Scéna.cz 

Voják a tanečnice Bohuslava Martinů poprvé v Divadle J. K. Tyla

Nastudování první opery VOJÁK A TANEČNICE světově proslulého českého skladatele Bohuslava Martinů je prvním významným počinem Divadla J. K. Tyla v rámci Roku české hudby 2014. Premiéru bude mít 25. ledna 2014 od 19 hod. ve Velkém divadle (II. premiéra 26. ledna).
Hudebního nastudování opery se ujal šéf orchestru DJKT Petr Kofroň, režie byla svěřena mladému absolventovi brněnské JAMU Tomáši Pilařovi, kritikou označovanému za jednoho z našich nejtalentovanějších režisérů nejmladší generace.

První opera Bohuslava Martinů Voják a tanečnice vznikla v letech 1926–27 na libreto J. L. Budína podle antické Plautovy komedie Lišák Pseudolus. Stejně jako v ní i v opeře ústřední milenecké dvojici opery – Kalidorovi a tanečnici Fenicii – hrozí odloučení, neboť majitel tančírny Fenicii údajně prodal jakémusi vojákovi. Aby vše dopadlo tak, jak má, musí se sluha Pseudolus se vším svým důvtipem vložit do hry. Opera psaná v tehdy módní revuální formě má blízko k poetice Osvobozeného divadla, v hudbě se odrážejí i jazzové inspirace.
V Plzni tato opera dosud nebyla uvedena. Její světová premiéra se uskutečnila v r. 1928 v Brně, postupně ji nastudovaly další tři operní scény: Olomouc 1966, Ostrava 1990, Státní opera Praha 2000.

Bohuslav Martinů (1890 – 1959) patří k nejvýznamnějším skladatelům 20. století. Značnou část jeho tvorby tvoří díla jevištní – opery a balety, z nichž řadu měli plzeňští diváci možnost poznat. Balet uvedl Istar, Divadlo za branou a Špalíček, plzeňská opera se odkazu Bohuslava Martinů věnuje systematicky. Pyšní se dokonce prvním českým uvedením původně televizní opery podle předlohy L. N. Tolstého Čím lidé žijí, kterou v roce 1964 nastudoval legendární šéf plzeňské opery Bohumír Liška. Ale vzpomeňme i na inscenace Martinů oper v posledních desetiletích – na Mirandolinu (1990), Řecké pašije (1995), Hry o Marii (2005) nebo naposledy Ženitbu (2011).

Režisér Tomáš Pilař - o svém okouzlení operou Voják a tanečnice: „ Po stránce hudební mě okouzlila extravagantním spojením neoklasicismu a jazzu, poslechovou atraktivitou a mnoha opravdu jímavými pasážemi. Dýchá z ní duch „Roaring Twenties“ – hlučných dvacátých let ve znaku futurismu, surrealismu, krátkých sukní a dlouhých večírků. V této operní prskavce se zběsilým vyprávěcím tempem tak nalezneme prvky varieté, swingové rytmy, sbor tančící charleston, zpívající černošku a další stovky pestrých střípků spojujících se ve třpytivé mozaice životem kypícího světa mezi dvěma válkami. Avšak v tomto všem je stále přítomen civilní a osobní pohled toho českého Martinů z Vysočiny, autora Špalíčku a Otevírání studánek, což z této opery činí tvar mé duši velmi blízký.“
O svém inscenačním pojetí: „V mém inscenačním pojetí vzpomíná starý člověk na dětství a v jeho snech ožívají jeho dávné hračky. Příběh vojáka a tanečnice je tak příběhem dřevěného vojáčka, který chce zachránit svoji milou – skleněnou tanečnici z hrající šperkovnice, a pomáhá mu v tom spousta dalších hraček. Ve všem je však zároveň i pohled toho zralého člověka, takže to není jen svět dětské naivity, ale i hra archetypů, které za dětskou hrou stojí. Mým cílem je, aby na představení mohla přijít celá rodina i s dětmi a každý by si z něj odnesl něco svého.“