Scéna.cz 

Petr Kofroň: Nebaví mě dělat věci, které mohu někde okopírovat

Naše setkání s uměleckým ředitelem opery Národního divadla (ND) a Státní opery (SO) Petrem Kofroněm se odehrálo v zasedací místnosti v provozní budově Státní opery. Petr Kofroň dorazil v dobře sladěném netradičním a výrazném outfitu – pod sakem se vyjímalo tričko v barvě brčálové zeleně, stejný barevný odstín měly i obroučky jeho brýlí. Na repertoáru v historické budově ND byla ten večer RUSALKA. Zeptali jsme se, zda ji nediriguje, když se sladil s Vodníkem… Naši otázku přijal s humorem sobě vlastním – široce a upřímně se smál.
Při našem povídání jsme se dostali k tomu, že dveře jeho kanceláře jsou otevřené pro každého člena orchestru, sboru i pro sólisty. Přiblížil nám svá studia v Brně. Prozradil, že má za sebou deset let vyučování na pedagogické fakultě, ovšem daleko více ho naplňovala práce zedníka o víkendech. Nejenže dostal k obědu pravou svíčkovou nebo kančí guláš, což se mu na fakultě stát nemohlo, ale také to byla jediná práce, kde ho oslovovali „mistře“.

Povídali jsme si o zahajovacím koncertu sezóny 2015/16 a rovněž o repertoáru opery v nové sezóně. Na srdci ho tíží rekonstrukce budovy Státní opery, protože zdaleka nejde jen o budovu. Prostě celé naše povídání se točilo kolem kuriozit a KURIOZIT…

Pocházíte z Jižních Čech. Jste Psohlavec? Máte v sobě krev Koziny?
Po mamince určitě. Moje maminka je z Domažlic, trávil jsem tam celé dětství. K 60. narozeninám jsem dostal dokonce dudy.

To z Vás bude domažlický dudák…
Máme připraveno se zasloužilými kamarády-zpěváky, že až budeme volní, pojedeme na turné po Bavorsku a já budu hrát na ty dudy.

Na Vaše studia v Brně došlo jak?
Do Brna jsem šel studovat proto, že tam byli inteligentnější učitelé než v Praze.

Byla tam osobnost, která Vás tam přitáhla přes celou republiku jako magnet?
Ano, byl to Josef Berg, ale ten byl v době mých studií už bohužel mrtvý. Stále tam ovšem působili jeho kamarádi Miloslav Ištvan, Alois Piňos, byla tam skladatelská skupina, kam patřili Arnošt Parsch a Miloš Štědroň. V Brně ještě přežívala modernistická vlna 60. let, zatímco v Praze to byla ideologická škola s komunisty v čele. Pro upřesnění – psal se rok 1974.

Promiňte - jen tak na okraj - Váš dnešní outfit vypadá dost netradičně na uměleckého šéfa opery. Nedirigujete náhodou večer Rusalku?
(Hurónský výbuch smíchu…)

Pro mě dlouhou dobu bylo slovo opera spojeno s vážností až zkostnatělostí. Nejen opera, ale i vážná hudba. Asi to dělá samo to slovo „vážná“… I Vás jsem tedy měla zařazeného do škatulky „vážný člověk“. Nedávno jsem byla překvapena Vaším zahajovacím koncertem, kde jste dělal i zábavného speakera.
Zda jsem vážný nebo veselý člověk? Nutno říct, že jsem k opeře přišel jak slepý k houslím. Kdyby mi někdo před 25 lety řekl, že skončím v opeře, to je jakoby mi řekl, že budu ředitel atomové elektrárny. To bylo pro mě nepředstavitelné. Jinak v rámci koncertů soudobé hudby jsem samozřejmě takto blbnul, mnohdy ještě víc.

Koho vůbec napadlo prohrabat archív?
Připravovali jsme úvodní koncert a říkali jsme si, co tam hrát? Taková pasticcia toho, co bude v nadcházející sezóně, to mě nebaví. Mohlo by to lidi odradit, co je čeká, když zahrajeme jenom kousky skladeb. (Smích) Původní zadání bylo udělat orchestrální večer kuriozit.

