Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pavel Šporcl: Cikánská hudba mě odjakživa lákala

autor: archiv

V sobotu 13. června 2015 se ve Dvořákově síni pražského Rudolfina uskuteční pod názvem Classic in Fire koncert houslového virtuosa Pavla Šporcla a jeho cikánské cimbálové kapely Gipsy Way Ensemble. „Bude to první vystoupení tohoto ansámblu v Rudolfinu,“ upřesnil Pavel Šporcl a dodal: „Koncert pořádá Rádio Classic Praha, což je jediné soukromé rádio, které hraje klasickou hudbu. Budeme hrát převážně tituly z alba Gipsy Fire. Za jeho velmi úspěšný prodej převezmeme právě v rámci tohoto koncertu Platinovou desku Supraphonu.“

Osobitý outfit, plné koncertní síně, různorodé obecenstvo, mladí posluchači, popularizace vážné hudby, spolupráce s cikány… průsečíkem toho všeho je houslista Pavel Šporcl.
Při nedávném koncertě v rámci spolupráce s FOK vystoupil ve svetříku s potiskem „I ♥ BRAHMS“ (Recenze Aleny Kunčíkové zde- pozn. red). Proč stejný outfit neměl i spoluúčinkující klavírista Petr Jiříkovský? A proč jsou jeho housle modré? Nejen na tyto otázky se dozvíme odpovědi v následujícím rozhovoru.

Cikáni si našli Vás nebo to bylo naopak?
Tuhle partičku jsem si, s pomocí kamaráda, našel já. V roce 2008 mě jedna cikánská kapela pozvala na benefiční koncert. Využil jsem toho, protože jsem vždycky chtěl hrát právě s cikánskou kapelou. Nelze k nějaké kapele přijít a říct: „Já jsem Pavel a budu s vámi hrát. Primáš může jít, budu tady místo něho…“ Kapelu jsem pak pozval k nahrávání CD Gipsy Way. Po třech letech jsem nakonec dal dohromady vlastní cimbálovou kapelu, kterou jsem pojmenoval Gipsy Way Ensemble. Vloni jsme natočili CD Gipsy Fire. Od roku 2008 jsem s cikánským programem odehrál přes 250 koncertů ve všech možných zemích, včetně Číny. Sklízíme vždy obrovský úspěch.

Četla jsem, že v České republice existuje více než pět set organizací, které jsou placeny z grantů EU na začleňování Romů do společnosti. Žádal jste i Vy o nějaký grant?
Ne, já se snažím svým projektem ukázat, že i cikáni se umí normálně živit. Vždycky byli muzikální, mohou z nich být profesionálové, kteří hrají skvěle i před patnácti sty diváky. Jsou to super lidi, kteří se chovají tak, jak bychom se měli chovat i my. To je na celém tomhle projektu jakousi krásnou nadstavbou.

Jsou podle Vás podobné crossoverové věci v dnešní době v hudbě nutností?
Nápad, oživení, změna… Mě baví objevovat nové věci a nové žánry. S pop music to moc nepřeháním, ale odbočení do Sporcelainu bylo moc fajn. Cikánská hudba mě odjakživa lákala. Dnes zabere tato spolupráce přibližně třetinu mých koncertů. Je tedy důležitou součástí mého repertoáru a koncertní sezóny vůbec.

Na zmiňovaném koncertě s panem Jiříkovským jste hráli jen Brahmse. Je pro Vás snadnější vciťovat se během koncertu pouze do jednoho skladatele?
Dle mého názoru je lepší žánrová pestrost. Monotematické večery jsou trochu riskantní, vyžadují vyspělé publikum. A to tvrdím navzdory tomu, že před letošními Vánoci vyjedu na velice monotématické turné: pouze se skladbami J. S. Bacha. A moc se na jednotlivé koncerty těším. Letos slavíme 330 let od narození tohoto hudebního velikána. Turné naváže na zbrusu nové CD, které právě dotáčím pro vydavatelství Supraphon. Na albu budou právě Sonáty a Partity pro sólové housle J. S. Bacha. Nečiní mi ale žádný problém „se přepnout“ do různých autorů. Ovšem hrát všechny tři Brahmsovy sonáty pro housle a klavír v jednom večeru, to se nestává často. Za tuto příležitost jsem byl dramaturgii FOK vděčný.

