Scéna.cz 

Šimon Kubáň: Když někoho obohatím, z toho mám vnitřní radost.

Na setkání s tanečníkem Šimonem Kubáněm pospíchám. Na náměstí Míru nemilosrdně bijí hodiny z kostela sv. Ludmily. Mávám přes silnici na mladého muže. Po pozdravu se přesouváme do příjemného prostředí literární kavárny.

Šimon Kubáň se po dvouletých zkušenostech v Jihočeském divadle ocitá opět v Praze. Tentokrát v angažmá Pražského komorního baletu. Jeho první pražská taneční zastávka byly utajené přijímací zkoušky do Tanečního centra. Jeho učitelka tance Monika Dolečková ho vzala do Prahy v jedenácti letech – údajně jen ukázat školu, kterou sama studovala dálkově. Prý aby měl Šimon motivovaci. Návrat do Králík (okr. Ústí nad Orlicí) byl velkým překvapením pro rodiče. Šimon byl přijat.

Jak se mu vedlo v době studií, kam směřují jeho taneční sny… Má za sebou choreografické zkušenosti, workshop v Izraeli. Patří do polistopadové generace – otevřené možnosti studia, široké uplatnění, ale také různé svody a nástrahy. Setkání s ním bylo o to zajímavější. Jak se cítí před premiérou projektu BEAT? Vezměme to popořadě.

„V Praze jsem strávil nejvíce času. Původem z východních Čech,“ odvětil na otázku odkud pochází a dodal, že neví, co víc říct. „Když se mám začlenit do určitého města, tak nevím. V naší rodině máme velké sklony k cestování. Ve finále jsme různě rozmístěni po republice. Narodil jsem se v Zábřehu na Moravě. Pak jsme měli dům u lesa v Mlýnickém dvoře, ZŠ jsem vychodil v Králíkách, pak přišla Praha. Momentálně navštěvuju mamku v Žamberku, babičku a bratra v Hronově.
S tím krajem nijak nesoucítím. Nevnímám to tak. Mám tam akorát rodinu. Není to moje domovina. Takový kraj, kam přijedu a řeknu si – Tady jsem doma, ten na mě asi ještě čeká, stále ho hledám. S mamkou se mohu přece vidět kdekoli.“

Jaké byly vaše první taneční kroky?
Před tancem jsem se hodně věnoval sportu – kung-fu a karate. Tehdy byly bojové sporty mojí srdeční záležitostí. Tanec přišel později.
Navštěvoval jsem ZUŠ v Králíkách, kde mě učila Monika Dolečková. Jednou nám nabídla, zda nechceme se spolužačkou jet do Prahy. Podívat se do Tanečního centra. Měli jsme se skutečně jen seznámit se školou a případně si tam zatančit. A co se nestalo, ten den se konaly přijímací zkoušky.
Paní učitelka mi vždycky tvrdila, že to byla jen náhoda. Obdržel jsem pořadové číslo a místo pozorovatele jsem tančil před komisí. Jako kluk jsem to měl jednodušší. V této profesi jsou kluci žádaní, zejména pro studia tance je jich nedostatek. Obstál jsem, říkali mi, že mám talent.
Na konzervatoři jsem studoval od jedenácti let. Užíval jsem si to. Zpočátku jsem vůbec neuvažoval o tom, že jednou budu tanečníkem. To se ve mně utvrdilo až tak v šestnácti sedmnácti letech. Byl to zlomový moment. Dostal jsem se do školního souboru, přišla nabídka práce s choreografem Ramonem Ollerou. Také jsme se potkali s Attilou Egerházim, mým pozdějším uměleckým šéfem v Českých Budějovicích. Tam jsem se pro tanec skutečně nadchl. Člověk najednou otevře oči, rozšíří se mu obzory a chce víc poznávat.

Každá zkušenost bývá dobrá.
Vždycky poděkuju. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych v devatenácti mohl dostat sólové výstupy. Byla to velká příležitost vypracovat se. Někteří v tomto věku dostudují, buď pokračují, nebo jdou do tanečních souborů, a nemají vůbec ponětí, jak vydělávat peníze. Přežívají ze dne na den a sedí pod tyčí, pokud nejsou opravdu výborní. Případně tančí druhé obsazení.

Říká se: Nejen láska k tanci, ale i k tyči. Jak jste na tom vy?
Já a klasický balet? Jako jediný dokáže upevnit a zvládnout perfektně tělo. To je rutina. Hlavně mé tělo není vůbec na balet stavěné. Měl jsem zdravotní problémy, když jsem si chtěl tělo vystavět právě jako baleťák. Víc mně to škodilo. Pak ale přijdete na to, že jsou mnohem lepší možnosti. V moderním a současném tanci obsáhne tělo mnohem více barvitějšího pohybu, sáhne na větší škálu. Balet bude pořád jen balet. Bez klasického tance se myslím obejdu.