Přeci jen to není wikipedie… Hledat v archívu znamená prohrabat stohy složek. Měli jste předem nějaký cíl?
Myslel jsem, že to budou kuriozity à la Mosolov „Továrna“ (Alexander Mosolov - Op.19 The Iron Foundry - pozn. red.) nebo Charles Ives „Nezodpovězená otázka“ (jsou tam různé orchestrální skupiny, trubka někde v zákulisí). S tímto úmyslem jsme šli do archivu ND. Tady z toho okruhu jsme tam nenašli vůbec nic. Zato jsme objevili úplnou studnici skladeb, které se tu hrály „na tři reprízy“, i operety se tu hrávaly, aby se vydělávalo. Našli jsme fondy scénické hudby, hymny, znělky, prostě zajímavé věci, které už nikdo nikdy nezahraje a při zkoušení se ukázalo, že to až tak špatné věci nejsou. Jsme tu v Čechách takoví zkostnatělí, hrajeme pořád dokola Smetanu, Dvořáka, Janáčka - dál nevidíme. Přitom je tu množství tzv. druhořadých skladatelů, kteří se už do dějin hudby nevešli jen proto, že se to na konzervatoři už nikdo nestačí naučit. Je to nad rámec látky, kterou jsou schopni studenti vstřebat.
Prošli jsme trezorové katalogy oper, koncertní a scénické hudby, jsou tam vzácné rukopisy. Dělali jsme výběr, tu hromadu jsme pak prolistovali znovu a znovu, aby to ve finále dalo hodinu a půl hudby. Pravda je, že výběr je často takový intuitivní, nahrávky samozřejmě neexistují, nemáte si to kde poslechnout… Na druhou stranu rád riskuji, nebaví mě dělat věci, které mohu někde okopírovat.

K pasáži tří hymen. Připadalo mi to, jako když aspirujete na konkurz pro EU, že budete nahrávat oficiální hymny. Nebo to tak není?
V případě té německé - to jsem pojal ryze hudebně, překvapila mě svou strukturou a nevojenskou dynamikou. Druhá byla Kambodža - na té mě zaujala souvislost s Puccinim, který prý studoval východní hudbu, i když si popravdě nedovedu představit- jak? V té hymně jsou kousky z Turandot. Albánská hymna – to jsou rezidua mé minulosti, rádio Tirana, takový srandovní „Monty Pythonovskej“ vysílač. A také máme koncertního cellistu z Albánie, který má v sobě úžasnou energii. My Češi všichni chrápeme, ale on hraje vždycky jak o život. Když je mi nejvíc smutno, tak se na něj rád podívám. Chtěl jsem mu tím vlastně vzdát poctu.

Nenasadili jste si tím vysokou laťku? Posluchači už budou od Vás zase něco netradičního a vtipného očekávat do zahájení další sezóny. Co vymyslíte?
Nápadů mám každý den přehršel, akorát se mi je ne všechny daří zrealizovat.

Agon Orchestra…
To ano, tam to jde bez problémů. Ovšem čím větší instituce… Jak říká Daniel Špinar - není to plachetnice, kterou otočím a pluju zase někam jinam, je to 300 m kolos, který, aby se pohnul o metr, tak je to příšerná práce.

Líbí se mi, jak se vyhýbáte označení Titanik…
(Opět hurónský smích.) Pořád mi tady jede. (Petr Kofroň si ukazuje na čelo)

Náraz nehrozí - Národní divadlo snad ani nemůže jít ke dnu?
Nepředpokládám, že Ministerstvo kultury někdy zruší Národní divadlo. Můžu-li být obecně skeptický, pohybuji se v operním světě přes dvacet let, vidím, že legislativně plus co se týče financování, se to točí neustále dokola, a nevidím tam vůbec žádný pokrok za ta léta. Oblast vážné hudby a opery může tzv. vyhnít… nenápadně… pomalounku vyhnít…

Můžete s tím z pozice své funkce něco udělat? Pohnout kolosem o metr chce hodně energie a síly, chcete ji do toho vložit? Necítíte se bezmocný?
Byl jsem vždycky zastáncem tzv. malých lidí. Vidím, že s těmi politickými reprezentacemi nikdo nepohne - dvacet let to mám denně na stole. S tím už jsem se smířil, tam žádnou energii nevkládám. Spíš se snažím udržovat a pohnout třeba s orchestrem, aby je to bavilo, aby měli pocit, že se o ně někdo stará, takové jednoduché lidské věci. S tím mohu samozřejmě udělat hodně.

