Scéna.cz 

Večer současných choreografií

Po sérii exkluzivní klasiky v zimních měsících přišlo Velké divadlo v Moskvě 19. března s jarně svěží novinkou a předestřelo stále se rozšiřujícímu filmovému publiku Večer současných choreografií.
Program sestával ze tří skladeb, z nichž žádná není „současná“ v přesném smyslu slova, skladeb velmi odlišných, stylově rozepjatých, přesto však vcelku vypovídajících to podstatné o charakteru moderního baletu.

První z nich, Klec amerického choreografa Jerome Robbinsna na hudbu Igora Stravinského z roku 1951, byla určená pro New York City Ballet. Námětem je zvláštní aspekt života hmyzu – kdo by nevzpomněl na Čapka – objevující se i v některých starých civilizacích, kdy ženská společenstva netrpí přítomnost bytostí mužského rodu, využívají je jen k plození a po sexuálním aktu je zabíjejí. Právě takové společenství divokých žen – vos, včel, pavoučic - postav s rozcuchanými vlasy v tělových trikotech s černou kresbou hmyzích článků postavil na scénu pod ohromnou pavoučí síť Jerome Robbins. Do této „klece“ pronikají dva „samci“, jejichž osud je v prvním případě brzy zpečetěn, ovšem ve druhém až po jistém zaváhání, kdy hlavní „lovkyně“ podlehne citovému vzplanutí a k likvidaci partnera ji přinutí až naléhavý příkaz královny. Hmyzí existence je popsána jak vizuálně tak především choreograficky – chaotické těkání a přemísťování, chvění, vytřepávání rukou – tykadel, konfigurace, kde postavy mohou mít několik párů noh, přesto určitý řád, který určuje královna. Agresivní soustředěný útok na prvního vetřelce a v kontrastu s tím „rozvláčný“ mil ostný duet s druhým, jehož konec by mohl být paralelou ke smrti oběti ve „Svěcení jara“.

Také druhá choreografie Ruská sezóna - nejsoučasnější- byla v roce 2006 vytvořena původně pro New York City Ballet. Autor Alexandr Ratmanskij ji opřel o hudbu Leonida Desjatnikova a koncipoval jako odpověď na Vivaldiho „Čtvero ročních období“. V Ratmanského baletu procházejí jeho hrdinové v průběhu ročního cyklu lidovými rituály a slavnostmi spojenými s důležitými okamžiky lidského života. Každé období, každý měsíc má odlišnou muzikální a pohybovou náladu a barevnost. V jednotlivých epizodách se střídají páry v základních symbolických (spektrálních) barvách, jejich duety, sóla, výstupy menších skupin se odehrávají na podobně barevně proměnlivém světelném pozadí. „Příběh“ začíná březnem - původním starobylým počátkem roku. Choreografie většinou s velkou přesností sleduje hudbu, její inspirace folklórem někdy připomíná šmokovský rukopis, který si osvojil také Petr Zuska. Obdobný Ratmanského postup - kombinace folklóru, neoklasických novotvarů a „moderních“ prvků vtiskl tanci rychlost, dynamiku a „vyostřenost“ , které vyvažuje lyrika rovněž výrazných obrysů. Zpěv, nedílná součást folklóru, který zaznívá v některých scénách, není vždy přesným komentářem např. v poslední nejdramatičtější a nejsilnější epizodě ženicha a nevěsty, v níž z jemných lyrických nuancí explodují zpěv i tanec do monumentálního chorálu, jsou nádhernou oslavou života a připomínkou nevyhnutelnosti smrti.

Naprostým protikladem k fantastičnosti a živelnosti předchozích děl představují závěrečné Etudy dánského choreografa Haralda Landera, které vytvořil pro Dánský královský balet v roce 1948 a které ještě upravil, když nastoupil jako baletní mistr v Pařížské opeře o několik let později. Název netřeba vysvětlovat - Lander se soustředil na krásy klasického tance v jeho základu, v tom co je každodenním údělem všech tanečníků a tanečnic. Ovlivněn ruskou i dánskou taneční školou začíná své „Etudy“ regulérním baletním tréninkem u tyče a postupným rozvíjením se dopracováním k nejobtížnějším a nejpreciznějším variacím.
Zprvu jsou osvětleny jen nohy 12 tanečnic míhající se ve velkých a malých battementech a dalších figurách – každá skupina provádí jiný cvik, na nepatrný okamžik nastává synchronizace, která se opět rozkládá. Rytmicky přesný pohyb sugeruje techniku hry na klavír - příznačně klasická klavírní skladba Carla Czerneho také trénink doprovází. V dalších etudách se tanečnice – v bílých a černých tutu uvolňují od tyče a společně s 12 tanečníky formují prostorové útvary a procvičují další prvky. Zvlášť půvabné jsou skoky v setmělém prostředí na křížení světelných diagonál, kde se tanečníci a tanečnice vynořují a protínají v nekonečném proudu. Ke sboristům se posléze připojují sólisté (Olga Smirnova, Semjon Čudin a Artem Ovčarenko), aby rozvinuli přehlídku závratné sérií kroků, fouetté a skoků, vycizelovaných variací, kde si jistě přejeme, aby nikdy neskončily.
V poměrně banální záležitosti, kde „pracují“ stejně sboristé i hvězdy, zachytil Lander podle uměleckého šéfa baletu Velkého baletu Makhara Vazieva „duši tance“, povýšil ji na velkolepou oslavu tvůrčího potenciálu celého souboru a klasického tanečního umění obecně.
Tři novější choreografie představují jistě příjemnou změnu a opět dokazují, že moskevský soubor je schopný reagovat pružně na inovace, přestože jeho základna spočívá v klasice, což snad by nemělo být právě v případě baletu Velkého divadla nic nepatřičného.
V novátorském duchu se ponese i příští „přenos do kin“ z Moskvy s nabídkou baletu HRDINA NAŠÍ DOBY 9. dubna 2017.