Scéna.cz 

Létající duše a těla Cirque baroque

Závěr festivalu Letní Letná letos obstaral francouzský nový cirkus Cirque Baroque. Že už cirkus není cirkus s klauny a akrobaty a hurónským smíchem, příznivce „nového cirkusu“ nepřekvapí. Všechny soubory, které se u nás představily - Cirque Ici, Que-cir-que, Cahin-Caha (ale i domácí soubor Continuo) – mají jedno společné - naprostou technickou dokonalost (při náročných akrobatických kouscích může být sebemenší chybička osudová), bohatou symboliku, svět někde na pomezí reality a snu, půvabná nevysvětlitelná kouzla, prolínání temných námětů a zároveň dětsky radostné hravosti…

Ve stanu – ostatně jako na téměř všech představeních programu festivalu Letní Letná – bylo narváno. Cirque baroque, který se zde představil, vznikl už v roce 1973 a založil ho herec Christian Taquet. Původní název zněl Le Puits aux images (Studna na obrázky), a svůj nový název získal až v roce 1980, kdy vznikla inscenace Cirque baroque. Dnešní show (myslím, že by nebylo přesné nazývat tuto záležitost inscenací) se nazývá Ningen a je inspirována Japonskem – konkrétně životem svérázného japonského spisovatele Jukia Mišimy (který je vzorem kontrastů dnešního Japonska, kolísajícího mezi tradicí a přijímáním západních vzorů). I když většina z nás patrně nezná okolnosti života spisovatele, který ukončil svůj život sebevraždou, není to pro sledování představení nutné. Symbolika, i když není vždy jasná, má v sobě srozumitelné archetypální prvky - souboje mezi dobrem a zlem (použití masek, rudý démon v souboji s mytickým bílým lvem), prolínání kontrastů stereotypu reálného života a snu či nočních můr jednotlivců, i obecná témata lásky, boje o moc, snahu překročit svůj stín či snahu o kontakt s ostatními… Vše se odehrává na podlouhlém hracím prostoru arénovitě obklopeném ze všech stran sedadly (a polštářovými sedátky na zemi). Prostor je zabydlen nejen horizontálně, ale i vertikálně. Neoddělitelnou součástí představení jsou dech beroucí lety střemhlav z výšky cca 8 metrů, nejrůznější typy akrobacie ať už sólové, tak ve dvojici, chůze muže po stropě hlavou dolů, let prostorem na pružných závěsech či tanec na barevných látkových pásech, v němž s neuvěřitelnou přesností v nebezpečném rytmu se „stoptimy“ padají artisté k zemi.
Představení v sobě má ovšem nejen závratné artistické výkony (k obdivu stačí už jen žonglování několika prolínajících se dvojic s kužely po celé délce jeviště). Jeho dalším atributem jsou působivé obrazy pohybové „poezie“, ale i „prózy“ (poezie vyvěrá např. ze scény dvou školáků , kteří pod plachtami virtuální lodi plují vstříc dobrodružství, až komicky laděnou, absurdní prózou je hemžení úředníků, vykonávajících stereotypní každodenní práci). I když představení je svým tématem i obrazy laděno skutečně temně, nemáte po jeho shlédnutí pocit deprese, spíše plnou hlavu toho, že jste shlédli – a to v každém slova smyslu – cosi mezi nebem a zemí.