Chodí se členové orchestru za Vámi svěřit se starostmi a rodinnými záležitostmi? Nebo je to jako v mezinárodní korporaci ve smyslu - netahejte nám sem osobní život, sami se o sebe postarejte a buďte výkonní.
Řeknu to jinak, těch motivačních nástrojů zejména pro kolektivní tělesa zrovna moc nemám. Mají nějaký plat, jedno nebo dvě další zaměstnání, moc peněz jim přidat nemohu na odměnách, moc ubrat jim také nemohu, protože v osobním ohodnocení mají třeba 400 Kč, takže odebráním je moc nepotrestám. Zvolil jsem variantu tzv. otevřených dveří, kdokoliv, kdykoliv může za mnou přijít nebo zavolat. Snažím se třeba i s prkotinou pomoci nebo je alespoň vyslechnout. Lidi jsou často frustrovaní z toho, že je nikdo nechce ani poslouchat. A přeci jen z mé funkce plynou nějaké výhody. Když někam v divadle zavolám, tak to má váhu, která jim otevře ty správné dveře. Kdyby tam šli oni sami bez mé intervence, tak by se s takovou vstřícností nemuseli setkat.

Otázka, kterou Vám určitě kladla spousta novinářů před námi - proč mají stále Státní opera i Národní divadlo tytéž tituly na svém programu. Hodláte tuto duplicitu do budoucna vyloučit? Nebo je to jiná režie a jiná skupina tvůrců, takže je to vlastně z Vašeho pohledu jiné představení?
My hrajeme dvě Rusalky, a je to dobře, každá je jiná, a tím rozšiřujeme nabídku pro různé skupiny posluchačů. SO je pro zahraniční diváky atraktivnější, tudíž nechť hrají Carmen i Rusalku. Titulů, na které se ve světě chodí, je dejme tomu všehovšudy patnáct. Ve specifickém českém prostředí se to ještě víc redukuje, neboť ve světě se třeba nejvíce chodí na Hoffmannovy povídky, které v Čechách nikdy moc velkou návštěvnost neměly. V ND je problém v tom, že bychom měli hrát český repertoár a speciální repertoár - barokní operu, hudbu 20. století, plus nějakou méně známou světovou operu – např. Julese Masseneta. Nemusíme a ani nemůžeme všechny tituly hrát na výdělek. ND jako celek má obrat miliardu, ono to vypadá, že máme strašně moc peněz, ale my z Ministerstva kultury dostáváme peníze pouze na platy. Na ostatní položky, ať už jsou to hosté, inscenátoři, výpravy, si musíme vydělat. Byť jsme dotované divadlo, které by mělo dělat kulturní osvětu, musím se chovat jako principál tržně a nechat tam tituly jako Carmen, Rusalka a Prodaná nevěsta. Potom si můžeme dovolit zahrát něco od Ostrčila, kterého zahrajeme šestkrát. Máme být službou tohoto národa, ale my si na službu národu musíme vydělat v podstatě komerčním repertoárem. Když se podíváte do archivu ND, tak se takto tržně muselo chovat odjakživa.

Po koncertě kuriozit jsem nabyla dojmu, že máte vlohy na učení a jste dobrý pedagog. Nejvíc mě zaujalo počítání 150 milionů Slovanů, a jak jste přesně ukázal publiku, kdy máme začít počítat, to vyznělo velice vtipně. Proč neučíte?
Už se nechci k učení vracet. Deset let jsem učil na pedagogické fakultě v Brandýse nad Labem. To mě absolutně vyléčilo z jakýchkoli pedagogických ambicí. V učení jsem vypozoroval dva základní přístupy. První je ten, jak říkal John Cage – Do it! Dělej to! Teorie, že dirigování je na první dolů a na druhou zase nahoru, to je k ničemu. Věci se musí dělat - aktivně hrát, při tom se člověk naučí nejvíc. Nebo to musí být na bázi nějakého guru, absolutního teroru. Dostanu skupinku lidí, odstěhuji se s nimi někam do pohraničí do rozpadlého kláštera a tam je budu pět let terorizovat na pokraji života a smrti. Takto školství ovšem dnes nastavené není, proto jsem se se školskou dráhou rozloučil.

V rámci funkce umělecký ředitel jste spíše terorista nebo guru?
To je něco úplně jiného. Tady nikoho nevychovávám, tady mám hotové lidi. Nejdůležitější v mé práci je vnímat je jako řadu jednotlivců. Když pak zabrousíte do jejich životů, zjistíte, že mají zájmy, které byste nečekali – fotograf, básník, kolikrát mají za sebou mnohem zajímavější a bohatší životopis než já. Najít individuální přístup - vidět za každým jeho osud, pomáhat jim individuálně a pak se snažit nějak ten kolektiv kočírovat. Není na to vůbec žádný recept - kolektivní těleso je vlčí smečka, ta vás jeden den olíže, druhý den rozkouše. Je to takové balancování na hraně propasti, což mě vlastně baví.

