Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jakub Skřejpek: Na všem jsou nejdůležitější příběhy…

autor: archiv

Svatovítské varhany se začínají pomalu rýsovat. Jak jsme již na našem portále informovali, dílna předního varhanáře Gerharda Grenzinga vyrobila již tři pětiny píšťal. O vzhled nástroje se postará designérský tým společnosti Škoda Auto, jeden z generálních partnerů. Nadačnímu fondu Svatovítské varhany velmi pomáhá přední mecenášský klub Bohemian Heritage Fund. Právě s jeho ředitelem Jakubem Skřejpkem jsme se sešli při povídání nejen o varhanách pro katedrálu, ale zajímalo nás i to, zda je těžké shánět mecenáše pro kulturu. A jaký má on sám vztah ke kultuře. Není divu, vždyť benefiční koncert pro katedrálu byl opět tak úspěšný. Jakub Skřejpek přiblížil svá studentská léta na právnické fakultě, a dozvěděli jsme se i to, jak se vyvíjel jeho vztah k umění a ke kultuře… Jeho děda, Jiří Skřejpek, byl ředitelem Těšínského divadla, babička, Hana Šrámková, herečka a národní umělkyně. Přesto ho celý život obklopovalo právo: tatínek je vedoucím katedry právních dějin na pražské právnické fakultě, manželka advokátka…

…ve finále pracujete v prestižní advokátní kanceláři Císař, Češka, Smutný a jste ředitelem mecenášského fondu Bohemian Heritage Fund. Nabízí se otázka – právo kontra umění? Jak to všecko u vás začalo?
Všechno je příběh. I v mém případě to tak bylo. Je to magická kombinace směřující k naplnění života. A jak to začalo? Nastoupil jsem na právnickou fakultu, a přiznám se, že mě to strašně nebavilo. Když jsem se zmínil, že chci studia nechat, tatínek, který už tehdy působil jako vedoucí Katedry právních dějin, zbystřil.

To musela být na hrdého otce silná káva.
„Ještě vyzkoušíš, jak to právo vůbec funguje,“ sdělil mi nekompromisně. A najednou jsem se ocitl v advokátní kanceláři Císař, Češka, Smutný. To bylo před dvanácti lety. Tehdy kancelář sídlila v Dlouhé ulici, v patře nad Divadlem v Dlouhé. Bylo to skvělé, nesourodé soužití právníků a herců. Už během studií jsem v kanceláři pracoval na zajímavých případech. Díky daným kauzám jsem úzce spolupracoval s doktorem Pavlem Smutným.

Na našem portále jsme ho již představovali… Pavel Smutný: Pokládám za důležité pěstovat národní sebevědomí a hrdost… - pozn. red.)
Postupně všechno nabralo docela nečekaný směr. Zjistil jsem, že ten rok má naše kancelář patnáct let. To by chtělo oslavu, napadlo mě. Organizace pak padla na má bedra. I to byl pomyslný odrazový můstek k BHF. V kanceláři zjistili, že mám také jiné vlohy než jen pro vyplňování právnických formulářů. V roce 2009, když při příležitosti 50. narozenin pánů Jaromíra Císaře a Pavla Smutného padlo rozhodnutí, že se založí Bohemian Heritage Fund, byl jsem po ruce.

To je opravdu zajímavý příběh. Předpokládám, že start byl asi náročný…
Práce bylo skutečně hodně, ale byla to nová výzva, nic podobného jako BHF u nás vůbec neexistovalo a slovo mecenáš jsme museli mnohé učit.

Vzpomenete na váš první kulturní projekt?
Byl hodně zajímavý. Společníci kanceláře se filantropii naučili v zahraničí. Pochopili, že je to součást osobní i společenské integrity. Díky tomu můžete splynout s komunitou. Když si např. koupíte skříň a pak si ji doma sám sestavíte, nebudete z toho mít takovou radost, jako když si ji sestavíte s někým dalším. U podpory umění to funguje stejně.

To zní zajímavě. Předpokládám, že jste v případě BHF hledali cíle, uplatnění…
BHF vznikl z potřeby sdílet podporu umění s kamarády a přáteli. Samozřejmě, že jsme přesně nevěděli, co by to mělo být. Od začátku jsme měli zásadní cíle, že chceme podporovat české umění a českou kulturu, a hlavně to nejlepší, co dokážeme vyhledat. Roku 2010 přijel do Prahy Robert Wilson, dokonce hned dvakrát. V Národním divadle režíroval Káťu Kabanovou a na podzim ve Stavovském divadle Věc Makropulos se Soňou Červenou v hlavní roli.

Pokud se nemýlím, Robert Wilson představoval most pro váš další projekt spojený se scénografem Josefem Svobodou?
Bylo to nedlouho po úmrtí Josefa Svobody. Wilson se u Svobody naučil některé scénografické přístupy, například protisvětlo. Dá se říci, že se pomyslně cítil jako jeho žák. Každý potom šel svou výrazovou cestou. Svoboda, řečeno symbolicky, svítil scény jako Slunce, Wilson představoval pomyslný Měsíc. Prvotní myšlenka na uspořádání výstavy Svoboda – Wilson byla na světě. A to jsme si vytyčili jako další pilíř BHF – české špičkové umění, a je jedno z jakého oboru, porovnávat s tím zahraničním na té nejvyšší úrovni. Právě toto protínání nejlepšího českého a zahraničního umění BHF podporuje. Ukazujeme, že má smysl propagovat české umění, které se nemá zač stydět, být na něj hrdí. Tím se snažíme dodávat druhým sebedůvěru, povzbuzovat český národ. V kultuře a umění skutečně patříme ke světové špičce.

Co se podle vás za těch deset let, co BHF funguje, změnilo?
V podstatě všechno. Dneska jsou mecenášů desítky, je třeba se o ně starat. Celá struktura fondu se profesionalizovala, už to nejde dělat pro nadšení ve svém volnu. Děláme řádově deset až dvacet projektů během jedné sezóny. Před námi je nejtěžší úkol – vybrat projekty, dokázat na ně sehnat peníze a ty efektivně investovat do podpory umění. Svou práci musíme mecenášům a správní radě pečlivě prezentovat.

Domnívám se, že nemáte na starosti jen ty „peníze“, většinou jste také duší projektů…
Trošičku… (smích). Záleží, jak se definuje slovo duše a produkce. Důležité je vědět, jak by měl výsledek vypadat, vymyslet jeho kostru, a je jedno, zda je to oslava narozenin, nebo jde o výstavu předních výtvarníků. Všechno musí být od počátku promyšlené a navzájem propojené, vytváření synergií je na naší práci nejvíce vzrušující. A vyprávět příběh, když se vrátíme na začátek našeho povídání.

Obklopuje vás právnické soukolí… Jací právníci vlastně jsou? Suchaři?
Máte pravdu, z právnického prostředí pocházím, manželka je advokátka. Celý svůj dosavadní produktivní věk se pohybuji v právnickém prostředí. A musím říci, že suchaři to rozhodně nejsou. Ta práce může působit na první pohled jako nudná, ale je současně vzrušující. Pracujete pro klienty a snažíte se jejich příběh vyprávět tak, aby to odpovídalo realitě, protože ta realita se snaží být dost často jiná. Pokud právo vnímáte takto, může být napínavé. Právníci jsou navíc většinou velmi vzdělaní a kultivovaní. Studium na právnické fakultě jim dá určitý systém uvažování a přemýšlení, hlavně formuje strukturu myšlení. Což je pro mě i u práce, kterou nyní dělám a nemá s právem nic společného, základem.

Nicméně v rámci práce v BHF jste více napojený na umění…
Ovšem musím zdůraznit, že BHF není umělecká ani pořadatelská agentura. Takto pojatá by neměla šanci fungovat. I osobně vyznávám přístup: když za uměním, tak špičkovým, když za jídlem, tak výborným. Mám zkušenost s Gabrielou Beňačkovou, s jejímiž žáky dlouhodobě spolupracujeme. Při jednom setkání s ní jsem si uvědomil, že pokud někdo dosáhne určitého stupně mistrovství, je už úplně jedno, zda jste operní diva nebo profesor kardiochirurgie. Témata jsou pak společná, je jedno, zda se připravujete na špičkový pěvecký výkon nebo na náročnou operaci srdce. Musíte podat nejlepší možný výkon, lišit se mohou jen kulisy a rekvizity.

