Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Mário Radačovský: Když se otevře opona, tak srdce souboru pulsuje pro diváka…

autor: archiv divadla

S Máriem Radačovským se při redakčním povídání nesetkáváme poprvé… Náš předchozí rozhovor proběhl těsně po jeho nástupu do funkce uměleckého šéfa baletu Národního divadla v Brně. To už je pět let. Nyní sedíme v jeho kanceláři po náročné zkoušce baletu Romeo a Julie Live, jehož premiéra se uskuteční 8. března 2019. Sólisté i company zkoušeli závěrečnou scénu, smrti Romea a Julie. Autor choreografie Mário Radačovský prozradil, že se zkoušelo doslova na dřeň. Uvedení baletu Romeo a Julie na hudbu Sergeje Prokofjeva není náhodné. Jeho světová premiéra se totiž uskutečnila právě v Brně před osmdesáti lety. Postupně jsme zjistili, že výročí je letos hned několik. Jednak je to třicet let, kdy Mário vstoupil jako sólista na prkna Slovenského národného divadla v Bratislavě, dvacet let od chvíle, kdy se v Kanadě uskutečnila jeho první choreografie. O ní nám prozradil, že ho doslova pobídla k další choreografické práci. Vezměme dané mezníky pěkně popořádku…

V roce 1989 jste nastoupil profesionální kariéru tanečníka, to už je třicet let…
Ani jsem si těch třicet let neuvědomil, jak to letí. Pamatuji se, jak jsem byl ještě mladíkem. (smích)

… ale vy jím jste pořád!
Jasně, ale tehdy mi bylo sedmnáct.

Rozhodl jste se pro balet, přitom kariéra tanečníka má takový jepičí život…
Balet patří mezi jedno z nejkratších uměleckých povolání, a přitom tanečník odvádí nejvíce práce. Má zničené tělo a velmi nejistou budoucnost, co po tom, když dotančí. Je to skutečně nekompromisní.

Vy jste postupně začal vytvářet choreografie, to je jedna z cest po skončení kariéry tanečníka…
V době mého tancování jsem vůbec netušil, že bych to mohl dělat. Můj původní záměr to nebyl. Ale v Kanadě se to nějak vyvrbilo a byl z toho pro mě velký impuls a motiv, co dál. Prostě mě to nakoplo. Bylo to v době, kdy jsem působil jako první sólista Les Grands Ballets v Montrealu. Tehdy jsem našel odvahu, nebo spíše drzost pokusit se o choreografii. Byl jsem hodně daleko od mých kamarádů (šest tisíc kilometrů – pozn. red.), tak proč ne. Nakonec se má práce divákům i odborníkům líbila, ukázalo se, že mé věci nejsou hloupé. Reakce byly skvělé, pokus se dle mínění okolí vydařil.

Bylo to v rámci nějakého komponovaného večera?
Jednalo se o choreografický ateliér…

…pokud se nemýlím, podobná klání pořádáte i tady: mladí a začínající choreografové dostávají prostor?
Choreografický ateliér pořádáme v Brně v Redutě. Příležitost dostávají všichni, kdo mají odvahu se postarat o představení, tedy nejen navrhnout kroky, ale i oslovit kolegy. Prostě vytvořit představení od A až po Z, tedy i jako inspicient, scénograf, trenér… Všechno najednou vidí zdola, z úplně jiného pohledu než jako tanečník sólista. Proto myslím, že je to perfektní projekt.

Předpokládám, že každý má možnost poznat baletní běh i z druhé strany, i pokud je někdo nepříjemný v danou chvíli?
Přesně tak, každý je generálem po bitvě. Právě jsme premiérovali Labutí jezero a v souboru máte na čtyřicet Princů a Odet a Odilií… Všichni se domnívají, že to a to mohlo být jinak. Někdo ze souboru dostane sólo, vstoupí na jeviště a rozklepou se mu kolena. Už není tím jedním z company, už má zodpovědnost jako sólista. Být prvním tanečníkem nebo tanečnicí znamená značnou dávku odpovědnosti. Sólista nese každé představení na svých bedrech, všichni na něj upírají oči. I díky tomu postupně zjistí, co je to pokora.

Pojďme k Romeovi a Julii, Vašemu poslednímu baletu. Připomínáme si osmdesát let od uvedení tady v Brně, a k tomu choreografii děláte vy, režii má Martin Glaser. To je takový šéfovský balet?
(smích) Máte pravdu, je to skutečně šéfovský balet. Zmíněné výročí je hodně zavazující, z tohoto důvodu jsme se rozhodli ho udělat trochu jinak. Zejména proto, balet Romeo a Julie je jeden z nejhranějších titulů. Brno se má čím chlubit. Od začátku jsem to nechtěl dělat sám, říkal jsem si, že je super mít vedle sebe ještě režiséra. Martin Glaser je skutečně skvělý na vyprávění příběhů. Na základě jeho předchozích pracích jsem zjistil, že podobným způsobem vnímáme divadlo. To mě ještě víc utvrdilo v tom, že jsem si ho zvolil pro spolupráci. Potřeboval jsem k sobě někoho, kdo dokáže vyprávět příběh srozumitelně pro diváka. Tak, aby všechno bylo čitelné a chytilo to za srdce. Pro choreografa je spolupráce s režisérem osvobozující. Režisér připraví scénosled, způsob vyprávění, já musím dodat kroky. Ale ani to není jednoduché. Hudba je sice daná, ale společně jsme udělali jistou selekci. Oba jsme cítili, že v 21. století nelze použít celou hudbu tak, jak ji Prokofjev napsal.