Hrajete i novodobé české skladatele?
Ano, snažím se hrát nejen moderní českou hudbu, ale i skladby, které mohou být pro posluchače zcela nové. Na svém předchozím CD i při jeho koncertních provedeních představuji své předchůdce, kteří tvořili tzv. Českou houslovou školu: Jana Kubelíka, Jaroslava Kociána, Františka Ondříčka, Otakara Ševčíka a Františka Drdlu. Ti patřili k nejlepším houslovým virtuosům na světě v období mezi Paganinim a Oistrachem. Myslím, že by to byla velká škoda, kdyby upadli v zapomnění.

Spolupracujete s nějakým žijícím skladatelem vážné hudby? Myslím to v tom smyslu, že by pro Vás psal skladbu „přímo na tělo“?
Jeden společný projekt plánujeme s Ondrou Brouskem, klávesistou z Monkey Business. Považuji ho za neskutečně renesančního člověka. Píše opravdu nádherné skladby. Chtěli bychom společně vytvořit nějakou větší kompozici v rámci klasické hudby.

Máte tedy spoustu hudebních nápadů…
Ano a dokonce píšu i vlastní skladby. Právě sóloví houslisté si v minulosti psali skladby na tělo a i já mám občas chuť. Dokonce teď obdržím výroční cenu OSA za vážnou skladbu roku, kterou se stala moje „Česká nostalgie,“ Ta se nachází na již zmiňovaném albu Moje houslové legendy. Rovněž titulní skladba posledního CD „Gipsy Fire“ je moje vlastní. Napsal jsem také několik singlů na CD Sporcelain. Psaní mne baví.

Barva Vašich houslí je dost neobvyklá. Mohl jste si ji vybrat?
Housle byly postaveny českým mistrem houslařem Janem Špidlenem, s nímž jsme barvu konzultovali. Měl podmínku, aby přes barvu byla vidět krásná struktura dřeva. Proto je většina houslí v barevné škále od žluté až po červenou. Černá to tedy být nemohla. Moc barev pak už na výběr nezbývá. Modrou mám rád, mám i modré oči. Modrá je dobrá!(Smích)

Na nich také doma zkoušíte nebo jsou určeny jen pro koncerty?
Hraji jen na ně stále, a to i doma, když cvičím. Má to svůj důvod. Na housle se musí hrát, aby se rozezněly a dřevo správně vibrovalo. Tyto modré jsou staré deset let. Časem se stále nádherně rozehrávají do krásnějších a barevnějších tónů.

Pokud se nemýlím, smyčec vyráběl Petr Auředník? Tedy houslař smyčce nedělá?
Ano, používám smyčce z dílny Petra Auředníka. To je tak vždycky: houslař a smyčcař. Dokonce i struny jsou odjinud. Ty moje od Bohdana Warchala ze Slovenska, jehož otec byl velice známý a úžasný houslista. Rád podporuji česko-slovenskou výrobu.

Neplánujete různé barvy houslí pro různé skladatele?
Jak už jsem vysvětlil výše, koncertní housle budu používat zatím jen ty jedny. Dřív jsem to tak praktikoval se šátky. Janáčka jsem cítil zeleně, tak jsem si vzal na hlavu šátek zelený, Bach byl černý, Paganiny pochopitelně červený – ohnivý…

Nosit šátky byl Váš nápad? Jak to vlastně vzniklo?
Při jednom z mých prvních focení na CD se objevil šátek. Vyzkoušel jsem ho a fotka v šátku dopadla nejlépe. To bylo v roce 1998. A tak jsem se toho chytil a nosil šátky na veřejnosti nepřetržitě sedm let. Teď už šátek deset let nenosím, ale mám ho stále s sebou ve futrále. A kdykoliv mám pocit, že se hodí, tak si ho vezmu. Např. cikánské koncerty v něm hraji pravidelně. Také koncerty pro školy a mladé lidi – chci tím ty koncerty trochu oživit.

