Scéna.cz 

Jiří Kylián – nový dokument

Definitivní loučení s Nizozemským tanečním divadlem v Haagu (NDT - Netherland Dance Theater) zachytil nový dokumentární film režiséra a kameramana Martina Kubaly, který vznikl v koprodukci ČT, společnosti Bucfilm a Punkchart za podpory RWE. Jiří Kylián uvedl na závěr své choreografické kariéry v NDT komponovaný večer sestavený ze tří baletů pocházejících z přibližně stejného období před několika lety.
V baletu „Mizející dvojče“ (Vanishing twin) se zabývá fyziologickým fenoménem „zmizení“ jednoho z dvojčat během těhotenství, kdy se pak narodí už jen jedno z dětí. I zde jako ve všech svých dílech, jak poznamenává Kylián ve svých komentářích během zkoušek, jímž jsme přítomni prostřednictvím kamery, jde o něco více. Jeho přesvědčením je, že to co činí tanec tak fascinujícím, není jen krása pohybu ale i duchovní rozměr. V jeho dílech je tedy přítomen vždy nějakým způsobem tento přesah. Dvojčata pro něj symbolizují dvojaký charakter lidské povahy, to co je patrné na povrchu, co člověk rád předv&aacu te;dí a to co je kdesi v hloubce, čím se nepyšní a čeho by se naopak rád zbavil, co by mělo zmizet, tak jako někdy záhadně mizí ono druhé dítě.

V baletu „Tér a peří“ vychází ze starého způsobu trestních postihů, kdy byl provinilec polit térem a obalen peřím, a tak pomalu umíral. Opět je zde symbolika a zamýšlení se nad věcmi, které jsou z lidské duše neodstranitelné, a přestože mohou být lehké a jemné jako peří, mají v posledku tíživý dopad. Kylián navrhuje i vizuální formu svých představení a i toto má velmi bizarní scénografii – na scéně se tyčí do výšky klavír na nohách – sloupech a na něj hraje klavíristka.
Posledním kusem je „Claude Pascal“, k němuž napsal Kylián i texty. Sám přiznává, že se literatuře příliš nevěnuje, nemá čas ani trpělivost číst dlouhé opusy. Vyhledává si v knihách to, co potřebuje pro svou práci – jako např. báseň Samuela Becketa, kterou sepsal těsně před svou smrtí - What is the word? Jak se to řekne? Vidíme ji pak recitovanou již v průběhu inscenace. V „Claude Pascalovi“, komicko melancholickém představení, jak je charakterizuje, se objevuje poměrně hodně slovního projevu – různě rytmizovaného a stylizovaného, podivné postavy a snové obrazy, vyvstává zde otázka času, hledání svého místa i útěku před se bou samým.

Film se soustřeďuje na způsob Kyliánovy choreografické práce – Kylián má přesnou představu, jak má figura vypadat a slovně i fyzicky ji předvádí tanečníkům, asistenti si vše zapisují. Je patrné, že spolupráce funguje dobře, protože členové souboru z různých končin světa velmi přesně chápou jeho požadavky a plní je bez četného opakování, rychle k jeho spokojenosti. Kylián se ukazuje jako laskavý šéf, jehož slovník se skládá převážně z pochvalných výrazů.
Když sedí v křesle a posloucháme jeho životní názory, vidíme osobnost filozofa, snažícího se dobrat poznatků o sobě i existenci. Symbolické zkoumání temné stránky v duši, skrytá část osobnosti, s níž je nutné žít, ve vnějším světě vizualizované často jako vztah muže a ženy, je linií táhnoucí se celou jeho tvorbou.
Dobrá práce a dobří přátelé jsou pro něj zásadními hodnotami a atributy domova. Našel jej v Holandsku, zemi otevřené moři i novým myšlenkám, kde mohl dělat, co chtěl.
Jeho osobní vyzrálost se odráží i v postoji k odchodu z NDT. „Nemám čeho litovat, dům je v dobrých rukách“, říká. Kyliánovy balety se v NDT už nebudou hrát, protože jsou tu noví lidé, kteří s novými nápady půjdou dále. Možná by litoval, kdyby byla krásná budova tanečního divadla v Haagu, na jejímž vzniku má zásluhu, zbořena, jak bylo už také navrženo...

Portrét Jiřího Kyliána jde ve filmu do hloubky – znázorňuje ho nejen jako světově uznávaného gurua moderního tance ale i jako zosobnění životní moudrosti a lidskosti.
Nový dokumentární film o Jiřím Kyliánovi bude poprvé uveden na festivalu Cinedans v Amsterodamu 15. března a jeho další distribuce je prozatím v jednání.