Jaké jsou Vaše zájmy? Máte tam také něco zajímavého do životopisu? Je to jen hudba, hudba a hudba…?
(Smích…) Za komunistů jsem měl spoustu času a dělal jsem různé věci, ale to spíš pramení z desintegračních tendencí - nerad setrvávám na jednom místě nebo v jedné linii, mám rád vždycky takový totální úkrok stranou. Věnoval jsem se např. knihvazbě. Dokonce jsem se dostal na nějaké bienále veletrhu knižní vazby. Dělal jsem astrologii, taky zedníka…

Co jste postavil?
S tátou jsme postavili asi patnáct vilek. Pak jsme byli zaměstnaní jako zedníci na MATFYZu, opravovali jsme koleje v Tróji. Stavěli jsme tam např. vzduchotechniku.

To byla materiální nutnost nebo z politických důvodů?
Za víkend jsem si na melouchu vydělal tolik jako za celý měsíc na pedagogické fakultě. Nikdo na mě neřval, neptal se mě, jestli nechci do strany. Všichni mě oslovovali mistře, a co si dáte k obědu? Máme svíčkovou, kančí gulášek (Smích.)

Krůček k dirigování byl jasný. Také Vám říkají „Mistře“?
Titulem „Mistře“ mě teď nikdo neoslovuje. Mistrovství je … to je něco úplně jiného …

A co nová sezóna? Máte tam z Vašeho pohledu nějakou srdeční záležitost?
Skladba dramaturgie je kompromis. Mám rád Richarda Strausse, takže lahůdkou bude pro mě ELEKTRA. Z hlediska ND - chtěl jsem tam dát něco světového, proto je tam ANDREA CHÉNIER. LOST OBJECT je velmi speciální titul - možná ho díky tomu prodáme vícekrát. Martinů JULIETTE (SNÁŘ) je tam proto, že chceme hrát něco českého a tento titul tu dlouho uveden nebyl. Ve Stavovském divadle je přímo zoufalá situace, protože Mozart má tři - čtyři opery, na které se chodí. Na Donizettiho a Rossiniho u nás téměř nikoho nenalákáme. Pro rodiny jsme zařadili POPELKU.

Dramaturgii tvoříte ve více lidech. Máte právo veta?
Pryč je doba tvrdých pěstí, dneska je to týmová práce. Bereme v úvahu potřeby a touhy orchestru, jak to poskládat, aby sbor neměl tři velké opery za sebou. Inscenační týmy, do toho termíny, dirigenti, sólisté. Každý má jinou představu o tom, co to pražská opera je. Z toho všeho tvoříme kompromis. Na druhou stranu na některých soutěžích jsem zažil situace, kdy svérázné a výrazné talenty dostaly od jednoho porotce maximum bodů od jiného minimum - a zvítězili nejprůměrnější, kteří se tak trochu líbili všem. Jediná má obava je v tom, abychom nesměřovali do takového šedého průměru, na kterém se všichni shodneme.

Dává někdo pozor na hlasovou hygienu, aby si třeba sólista nezničil hlas, nebo to v dnešní době nikomu nehrozí?
Problém je v tom, že se dřív dbalo na tzv. oborovost, protože bylo dostatek zpěváků. To jsem např. zažil v Plzni, v začátcích jsem tam měl tři hrdinné tenory, dneska v Čechách je asi možná jeden a ještě je to Slovák. (Smích.) Myslím Mira Dvorského. Zásobárna v některých oborech je velice chabá. Ti nejlepší odejdou do zahraničí a my pracujeme s rezervoárem, který tady máme. Hranice pěveckých oborů už i ve světě jsou dost rozmlžené.

Pojďme k tomu, že se tady ta budova zavře, co to pro Vás znamená?
Nechci se zapsat do dějin české opery jako hrobař SO. Musím říct, že je to těžké. Nikdo nám v tom moc nepomáhá. Selským rozumem byste vydedukovali, že Ministerstvo kultury se rozhodne rekonstruovat budovu instituce, která pod něj patří, stanoví si, co tam má být po té rekonstrukci - a podle toho připraví náhradní program během rekonstrukce. Zatím mám pocit, že je to „moje opera“, já si to tady rekonstruuji a já si mám sehnat něco, kde budeme do té doby hrát.

