Scéna.cz 

Jak chutná Golem

Jakousi sondou do Golemovy (své?) duše se ukazuje být autorský balet Petra Zusky (choreografie a režie), Daniela Wiesnera (libreto a režie) a Zbyňka Matějů (hudba a zvuková koncepce) Ibbur aneb Pražské mystérium na námět Meyrinkovy knihy Golem. Golem je zde jen okrajovým tématem podobně jako v Meyrinkově díle.
Slovo Ibbur je název z kapitoly knihy, kterou hlavní hrdina Athanasius Pernath dostává, aby v ní opravil iniciálu I a dá se vyložit jako „otěhotnění duše“ - její povznesení do vyšších sfér, ale zároveň i jako schizofrenie.

V knize, která poukazuje na různé stupně duchovní cesty, si vybral autor právě tento aspekt – pro něj důležitý – a z něj pak rozvíjí svůj vlastní příběh. Protože taneční divadlo používá odlišné prostředky než literatura – mnoho dějových prvků, obrazů a postav bylo vynecháno a mnohé naopak přibylo – vznikl útvar velmi svébytný a čtenáři Golema mohou být zmateni. Co však zůstává, je „chuť, která nám něco silně připomíná a přesto to nejsme schopni pojmenovat“, jak říká Petr Zuska.
Celý příběh je vize, která - jak odhalíme v epilogu, se odehrává jen v hlavě hrdiny. V tomto imaginárním světě vystupuje hlavní postava v rozpolcené podobě – v dnešní realitě jako „Já“ – pacient psychiatrie, který trpí fantaziemi vyvolanými četbou Golema, do kterých si promítá sebe („On“, Athanasius Pernath, Golem) i lékaře a pacienty psychiatrie (primář jako rabín Hillel – Jiří Kodym, zdravotní sestra jako rabínova dcera Mirjam – Tereza Podařilová, doktorka jako Angelina – Adéla Pollertová, pacient jako vetešník Wassertrum – Lubor Kvaček, uklízečka jako prostitutka Rosina – Zuzana Susová).
Děj tedy prostupuje těmito dvěma rovinami a my se střídavě nacházíme v nemocničním pokoji a v židovském ghettu. Rozpolcenost, svár a všeobecně princip duality symbolizují po celou dobu zlatá a bílá postava (Jakin – Zuzana Šimáková, Boaz – Pavla Hrubešová) a stolek se šachovou hrou. Jednotlivé scény (pohádkově působí dům s patry v Hampejzské ulici, kde se podle postupu událostí osvětlují jednotlivé místnosti) jsou odděleny projekcemi obrazů ghetta, hebrejských písmen či tarotových karet, jejichž postavy také oživují na jevišti (scéna Jan Dušek, kostými Roman Šolc). Multimediální charakter představení dotváří různé zvukové efekty (šepot, doznívající kroky v hledišti) a vše dohromady pak evokuje tajuplný svět ghetta, který kontrastuje s strohým nemocničním pokojem.
V těchto prostředích tančí a hrají své party hlavní protagonisté, Alexander Katsapov (Já) a jeho dvojník Viktor Konvalinka, kteří nejen svými rolemi ale i svými výkony jsou osou představení, kolem níž se odvíjejí obrazy s ostatními postavami.
Po trochu rozvleklejším tempu v prvním jednání nabývá dílo na dramatičnosti v dějství druhém. Silnými momenty je choreografie scén na psychiatrii, kde zvlášť Alexander Katsapov mohl projevit vedle tanečního i své herecké umění.
Krásnou taneční partií, i po hudební stránce, je pak snový obraz s Mirjam - zdravotní sestrou a Angelinou – doktorkou.
Celkové taneční, hudební i výtvarné řešení dokáže navodit magickou atmosféru, v níž se však divák ne zcela snadno orientuje a která ovšem navozuje hluboký dojem z Meyrinkovy knihy jen vzdáleně. Odmyslíme-li si ale Merinka, jedná se o zajímavou divadelní „směs“, jejíž chuť ať posoudí diváci.