Máte více takových outfitů, jako byl ten svetřík „I ♥ BRAHMS“?
To byla nová myšlenka a počítám, že na ni navážu. Zde se to samo nabízelo, protože se hrál jeden jediný autor. Idea ve mně zrála déle, ale realizoval jsem ji na poslední chvíli: den před koncertem. Pochopitelně jsem chtěl nechat vyrobit svetřík i pro Petra Jiříkovského, ale on to odmítl, že je zvyklý hrát v saku.

Nevytýkají Vám kolegové, že případnou nekvalitu v hudbě musíte vyrovnat tímto?
Teď už mi nevytýká nikdo nic.(Smích)

A z počátku?
Ze začátku se objevila spousta kritiků a kolegů, kteří tvrdili, že znevažuji hudbu. Hodně mne to vybudilo k výkonu. Musel jsem dokázat, že to tak není. Oponoval jsem, že mi jde o to, abych přitáhl mladé, a ukázal širšímu publiku, že klasická hudba není vážná a že se nemusí interpretovat pořád jen ve fraku. Za outfit se v žádném případě neschovávám. Vždy mi šlo především o to hrát dobře. To snad nikdo ani nerozporoval. Byl to velký boj, který jsem snad vyhrál. Díky šátku a především mému přístupu se mi podařilo celou moji generaci naučit poslouchat klasiku.

Na koncertě 13. června 2015 získáte platinovou desku. Myslíte, že Váš vzhled má vliv na prodej Vašich nahrávek?
Určitě souvisí vše se vším. Platinová deska znamená, že mám širokou základnu posluchačů a fanoušků, čemuž jsem rád. Na oficiálním FB mám skoro 15 000 lidí, na soukromém kolem 3 000. To je úžasné číslo na houslistu klasické hudby.

Hovořili jsme o mladých lidech. Zaujalo mě, že jste se stal porotcem v Kociánově houslové soutěži. Znamená to pro Vás nějaký životní zlom?
Nazval bych to spíše vývoj. Také jsem začal učit na AMU. Studoval jsem pět let v Americe, i tady v České republice u nejlepších profesorů a učitelů. Cítím potřebu znalosti a zkušenosti předávat dál. Byla by určitě škoda, abych si to nechával pro sebe, byť toho času na učení nemám tolik. Aktuálně mám jen dvě žačky. Učení mě hodně obohacuje a i já se jím učím a objevuji nový repertoár.

Své koncerty často i doprovázíte mluveným slovem.
To souvisí s mým pojetím koncertů. Většinu z nich si uvádím. Začali mi přezdívat Komenský v hudbě. Pocházím totiž z učitelské rodiny a mám to prostě v krvi: stále se snažím někoho něco naučit. S publikem si rád povídám.

Předpokládám, že odtud už bylo z Vaší strany blízko přímo k výchovným koncertům?
Chci něco vykonat pro hudbu, a tak učím a vysvětluji, že klasické hudby se nikdo nemusí bát. Je to velmi náročné v dnešní době, naučit děti, aby měly rády hudbu. V rodinách to bohužel už nefunguje tak jako před třiceti lety. Pryč jsou časy, kdy ještě rodiče mých rodičů poslouchali klasickou hudbu jako přirozenou součást života.