Hodili to na Vaše bedra ...
(Smích Mefistofela.) Sehnali jsme Hudební divadlo Karlín, také díky vstřícnosti nového šéfa činohry jsem v historické budově ND získal jednu premiéru pro SO navíc. Jednáme s Kongresovým centrem Praha, s novou halou v Holešovicích. Zařídili jsme spolupráci na opeře Norma s Japonci a návazně na to zájezdy do Japonska. Plán rekonstrukce je na dva roky. Máme zkušenosti, že se to může prodloužit. SO, včetně technického personálu, musíme nějak zaměstnat. Lidé nemohou dva-tři roky počkat, musí z něčeho žít.

Jak dlouhé je vlastně Vaše funkční období?
Mám dojem, že funkční období mám ještě na tři roky. V současné legislativě se to má tak, že má funkce je jmenovaná - tudíž když zítra přinesu rezignační dopis, tak tu zítra nejsem. Totéž, když mě pan ředitel odvolá, tak tu prostě zítra nemusím být.

Šlo mi o výhled – zda je vůbec možné, abyste to mohl v plánovaném funkčním období dokončit?
Porovnáme-li mé funkční období a plánovaný termín dokončení rekonstrukce SO, tak bych mohl teoreticky přestřihávat pásku. Praxe je však živá květina …

Budeme Vám držet palce! Děkujeme za rozhovor! (Ptali se Alena Kunčíková a Josef Meszáros

Oficiální stránky: zde

Petr Kofroň
Studia skladby a dirigování na JAMU v Brně absolvoval v roce 1979. Posléze (1983) byl spoluzakladatelem souboru pro soudobou hudbu Agon Orchestra, ve kterém působí jako dramaturg a dirigent. Orchestr se věnuje české hudební avantgardě 60. let minulého století a současné alternativní české a světové hudbě. Domovskou scénou Agon Orchestra je Divadlo Archa, kde pořádá každoročně cyklus čtyř novinkových koncertů. Vystupuje však po celé Evropě.
Petr Kofroň dirigoval koncerty souboru nejen ve většině evropských států, ale i v USA (např. v Lincoln Centre v New Yorku), Kanadě a jinde. Spolupracoval i s dalšími hudebními tělesy – mimo jiné s Orchestrem FOK, Pražskou komorní filharmonií, Talichovým orchestrem. Jeho činnost skladatelská, dirigentská i organizační je velmi rozsáhlá a pestrá, často se mu dostává významných ocenění. Vedle soudobé české hudby věnuje velkou pozornost americké hudbě 20. století, specializuje se na díla amerických minimalistů.
Jako skladatel a dirigent se podílel na vydání několika CD. Je také autorem několika knih o hudbě (Věčné hledání – kapitoly o západní poválečné hudbě, Třináct analýz, Grafické partitury a koncepty ad.) V posledních letech se stále víc obrací k popu a rocku – je autorem muzikálu Magická flétna (2006), opery Mai 68 (2008) a big-bandového quasijazzu, např. Symfonie Titan (2005) a Magor (2008).
V letech 1996-2004 působil jako umělecký šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, která za jeho působení doznala uměleckého vzestupu. Ke spolupráci sem přizval řadu režisérů stojících dosud mimo operní svět, ale reprezentujících trendy soudobého divadla. Zde také začal dirigovat operu (nastudoval zde např. Fibichovu Šárku, Čajkovského Jolantu, Smetanovu Hubičku, Straussovu Ariadnu na Naxu aj.) a zavedl a dirigoval koncerty symfonického orchestru opery.
V Národním divadle se hrály jeho opery Fantom, čili Krvavá opera a Mai 68. S Činohrou Národního divadla spolupracuje jako autor scénické hudby už od roku 1992, kdy složil hudbu ke Koltesovu Boji černocha se psy; do současnosti to je už asi deset inscenací, které zde byly hrány s jeho hudbou – naposledy Shakespearova a Fletcherova hra Dva vznešení příbuzní a Ibsenův Nepřítel lidu. Ve Státní opeře Praha nastudoval operu Philipa Glasse Pád domu Usherů (1999) a v Opeře Národního divadla jeho Krásku a zvíře (2003) a Les enfants terribles (2011), dále Man and Boy: Dada (2004) Michaela Nymana. V sezoně 2014/15 nastudoval operu Aloise Háby Nová země a Musorgského Borise Godunova. Od srpna 2013 je uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery.