Scéna.cz 

Filmové drama Znovu Paříž

Znovu Paříž
Jak se vyrovnat s tím, že člověk přežil... Francouzské drama z nedávných teroristických atentátů v Paříži (2022). Hrají: V. Efira, B. Magimel, G. Colin, M. Sansaová, A. Mbow, N. G. Caraxová, S. Lesaffreová, Z. Gouram. Režie Alice Wincourová (Ve francouzském znění s titulky). Fiktivní příběh režisérky Alice Winocourové odkazuje na teroristické atentáty v Paříži v roce 2015 (Charlie Hebdo, Stade de France, útok na kavárny a klub Bataclan). Režisérka a autorka scénáře s bolestí a pokorou svého filmového vyjádření nahlíží na Paříž jako na město zasažené traumatem. V něm se snaží hlavní hrdinka Mia poskládat ze střípků svou vzpomínku na to, jak jen náhodou přežila zběsilé vraždění v jedné brasserii.

Zkoumá svou paměť, stejně jako město a svůj dosavadní život. Něco je jinak, je cizincem ve svém městě, je náhle cizincem ve svém životě... a hledá cestu. Bratr Alice Wincourové byl 13. listopadu v klubu Bataclan. Podařilo se mu ukrýt, a dokonce byl část noci s ní ve spojení. Film odráží vzpomínky na osudnou noc, a především na následující dny po útoku. Na to, jak lidská paměť dekonstruuje a poté často rekonstruuje události. Režisérka to nazývá experimentem na sobě samé. Sama vstupovala na fóra obětí, které sdružovaly stovky lidí, které se navzájem hledali, lidé hledali ztracené věci během atentátu. Snažili se najít toho, kdo s nimi byl na stejném místě, na koho se třeba jen podívali nebo s ním prohodili slovo, prostřednictvím toho hledali sami sebe, svůj život. Alice Winocourová poznala, že to hledání musí být s někým, minimálně ve dvou, nebo nejlépe s kolektivem. Proto chtěla natočit film s řadou postav z různých prostředí. Otvírá téma traumatu a zásadních pozitivních věcí, které se vyskytují kolem traumatické události: nejdůležitější z toho jsou samozřejmě lidské vztahy, ať už je to přátelství, láska či rodina. Dotýká se také fenoménu flasbacku a poruše paměti. Jedná se o jiný druh flasbacku než ten, který znáte z kina a který vlastně v mnoha podobách uvidíte ve filmu. Je to znovuprožívání traumatické zkušenosti, která náhle a nedobrovolně vyvolává mentální obrazy, které napadají vědomí. To je případ ženy, která napadne hlavní hrdinku Miu. To, co režisérku nejvíce zasáhlo při setkávání s oběťmi, bylo to, jak se všichni snažili znovu vybudovat své já, znovu nalézt štěstí, svůj život.
Jednou z hlavních postav je i Paříž. Zraněná, změněná především pohledem přeživších a pozůstalých. Město, ve kterém žijeme, vnímáme naším pohledem, cítíme ho stavem naší duše. Ke svému osobnímu filmu režisérka říká: „Držení za ruce vycházelo z mé zkušenosti. Když se můj bratr skrýval v Bataclanu, požádal mě, abych mu přestala volat, aby nebyl odhalen. Tak jsme s kamarádkou vypnuly televizi a rádio, zapálily svíčku a držely se za ruce. Můj spolupracovník, který žije poblíž Bataclanu, který slyšel výstřely a výkřiky, si lehl se svou přítelkyní a také se drželi za ruce. Na fórech přeživších mnohá svědectví evokují třes rukou. Psychiatři mi vysvětlil, že držením za ruce se uvolňuje oxytocin, hormon dobré nálady, který je podobný kontaktu mezi dítětem a matčiným prsem. Držení za ruce je posilou a útěchou. Je to jakýsi společný reflex v nejextrémnějších situacích nouze...“
Vysílání: 16.11., 23.05 hod., ČT art