Jestli to dobře chápu, tak je Vaší snahou proniknout do hudebního smogu dětí, které v tabletech a mobilech mají všechno možné, jen ne vážnou hudbu. Bylo by dobré, kdyby se k nim tak trochu dostala…
Určitě. Pro mě je hlavní to, aby vůbec věděly, že ta hudba existuje. Ony to pravděpodobně tuší, ale aby se jí nebály. Neměly pocit, že je vážná. Celá léta proti termínu vážná hudba bojuji. A jsem přesvědčený, že díky mně se u nás říká „klasická“ už skoro všude. Bojoval jsem za to mnoho let, opravoval v každém článku a větě. Mám z toho velkou radost. Zejména, když děti za mnou přijdou do zákulisí, a řeknou mi, že byly poprvé na koncertě.
Také za mnou chodí lidé a říkají, že nechodí na koncerty, protože klasické hudbě nerozumí. A já se jich ptám, zda rozumí popové hudbě? Většinou mlčí…Nanejvýš vědí, že to má refrén a skladba trvá tři minuty. Takže je to spíše výmluva. Ve všech případech je to stejné: stačí otevřít srdce a zaposlouchat se. Klasická hudba v sobě skrývá daleko víc emocí a pohlazení než pop. Ale proti dobrému popu nebo rocku nebrojím. I to považuji za umění.

Jaký to je pocit porazit pana Přeučila nebo kardiochirurga Pirka coby Šarmantní osobnost roku 2014?
Popravdě očekával jsem, že titul dostane pan profesor Pirk. Přeci jen je v životě daleko důležitější než já s hudbou. Vítězství mě překvapilo, protože do té doby jsem sklízel spíše kritiku za oblékání. Snažil jsem se vždy oblékat hezky, ale většinou mě v módních a bulvárních časopisech naprosto „sepsuli,“ což se v poslední době nějakým záhadným způsobem otočilo.

Nutí Vás vaše práce, abyste si udržoval kondičku? Máte nějaké speciální zásady, jako třeba „před koncertem nesmím moc pít“?
Nikdy jsem nebyl slavící typ, nevysedávám po koncertech do tří do rána, protože mi je líto toho následujícího dne, který by nestál za nic. Druhý den musím fungovat nejen kvůli houslím, ale hlavně kvůli svým dětem.

Máte pojištěné ruce?
Mám. A také housle a smyčce. Celý jsem pojištěný u společnosti Generali. Ta se o mě stará.

Co nesmíte dělat s ohledem na své ruce?
Nesmím mýt nádobí!(Smích)

Brali na Vás ohledy ve škole, když jste byl dítě a musel hodně cvičit na housle?
Ve škole v Českých Budějovicích mě podporovali. Kdykoli jsem dostal cenu ze soutěže, tak jsem ji donesl do třídy ukázat. Dostával jsem ředitelské úlevy, když jsem se připravoval na soutěž, ale ne že bych týden nechodil do školy, to vůbec ne. V sedmé třídě jsem například nemusel chodit na pracovní vyučování. Hodně jsem hrál na různých besídkách, i do domovů důchodců jsme chodili koncertovat. Fungoval jsem v dobrém slova smyslu jako výkladní skříň školy.

Jak unese mladý muž označení superlativem „Talent století?“
Ptáte se, zda jsem zfanfrněl? Víte, mám před sebou toho tolik, co chci udělat, tolik hudebních myšlenek i technických věcí, které bych chtěl zdokonalit, že vůbec nemám čas myslet na nějaké zfanfrnění. Samozřejmě to pro vás uvnitř něco znamená, když o vás takto píší, ale potřebuji jít dál, neustrnout, aby se něco podobného říkalo i za dalších třicet let.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na koncert 13. června do Rudolfina.