V podstatě každý člověk má svůj příběh, kterým může pomoci druhým, dát druhým naději…
Vnímám to tak, že člověk by měl v každé práci spatřovat vyšší smysl než jen to, že mám na složenku. Řada věcí, které dělám pro advokátní kancelář, jsou ve finále součástí velmi kvalitního produktu.

Neměl jste někdy chuť okusit umění aktivně, jako herec, zpěvák…
Jeviště mě přitahovalo odmala. Moje babička, Hana Šrámková, byla herečka a národní umělkyně. Děda Jiří Skřejpek zase byl ředitel Těšínského divadla, scenárista a režisér, starý cirkusák. To jsou mé herecké kořeny. Devět let jsem hrál na flétnu, zkoušel jsem později kytaru. Velmi intenzivně jsem se věnoval tanci klasickému a standardnímu, skončil jsem s titulem mistra ČR v polkách. Na gymplu jsem různě moderoval, dodnes si něco občas střihnu.
Své umělecké choutky a nutkání ovšem realizuji hlavně v zákulisí. Věci dávám dohromady, ke scenáristice a režisérské práci se dostávám vlastně v jiné úrovni. V podstatě se věnuji režii režie, či možná spíše dramaturgii, aby věci do sebe zapadaly. To pro mě představuje uměleckou realizaci.

Pojďme ke konkrétním akcím BHF. Jak je plánujete? Nebo vznikají spontánně?
Opět jen zopakuji, že na všem jsou nejdůležitější příběhy. V čase se přístup BHF k projektům velmi proměnil. Když jsme přišli na začátku s výstavou Light up the Lights! Světlo!, netušili jsme, do jakých rozměrů narosteme. Následovala Smetanova Litomyšl, kde jsme se stali mecenáši hudební i výtvarné části. Postupně se projekty přidávaly, více se o nás začalo vědět. Dokonce nastal stav, kdy těch projektů bylo víc, než jsme dokázali saturovat finančně, produkčně i organizačně. Museli jsme stanovit přesnější kritéria výběru. Jeden z hlavních požadavků je, aby projekt snesl měřítko uměleckého srovnání na mezinárodní úrovni. Druhé měřítko je, že se jedná o takový projekt, který by nemohl bez BHF vzniknout. Příkladem byl např. Český poutník v Litomyšli. Dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský ho nosil v hlavě osm let.

Český poutník je dnes už za vámi…
Ano, proběhl vloni v červnu v Litomyšli. Sestavilo se libreto z děl českých básníků (Seifert, Holan…). Čtyři současní skladatelé, Bodorová, Dřízal, Gemrot a Kučera, zkomponovali čtyři části kantáty pro velký orchestr. Provedení se s Českou filharmonií ujal Tomáš Netopil. K tomu spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor, další z našich špičkových těles. Dále tam byl dětský sbor Jitro z Hradce Králové, pěvecký part zastal Adam Plachetka, recitaci Jan Šťastný. Provedení bylo špičkové, samozřejmě divácky složité a náročné. Ale především toto dílo mohlo vzniknout, interpreti ho mohli nastudovat, my slyšet, hodnotit a autoři se mohou na své umělecké dráze opět posunout dál. To by jinak nebylo možné. Hudbu je třeba slyšet.

