Scéna.cz 

Bianka und Giuseppe

Nový dramaturgický projekt Národního divadla v Praze Český triptych má již svůj debut za sebou. V průběhu března a dubna byli na jevišti Stavovského divadla uvedeny opery tří autorů z před smetanovské éry. O zachycení dojmů z tohoto projektu jsme požádali režisérku Karlu Štaubertovou-Sturm.

Od vedení Národního divadla bylo jistě nasazení Českého Triptychu hned do první sezóny odvážným činem. Před smetanovská éra české opery je značně zamlženou. Je předkládána zcela teoreticky a s pietní blahosklonností, běžný operní posluchač o ní neví prakticky vůbec nic. Které jiné divadlo, než Národní by tedy mělo tuto mezeru zaplnit? Vstupovala jsem do budovy Stavovského divadla s očekáváním. Opera Bianka a Giuseppe aneb Francouzové před Nizzou Jana Bedřicha Kitta byla v době svého vzniku podle dobových kritik přijata s nadšením, které se postupně v průběhu let vytrácelo a již deset let poté některé hlasy volaly: ,,K čemu jest dobré takového vyhrabávání kostí zetlelých?“ Poslední provedení se konalo v roce 1961 ke 150. výročí pražské konzervatoře, kde Kittl působil jako ředitel, už na prázdné scéně, s diapozitivy a částečně civilně oblečeným sborem. Pak se opera přestala hrát vůbec.

Libreto, které autorovi napsal nikdo menší než Richard Wagner, není totiž žádné veledílo. Nabízí sice spoustu jakoby kontrastních a skladatelsky vděčných prostředí, ale zápletka je přiliž komplikovaná a vztahy mělké a nepravděpodobné. Historickou paralelou se snaží vyjádřit k aktuálnímu revolučnímu roku 1848, ale ve skutečnosti sklouzává k nepřehledným romantickým tématům milostných trojúhelníků, ztracených manželek a tajemných spiklenců. Měla jsem neodbytný pocit, že kdyby Wágner považoval libreto za dobré, byl by ho zhudebnil sám nebo by alespoň neodmítl uvedení svého jména na dobových divadelních cedulích.
Kittlova hudba se tehdejšímu publiku poslouchala jistě příjemně, mě přišla trochu eklektická, ovlivněná dobovým vkusem německým a francouzským. Rozhodně se snaží o propagaci hudby české. Skladateli se nedá upřít vzdělání a vkus, ale hudba postrádá dramatický nerv. Chvílemi plynula kolem mě úplně bez vzrušení.
Bohužel trochu i vinou onoho inzerovaného poloscénického provedení. Myšlenka scénického zpracování pomocí videonahrávek, fotografií a použití moderních technologií mě zaujala, ale samotná realizace byla v tomto případě redukována na ukázky z tvorby slovenského fotografa Martina Kollára. Na horizontu se v nepravidelných intervalech objevovaly obrázky, ktré se mi přes veškerou snahu nepodařilo identifikovat s dějem ani s náladami jednotlivých scén. Sledovali jsme koncert a výstavu. Snad to ovlivnilo i výkony sólistů, kteří přicházeli a odcházeli ze scény chladně, nezúčastněně, bez náznaku vztahu a kontaktu. Náročné pěvecké party tak postrádaly jakoukoli plasticitu, přestože byly zpívány neobyčejně erudovaně a za jiných okolností by byli interpreti jistě odměněni potleskem. Zda byl v tom akademickém pojetí režijní záměr nebo osobní postoj pěvců nevím.
Zvláštní poznámku si zaslouží program. Dramaturg Pavel Petráněk povýšil pouhou divadelní tiskovinu na muzikologickou literaturu a tak se stal program adekvátním partnerem všech složek představení. Jsem ráda, že bude v mé knihovně, děkuji.

Ačkoli byl začátek Českého triptychu poněkud rozpačitý, odcházela jsem poučena a potěšena, že před Smetanou nebylo v české hudbě vakuum, že stojí za to hledat přesahy hudby zdánlivě mrtvé, že za týden půjdu na další neznámou operu a třeba ten přesah najdu.