Pokud se nemýlím, režisér Martin Glaser spolupracuje na baletu poprvé?
Určitě je to jeho první celovečerní balet. Podobným způsobem jako nyní na Romeovi a Julii jsem spolupracoval v Bratislavě s Patrikem Lančaričem a Pavlem Hammelem na baletu Everest. Je skvělé mít vedle sebe druhého člověka, který vám určí každou část baletu. Martin přijde na sál, pokud něčemu nerozumí, hned se ptá: Tady jsem si nevšiml, že Romeo přišel, je potřeba, aby byl jeho příchod vidět… Vidí to očima činoherního režiséra, dbá na to, aby drama mělo spád, aby byla zachovaná srozumitelnost, nedošlo k narušení toku děje. My tanečníci jsme trochu poznamenaní taneční logikou myšlení.

Romeo a Julie, příběh příběhů, který prochází generacemi lidstva. Diskutuje se, zda zasadit příběh do původní alžbětinské doby, nebo jej přenést do současnosti … Jaký inscenační klíč jste zvolili vy?
Inscenujeme příběh viděný pohledem dnešního člověka. Použil bych výrok mého mentora, Jiřího Kyliána, který je pro mě vším: „Národní divadlo nesmí být národním muzeem.“ Vizuální prostředky jsou pro nás důležité, používáme náznaky a prvky renesance, v kostýmech Alexandry Gruskové určitě, ale jsou moderně zpracované. K tomu jsou tam dva světy - jeden víc honosný, klasičtější, bližší renesanci, to je svět Juliin, kapuletovský. Svět Monteků, tedy Romea, je svobodný, otevřenější modernímu a novému, a to i v pohybu. Rozhodli jsme se jít touto cestou. Celkově tedy směřujeme k modernějšímu vyjádření.
Zaujaly mě dva pohledy Martina Glasera: „Dnes zažíváme polaritu společnosti, hovořme o Romeovi a Julii, že Kapuleti jsou ti honosní a bohatí lidé, všechno jim patří, mohou si toho hodně dovolit. Neznamená to, že jsou hloupí, ale mohou být agresivní, arogantní, mají v sobě určitý řád a neustále ho dodržují, aby to bohatství kolem sebe a v sobě udrželi. To je svět Kapuletů, do kterého na začátku patří i nevinná Julie. Potom je tu svět Monteků, to jsou lidé jakoby druhořadí, nejsou tak bohatí, ale jsou ve svém myšlení daleko svobodnější, lidštější, přátelštější, empatičtější, vnímavější.“

Jak to máte s tanečními styly v této inscenaci?
Rovněž používám dva odlišné taneční jazyky, jeden je svobodnější, druhý rigoróznější, klasičtější na začátku. Potom Julie a Romeo přejdou do třetího tanečního jazyka, oba dva reprezentují takové bipolarity, podobně jako je dnes rozdělený svět. Následně se spojí, protože láska je to nejhodnotnější, co nás může obohatit, maže všechny naše předsudky. Máme v sobě určité problémy, posledních tisíc let se neustále něčeho bojíme… Báli jsme se Rusů, pak Američanů, potom komunistů. Ale mám pocit, že se hlavně bojíme sami sebe.
O tom všem je i balet Romeo a Julie, i když to není politické představení. Chceme ukázat nástrahy, co to všechno plodí. Zeď dává podnět ke vzniku další zdi. Romeo a Julie se snaží ukázat naši lidskost. Zamilovali se do sebe, milují se… Shakespeare předpověděl budoucnost tak dokonale, že až mrazí, jaký byl vizionář. Neděláme politický příběh, ale chceme ukázat, co plodí agresivita a nenávist, netolerance, zakuklení se do svého nitra.

Co je pro vás jako choreografa náročnější – sólové party nebo výstupy company… Co má pro vás víc šťávy?
Grupovky (skupinové scény – pozn. red.) se dělají těžko, pracujete s větším počtem tanečníků….