A to jsme u dalšího přesahu BHF…
Ano, letos už např. víme, v jakém projektu se budeme angažovat za čtyři roky. Je dobře, že umělci s předstihem mají jistotu, že své peníze dostanou, že je možno oslovit špičkové kolegy. A já budu mít relativně luxusní čas to mecenášům vysvětlit, případně najít nějaké nové.
Náš třetí princip výběru projektů je spojený s dlouhodobou podporou. Pokud někomu pomůžete jednou, a pak ho necháte padnout, není to ono. Může se tak stát u výjimečných projektů, které se neopakují. Ale vytvořením vztahu s partnerem umožňuje právě takové projekty jako Český poutník.
Navázali jsme novou spolupráci s Janáčkovským festivalem v Brně. Na loňském ročníku byla uvedena veškerá jeho jevištní díla ve čtrnácti dnech. Už víme, co s festivalem budeme dělat v roce 2020. V tomto stylu chceme projekty dělat, a budou přibývat. Vidím v tom náš ohromný potenciál, že peníze umělcům dokážeme garantovat.

Takový dlouhodobý projekt jsou také Svatovítské varhany…
Ty do naší činnosti zapadají úplně přirozeně, jako logické vyústění veškerých našich předchozích aktivit. Když jsme byli na začátku požádáni, abychom na projekt varhan finančně přispěli, nabídli jsme i know-how jak by mohl projekt vypadat, jak ho prezentovat veřejnosti, jak mluvit se sponzory a mecenáši. Společně se nám podařilo projekt rozšířit k široké veřejnost. Sbírka na varhany je skutečně národní, přispěly do ní desítky tisíc lidí. Jednotlivci adoptují jednotlivé píšťaly, týdně to představuje cca dvacet lidí, dohromady jich je už víc než 4 100. Spolupráce nás obohacuje navzájem, stavíme varhany, ale zároveň varhany staví nás.

A do toho všeho přistupují designéři Škoda Auto…
Tak to je. Škodovka mimo svého finančního zapojení přišla s velkorysou nabídkou, že zaplatí kapacity na projektování designu nového nástroje. Po dlouhých jednáních jsme dospěli ke kompromisu, který je pro katedrálu skvělým řešením. V podobě varhan dostane nejen unikátní nástroj, ale i jeho podoba bude unikátní – bude to skutečný křišťálový šperk zavěšený pod rozetovým oknem.

Myslím, že se dostáváme opět k tomu společenství, ke komunitě, o které jste hovořil na začátku…
Před námi je velká výzva. Dali jsme skutečně dohromady společenství. Není to jen Společenství svatovítské katedrály, tedy osobností, které projekt podporují a zaštiťují, ale i společenství v širším slova smyslu. Komunita lidí, kteří projekt finančně podpořili. A často ne proto, že se jedná o varhany do kostela, ale protože se jedná o dokončení symbolu národa. Tu vlasteneckou notu je třeba podpořit, protože lidé jsou schopní se v rámci ní sjednotit. Najít další podobné téma, které dokáže lidi motivovat udělat něco dohromady – to je opravdu velká výzva.

Jste schopen se BHF věnovat do konce produktivního věku? Není to příliš vyčerpávající?
(dlouhé zamyšlení…) Asi ano. Při této práci se nedá moc zestárnout, spíš jde o určité zrání, obohacování. Neustále se učíte něco nového. Když jsem např. viděl Dona Giovanniho v Salzburgu poprvé, vnímal jsem ho jinak než teď. Vidím v tom díle úplně jiné souvislosti, nejen hudební, ale libreto má pro mě jiné významy, jiný výklad než kdysi. A v tom je to nádherné. Práce s uměním v delším časovém úseku je krásná v různorodé interpretaci. Je to hodně provázané s atmosférou, náladou aktuální společnosti, rozpoložení člověka v určité době.

Připomeňme, že BHF bude mít desáté výročí…
Chceme k našim narozeninám zachovat exkluzivní, mecenášskou podstatu BHF a současně ji nabídnout a otevřít široké veřejnosti, které leží česká kultura na srdci. Vytvořit klub lidí s otevřenými srdci, kteří chtějí pomoci a těší je, že mohou dát peníze společně na to, aby vznikalo špičkové umění a prostředí pro něj. Umění a kultura jsou platformy pro setkávání lidí a sdílení vzájemné inspirace. Stírají rozdíly mezi národy, věkem majetkem a zároveň umožňují číst jinak složité civilizační kódy.

4.2.2019 22:02:08 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!