Jak balet přijímáte jako divák?
Nevyhledávám ho. Nikdy mě to jako diváka nebavilo.

Tanečník, který nemusí balet…
Proti gustu…

Vy jste to řekl. Ve vašem případě je tanec hodně spojen s akrobacií?
Určitě. Styly se propojují, najdete tam třeba prvky hip hopu. V premiéře Beatu máme prvky, které čerpají z Afriky. V jedné mé choreografii využívám break dance. Všechno se nádherně prolíná. Mimo jiné jsme akrobacii měli také ve škole.

Jak ve vašem případě vzniká choreografie? Jdete třeba na diskotéku a tam si na parketě vymýšlíte pohyby pro budoucí projekt?
Řadím se mezi choreografy v plenkách. Nacházím se na rozcestí a uvažuju, jakou cestou se vydat.
Pro inspiraci chodím jinam. Když bych si chtěl vymyslet něco zcela originálního, tak je tu problém. Nás hodně omezuje čas a prostor. Pracujeme v určitých hodinách. Když někdo komponuje hudbu, tak se možná vzbudí v pět ráno, nahraje si to na diktafon a jde spát. My musíme čekat až do druhého dne. Pak přijdu na sál a tam to mohu teprve zatančit. Nebo to musím držet v povědomí a za pár dní použít. Čerpám z momentu.
Zajímavé je, když jdeme na jeviště – máme dané kroky, choreografii, kostýmy a hudbu. Ve výsledku může dojít ke změně. Nakonec jsme přece jen lidi. Je tam tolik aspektů, že se něco pozmění, a musíme na to zareagovat. Každý den přece také nevstanete úplně v pořádku. Najednou může něco bolet. Ve finále děláme stejný pohyb, ale trochu jinak, abychom to zvládli. Pořád jsme něčím limitováni.

Beat – poslední projetkt Pražského komorního baletu. Beat – úder.
Když jsem odcházel z Budějovic tak jsem šel na workshop Uri Ivgiho aJohana Grebena. Jejich práce na mě zapůsobila. Zkrátka mi padla do oka. Nakonec jsme šli s Nikol Šneiderovou na volnou nohu. Oslovila nás Hanka Polanská-Turečková a dostali jsme doporučení do PKB. Pro mě je to vrchol dosavadní práce. Je mi to velmi blízké.
Dosud se mi nestalo, že bych do tance musel zapojovat mozek. Stačilo mi srdce a emoce, fyzička. V Beatu je to všechno dané na počítání, co, kde a kam, propojení, nesmím vypadnout z rytmu. Nikdy jsem si při tanci nepočítal. Vždycky jsem si říkal, že tanec je o energii.

Do kolika počítáte? V chemii je to nejčastěji do čtyř.
Máme čtyřky, osmičky, dvanáctky. Nejvíce do osmi. Výborná zkušenost s domorodým africkým tancem. Dostávám se do určitého transu. To je pro mě výborné. Předtím jsem byl zvyklý jít na jeviště, odtančit si nějaký svůj materiál. Mohl jsem ho rozpracovat, jak se mi zlíbí. Nikdy tam nebylo, že někdo po mně chce věc, kterou lidé dělají v přírodě, přirozeně. Najednou musím performovat. Výborná zkušenost, poprvé budu mluvit na jevišti. Výzva s textem, který je také matematicky propracovaný. Odehraje se něco, jsme fyzicky vytížení a najednou musíme mluvit. Je to výzva. Vždycky jsem mluvil akorát tělem.
Najednou poznávám, že mě to hodí o level výš, stávají se z nás trochu herci. To zažívám tady v PKB, že premiéry a další projekty soubor scelují, působí zde výborná energie. Doufám, že představení poté bude skutečně úderné.

S vaším souborem Sandalfon dance company spolupracoval Jan Mrkvička – multižánrový umělec. Můžete ho blíže představit?
Zpívá, mluví, fotí a skvěle o všem přemýšlí. Také je výborný malíř. Jako člověk řekne – Já nic neumím. Přitom toho zná tolik. Není to asi otázka skromnosti, ale on sám sobě nevěří. Spolupracovali jsme s ním na dvou projektech. Potřebovali jsme člověka z jiného světa – byl tam jako herec, spolupracoval na naší budoucí propagaci.