Pavel Šporcl
Začal hrát na housle v pěti letech. Vystudoval Pražskou konzervatoř a hudební fakultu AMU u profesora Václava Snítila. V letech 1991–96 studoval v USA na prestižních školách a univerzitách pod vedením vynikajících pedagogů Dorothy De Lay, Itzhaka Perlmana, Masaa Kawasakiho a Dr. Eduarda Schmiedera.
Je nositelem významných cen a ocenění, koncertuje po celém světě, spolupracuje s řadou významných umělců, domácích i zahraničních orchestrů. Světově uznávaný kritik a historik Henry Roth zařadil Pavla Šporcla – jako jediného z českých houslistů mladé generace – do své knihy „Housloví virtuózové: Od Paganiniho po 21. století“.
Ve své dosavadní kariéře spolupracoval s mnoha významnými orchestry (Česká filharmonie, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, National Orchestra de France, Liverpoolská královská filharmonie, Orchestre de Paris, Kyoto Symphony Orchestra, New World Symphony Orchestra, Slovinská filharmonie, Suisse de Romande, Sinfonia Varsovia, Litevský národní symfonický orchestr, Slovenská filharmonie, Staatkapelle Weimar, Maďarský rozhlasový orchestr, Symf. Orch. hl. města Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, RTE National Symphony Orchestra Dublin), dirigenty (V. Ashkenazy, L. Pešek, J. Bělohlávek, V. Fedosejev, Y. P. Tortelier, A. Nelsons, R. Minczuk, J. Kout, J. J. Kantorow, S. Baudo, C. Davis, P.Altrichter) a sólisty (J. Suk, S. Mintz, N. Lugansky, J. Bárta, S. Margita, E. Urbanová). Koncerty Pavla Šporcla ve svých programech uvádějí prestižní hudební festivaly (Salzburger Festspiele, Pražské jaro, Schleswig-Holstein, Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, Brucknerfest, Rheingau Music, Festspiele Europaische Wochen Passau, Colmar Music Festival, La Folle Journée Nantes, Moravský podzim, Janáčkův máj a další). Jeho rozsáhlý repertoár zahrnuje 40 houslových koncertů, nespočet sonát, komorních a virtuózních děl. Vedle stěžejní klasické hudby koncertuje i s jinými žánry: s cikánskou kapelou odehrál přes 200 vystoupení v mnoha zemích světa včetně Číny. V roce 2012 nahrál své první pop-crossoverové album Sporcelain, jehož pražskou premiéru uvedl na Terminálu 2 Letiště Václava Havla.
Na koncertních pódiích se setkal s K. Gottem, E. Pilarovou, V. Dykem, E. Farnou, T. Černochovou, kapelou Kryštof i Hradišťanem. Je častým hostem televizních a rozhlasových pořadů, těší se zájmu všech médií. Jeho vystoupení jsou velmi dobře přijímána jak širokou veřejností, tak odbornou kritikou. Po uvedení Dvořákova houslového koncertu s Českou filharmonií – při jejím zahajovacím koncertu sezóny 2001/2002 v pražském Rudolfinu - nazvali kritikové Pavla Šporcla „talentem, který se rodí možná jednou za sto let…“ Pavel Šporcl se snaží přiblížit klasickou hudbu co nejširšímu kruhu posluchačů. Často vystupuje na výchovných koncertech pro školy, které mají díky jeho podání mezi mladými lidmi mimořádný ohlas. Od roku 2011 se také věnuje pedagogické činnosti. Vyučuje hru na housle na hudební fakultě AMU v Praze. Každoročně rovněž působí jako lektor na některých z hudebních kurzů pro mládež. Od roku 2014 je členem poroty prestižní mezinárodní Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. Prostřednictvím svých vystoupení podporuje benefiční projekty nadací a neziskových organizací (Srdce pro děti, Nadace Adra, Kapka naděje, Naše dítě, Běh pro Paraple, Esteta, Pomozte dětem, Olivova dětská léčebna, Hospic Anežky České, záchrana kostela v Neratově, záchrana záplavami postižených oblastí…). Je patronem festivalu Hudba Znojmo. Byl jmenován velvyslancem dobré vůle pro Rok výměny 2014 mezi zeměmi Visegrádské skupiny a Japonskem. Pavel Šporcl hraje na modré housle postavené Janem Špidlenem v roce 2005 a na smyčce Petra Auředníka.
Více informací na osobních stránkách zde
Oficiální upoutávka k albu Gipsy Fire zde

8.6.2015 20:06:12 Josef Meszáros Alena Kunčíková | rubrika - Rozhovory

TIP!