Scéna.cz 

Balet Praha po 45 letech

Studio Balet Praha později Balet Praha založil Pavel Šmok s Lubošem Ogounem v roce 1964, v době kdy vznikala malá studiová divadla, jako nezávislou skupinu, která si mohla dovolit jiný způsob tvorby než jaká byla prezentovaná etablovanými baletními soubory ve velkých divadlech – balet založený na literárních námětech, který vychází bez pohybové originality z klasického baletu. Choreografie Baletu Praha se naproti tomu vyznačovala „nekonvenčním zacházením s klasickým pohybovým kánonem, jeho obohacováním o nové pohybové tvary a způsoby vázání pohybu“ jak se praví v Českém hudebním slovníku osob a institucí a po dlouhou dobu udávala směr vývoje naší moderní taneční scény. Komplikovaná situace vedla posléze k zániku souboru. V letech 1970 – 73 pracoval Pavel Šmok s některými tanečníky v Basileji a po svém návratu založil v roce 1976 malou skupinu v rámci Městských divadel pražských, která se v roce 1980 přetransformovala v samostatný soubor navazující na Balet Praha – Pražský komorní balet.

Taneční večer s názvem Zjasněná noc ke 45. výročí založení souboru uvedl v neděli v Divadle v Dlouhé sám jeho zakladatel Pavel Šmok bohužel už v nepřítomnosti zesnulého Luboše Ogouna.

Program druhé premiéry Baletu Praha v této divadelní sezóně se skládá ze tří skladeb – Stabat, Zjasněná noc a Divoké koně. Zatímco v případě Stabat a Zjasněné noci jde o obnovené chorografie Pavla Šmoka, jsou Divoké koně dílem současné umělecké vedoucí souboru a tanečnice Lucie Holánkové.

Stabat na Dvořákovu hudbu, v níž je zdůrazněn obecně lidský cit, zármutek nad ztrátou dítěte, protože dílo Dvořák psal pod dojmem úmrtí svých dvou dětí, pochází z roku 1995, kdy měla velký ohlas. V současném nastudování Kateřiny Dedkové – Frankové a v nevýrazném nedělním provedení v Divadle v Dlouhé však připomíná nepříliš zábavnou stránku v taneční kronice.

Svého bývalého lesku nedosáhla ani Zjasněná noc z roku 1986 na hudbu Arnolda Schönberga - narativní skladba, kde původní linie příběhu – vztah ženy dvou mužů - je rozšířena o další časovou rovinu (nastudování rovněž Kateřina Dedková Franková).

Jako více vyhovující temperamentu tanečníků, kteří mohli své umění projevit v širší pocitové škále, se ukázala choreografie Praha Lucie Holánkové na hudbu Jaroslava Nohavicy. V komických i vážných partiích se dala odhalit trocha oné energie, která bývala pro Šmokův soubor tak příznačná.
Neurčitý dojem z celého večera jen potvrzuje, že vstupovat do téže řeky se dá jen obtížně.