Univerzálnost vás osobně netíží?
Občas. Musím říct, že toho ještě musím hodně poznat, abych mohl o sobě říct, že toho tolik ovládám. Dostávám se do fáze, že vlastně nevím, co bych dělal. Na jednu stranu mě hodně baví být interpretem. Mohu jít na jeviště a předat něco divákům, ze sebe, z choreografie. Někdo říká, že živé umění nemá smysl. Lepší si to natočit a podívat se na všechno zpětně. To ale nemá opravdové kouzlo. Když to odehraju jen jednou, jsem tam a ten pocit už mi někdo nevezme.
Člověk se má dávat druhým. Všichni máme své místo. Spíš mě to táhne k choreografii, a do budoucna bych se jí chtěl více věnovat. Také chci dospět k momentu, kdy si najdu sám svůj vlastní osobitý styl. A také lidi, s kterými bych chtěl vytvářet tým. Všechno je v procesu. To je cesta, po které chci jít a dosáhnout cíle.
Baví mě taky učit. Přijedu někam a udělám svůj workshop. Budu s lidmi v úzkém kontaktu. Něco s nimi vytvořím v sále, trochu jim předám. Když někoho obohatím, z toho mám vnitřní radost.

Tak to rozhovor děláme ve správný den – je Den učitelů. Stavět choreografii – to souvisí s vaším předáváním.
Je to tak. Hledání nesmrtelnosti. Nejdůležitější je neustoupit ze své víry, ze svého snu.

Jaká je to pro vás víra?
Člověk chce rychle dosáhnout cíle. Musí být ale přiměřeně skromný, protože všechno jde postupně. Musí vyčkat správného momentu. Dalším předělem v mém životě byl vznik první choreografie s Nikol. Tehdy nám bylo osmnáct. Vyhráli jsme s ní soutěž. To nás skutečně nabudilo. Chuť pokračovat dál rostla.
Pak přišla další choreografie, která se hrála na festivalu Zlatá Praha. Další úspěch. Obě se dostaly do repertoáru PKB. Pak byly dva festivaly, soutěž a k tomu další a další choreografie. Všechny se odehrály dvakrát až třikrát. Nemám vlastní soubor ani divadlo, aby se nechaly hrát častěji. Nejsem tak finančně zabezpečený abych měl backround pro tvorbu. Všechno vznikalo za velmi jednoduchých podmínek. V PKB měl premiéru projektu Occamova břitva v prosinci a tam jsem dostal možnost dělat další choreografii.
Další velký skok. Najednou jsme na projekt měli rozpočet, kostymérku a světelného designéra. Naše práce byla skutečně doceněna. Měli jsme větší prostor na vlastní tvorbu. Nemusel jsem se starat o produkci, o všechny věci okolo. Před tím to byl doslova punkrock.
Také jsem se prosadil choreografiemi pro módní přehlídky. Řekli jsme si, že nebudeme dělat žádný kankán. Nabídneme něco svého a uvidí se. Organizátoři a diváci se pak mohou nadchnout. I když tam byly jisté předsudky, že máme nabídnout něco jednoduššího.
Výborná zkušenost. Takové mladistvé nadšení. Vždycky něco vyletí hodně vysoko a pak nás to zase uzemní. Necháme se vést emocemi, srdcem a pak až ke konci to začne zpracovávat mozek.

Od rodiny jste se už dost osamostatnil?
Docela rychle. Myslím si, že je to dobře. Když se porovnám se svými vrstevníky, kteří nejsou schopni se postavit na vlastní nohy, tak za to děkuju. Za všechnu tu zkušenost. V tak mladém věku se musím o sebe postarat. Přemýšlet třeba, kde si nakoupit…

Šimon Kuáň (nar. 1991)
Vystudoval Taneční centrum Praha, které úspěšně zakončil v roce 2010. Během studií působil ve školním souboru TCP Balet Praha junior a představil se v choreografiích Ramona Ollera, Attily Egerháziho či Samuela Delvauxe.
V letech 2010–2012 působil v Jihočeském baletu, kde měl možnost tančit v choreografiích Jiřího Kyliána, Mária Radačovského, Václava Kuneše a Attily Egerháziho.
V roce 2012 se stal členem Pražského komorního baletu, kde postupně tančí v choreografiích Kdo je na světě nejmocnější?, Hádej kolik je hvězd, Mono No Aware (H.Turečková), Sinfonietta (P. Šmok), aj.
V roce 2012 zakládá společně s Nikol Šneiderovou soubor Sandalfon dance company, kde prezentuje vlastní choreografická díla ve spolupráci s multižánrovým umělcem Janem Mrkvičkou.
Již od studijních let se aktivně věnuje vlastní choreografické tvorbě. Společně s partnerkou Nikol Šneiderovou vyhráli choreografickou soutěž v Bytomi (PL) a krátce po studiu se prezentovali na festivalu Zlatá Praha s choreografií Anyway. Dnes v choreografické práci pokračuje v rámci souboru Sandalfon dance company.
Účastnil se workshopů s choreografy Jeane Solan, Uri Ivgi, Johan Greben, Gyula Harangozo, Irma Rubio, aj.
Dále spolupracuje s choreografem Palem Kršiakem a hostuje v opeře Rusalka v ND.