Scéna.cz 

Hudební rozhledy 04/13

Hostem a tváří Janáčkova máje bude letos violistka Tabea Zimmermann. O violistech se říká, že jsou dalece ve stínu houslistů – tato dáma ovšem dovede svému nástroji propůjčit lesk, šarm i hudební hloubku. A z každého setkání s ní je patrné, že to je všestranná a velmi otevřená osobnost. Na Janáčkově máji provede Violový koncert Alfreda Schnittkeho, tak jsme se hned na úvod zeptali, co ta skladba pro violisty a pro ni osobně znamená? „Koncert Alfreda Schnittkeho je jeden z největších violových koncertů vůbec. Byl napsán pro Jurije Bašmeta, který je v něm také zvěčněn, neboť z písmen jeho jména (b a es e) jsou sestaveny hlavní motivy. Mám ho velmi ráda, a to i proto, že ukazuje veškeré možnosti tohoto nástroje; jsou v něm místa nejen velice klidná až meditativní, ale i plochy vysoce technicky náročné. Myslím, že viola je tu skladatelem představena jako sólový nástroj naprosto skvěle, a já jsem opravdu ráda, že právě tento koncert budu moci v Ostravě provést“.

Wanda Landowska, mimořádná osobnost, která měla zasáhnout do dějin historické interpretace jako nikdo jiný, se narodila 5. června 1879 ve Varšavě do netypicky intelektuálně disponované rodiny – otec byl právník amatka lingvistka, která ovládala šest jazyků. Na klavír začala Wanda hrát brzy, ve čtyřech letech, a jako mimořádně nadaná byla přijata na varšavskou konzervatoř. Školení, jakého se jí tam dostalo, probíhalo v duchu Chopinových následovníků. Také z Wandy se stala skvělá interpretka Chopina, ale protože ji uhranul náhodou zaslechnutý úryvek z Rameaua a tíhla ke starší hudbě, dovolili jí její profesoři rozvíjet se i tímto směrem – ovšem nezapomeňme, že o stylově správné interpretaci Bacha tehdy nikdo nevěděl a vlastně si tuto otázku ani nepokládal. V patnácti letech odešla do Berlína, aby se dále vzdělávala v kompozici, což činila s takovými pokroky, že za své písně a klavírní skladby získávala i ceny. Sama ovšem nevzpomínala na berlínská studia dobře.

Gioachino Rossini psal své opery s neopakovatelnou lehkostí a je to na nich znát. Jeho nejznámější opera, Lazebník sevillský, je jistotou dramaturgickou i diváckou, neboť aby se dnešní diváci bavili, jsou i operní zpěváci ochotni udělat jakýkoli špílec a režiséři jakkoliv uvolnit svoji fantazii. Bratislavská premiéra v čele s Janou Kurucovou (momentálně působící v Deutsche Oper Berlin) jako Rosinou a Alešem Jenisem v roli Figara zářila lehkostí a bravurou. Orchestr pod vedením Rastislava Štúra doslova perlil, a tak jeho výkon patřil bezesporu k těm nejkvalitnějším počinům celé inscenace, což ovšem neznamená, že ani nahoře na jevišti nevládla operní múza pevnou rukou! Režisér Roman Polák se spolu se scénografem Pavlem Borákem inspirovali commedií dell´arte natolik, že postavili divadlo na divadle a na centrálně umístěném jevišti s barokními závěsy a zavěšeným balkonem v prostoru se odehrávalo vše, co napsal Rossini, a kolem zase to, co vymyslel režisér.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let zažila Broadway pořádný šok. Takřka nikdo totiž nepočítal s tím, že se nové medium – televize – stane divadlům a kinům tak silnou konkurencí. Ti, kdož měli v newyorském divadelním světě rozhodující slovo, navíc televizní konkurenci nepřímo podpořili svým preferováním etablovaných autorů a tvůrců let třicátých a čtyřicátých. Nebylo proto divu, že mladí autoři Broadwayi ukázali záda a svůj talent dávali k dispozici především televiz - ním studiím. Broadway tak první polovinu padesátých let prožila více méně ve vyjetých kolejích, avšak i přesto zaznamenáváme alespoň malé rozšíření témat a ještě pevnější vnitřní ucelení děl. O rozruch se postaral kupříkladu Irving Berlin svojí novinkou z roku 1950 s názvem Call Me Madam (Říkejte mi dámo). Její děj odrážel skutečnou příhodu z nedávného období americké diplomacie a kritizoval diletantismus její zahraniční politiky.