Mohl byste udělat choreografii jedné figurky a pak CTRL + V?
(smích) Všichni tanečníci by měli být ve skupinovém tanci jednotní. Tanečníkům se snažíme vysvětlit, co která scéna představuje, co bude každá scéna zobrazovat, koho budou tančit. Dnes jsme při zkoušce skončili umíráním Julie a koncem představení. Hudba Prokofjeva je dokonalá, je to universum samo o sobě. Lepší hudbu k takové tragédii nikdo nenapíše. Dnes tam všichni brečeli. To je na tom nejkrásnější, jak to všichni prožívají. Těší mě, že jen neopakují předepsané kroky, které mohou představovat cokoli, ale že to berou z duše. Cítíte tam to lidství. Máte na jevišti kolem sebe hodně krásných lidí, ale málo umělců. Každý se dnes soustředí na techniku, ale málo se věnujeme duši. Romeo a Julie, to je skutečné umění. Jsme si jistý, že lidé v hledišti budou dojatí. Věřím, že budou plakat, budou mít husí kůži, a nebudou schopni začít tleskat. Protože jim to připomene problémy, které mají v reálném životě. Každý máme nějaké osobní problémy. Často musíme přijmout nějaká rozhodnutí, která ovlivní celý náš život. Není to jednoduché ani mezi manžely, nebo páry, které jsou spolu dlouho. Doufám, že to diváky chytí emočně. Věřím, že půjdou domů, otevřou si láhev vína a budou si o tom povídat. „Proč jsme byli tak hloupí, že jsme synovi nebo dceři rozmlouvali sňatek… Proč jsme jim do toho mluvili, vždyť byli šťastní…“

Zajímalo by mě, jak na Vás působí Prokofjev. Je pro vás ikonou? Nakolik slavný autor choreografa svazuje…
Toto je jedna z věcí, kterou nepodceňuji. Snažím se vybrat výbornou hudbu. Například v tvorbě Jiřího Kyliána nenajdete část, kde by byla špatná hudba. To je základ pro každý balet. Snažili jsme se u Prokofjeva očistit ty věci, u nichž si myslíme, že jsou nepotřebné. Gró hudby je geniální, ale do určité míry je svazující, ale také inspirující. Jsou tam i ozvuky politické situace z doby, kdy to Prokofjev psal: tedy sovětské Rusko, nástup fašismu… Jeho hudba je v podstatě antiruská, možná proto bylo toto dílo v Rusku odmítnuté. Moskva i Petrohrad ten balet odmítly s tím, že se na to nedá vůbec tančit. Přitom je to opravdu velkolepé. Razantní a jasné. Stále se vracím k závěru, který jsme dnes zkoušeli. Tam se potkávají motivy, nástroje a náměty z celého baletu. Na konci přijde probuzení Julie jakoby do jiného světa, a hudba je najednou zcela odlišná. Pro mě je to Universum, ta hudba reprezentuje lásku do nebe volající, sjednocující. I kdyby kvůli ničemu jinému, tak se vyplatí prožít život jen kvůli lásce. Je to v té hudbě, prostě dokonalé.

Jak se s tím vyrovnat choreograficky?
To je nejtěžší pasáž choreografie. Zvažujete, co vlastně použít na konci? Nějaké skoky? Piruety? Říkal jsem tanečnicím, že to musí zatančit jakoby vnitřně. Odehrát to, protože kroky se to moc nedá vyjádřit. Není to o technice, je to o tom, že se tam rozhoduje. Julie vidí chvíli Romea živého, ale ve chvíli, kdy už má v sobě jed, nedá se to zastavit. Zkolabuje. Najednou zjistí, že je mrtvý. Nejbližší člověk z celého vesmíru se otrávil, už není. Milujete ho a teď co? V mladém věku se rozhodne…

… jít za ním?
Ne, být s ním v jiné dimenzi. Já v takovou možnost věřím. Byla by neuvěřitelná škoda, kdyby existoval jen tento svět. Tady je to spíš jen taková škola.

Kdy si jako choreograf užijete nebo užíváte představení?
To je v okamžiku, když vidím, že ty moje kroky, které mohou být dobré nebo špatné, všichni tančí, představují jednotlivé postavy. A pro mě jsou najednou skuteční, nejsou jen vykonavatelé nějakých mých přání. Pomáhám jim jako choreograf prostřednictvím kroků dostat se do stadia, že jsou opravdu Romeem a Julií. To mě naplňuje. Není to jen o těch krocích a piruetách, ty jsou jen součástí procesu. Pomáhají jim vytvářet image toho představení.

Je určitě povzbudivé, když celý soubor dýchá pro dané představení…
Divadlo je týmová věc. Soubor roste nebo padá na tom, jací jsou všichni. I když tahá za provaz při představení jen jeden, tak ostatní musí jít s ním. Diváky nezajímají vaše problémy. Těší mě, že tanečníci tady jedou vždy na sto a víc procent. Nestalo se mi, že bych musel zvýšit hlas. Chyby se stávají, to je jasné. Nejsme roboti, máme své nedostatky, snažíme se je zlepšit. Nejdůležitější na tomto souboru je, že má srdce. Když se otevře opona, tak srdce souboru pulsuje pro diváka…
Děkuji za krásné sdílení.

www.ndbrno.cz

25.2.2019 12:02:19 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!