otakara Ostrčila!
Ve třetím dějství loutky „ožily“ a na scénu konečně vstoupili pěvci oděni v orientálních kostýmech (Andrea Králová). K realistické hře jim byla vyhrazena levá část jeviště, která dýchala horkem Šejka z Arábie. V pravé polovině jeviště dal režisér Pokorný nahlédnout do současného světa televizních diváků představovaným pěveckým sborem. Tento dav oděný do domácích oblečků počínaje tepláky a spodním prádlem konče, sleduje lhostejně na dvou televizních obrazovkách příběh Kunály. Do varu ho přivede teprve naturalistické vylupování Kunálových očí, provázené sugestivním mlaskotem a praskotem…
Dirigent Petr Kofroň s mimořádně emotivní hudbou Otakara Ostrčila nakládal stejně bezohledně jako režisér Pokorný s hlavní myšlenkou díla. Necitlivé škrty vytvořily z opery torzo, ze třetího dějství zbyla pouze rozsáhlá předehra a závěrečná Kunálova věta. Ostatní postavy přišly v tomto dějství o své pěvecké party, diváci pak o další děj. Hudební nastudování Petra Kofroně se ukrývá za kvalitní hru plzeňského operního orchestru. Co však nelze ukrýt, je chybějící cit pro lyrické pasáže a in-te-lek-tuál-ní nadhled nad partiturou jako celku.
Pro titulní roli Kunály má Plzeň dva tenoristy a oba pěvecky na výši: krásně frázujícího Miroslava Koppa a v barvě drsnějšího Petra Strnada. Mezzosopránové roli Ryšji Rákšity témbrem i ob-je-mem hlasu odpovídala lépe Jana Tetourová, lyričtější hlas Ivety Žižlavské však interpretoval výstižněji nitro postavy. Jevhen Šokalo (zpíval na obou premiérách) vybavil Ašóku více silovostí než ušlechtilostí, a minul se tak s cha-rak-te-rem starého krále. Kunálovu manželku Pradžapáty na úrovni vytvořily Valentina Čavdarová a Jitka Svobodová.
Nedávno si posteskl šéf opery Petr Kofroň, že plzeňské opeře ubývá abonentů a že z Plzně odcházejí pěvci. Není divu…