zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Až budou vysvětleny všechny záhady a všechen smysl zatemněn,

Alena Antalová a Petr Štěpán

autor: Z webu   

Hra Toma Stopparda Arkádie při své české premiéře v divadle Komedie 1998 vzbudila velký ohlas a v Ceně Alfréda Radoka získala titul jako „hra roku“. V těchto dnech se v nové interpretaci (režiséra Romana Poláka) představila v Městském divadle v Brně.
Stoppardova filozofie je teď jaksi „ve vzduchu“, protože ve stejný den měla premiéru v Slováckém divadle Uherské Hradiště jiná jeho hra – To pravé. Jako by se tak symbolicky plnila Stoppardova vize toho, že vše souvisí se vším, a že zdánlivá náhodnost věcí je jaksi řízena vesmírem.
Je to hra textově pozoruhodná, i když pro vnímání běžného diváka možná příliš komplikovaná a (jak jsem vyslechla po premiéře) chvílemi zdlouhavá. Můžete ji ovšem vnímat jako rafinovanou pochoutku plnou nejrůznějších chutí, které nedokážete přesně definovat, ale které vám cosi připomínají…
O nedefinovatelnosti tvaru Stoppardových her bylo napsáno už mnohé, protože svojí mnohovrstevnatostí a nezařaditelností k tomu přímo vybízejí. Nikoli náhodou tlustý program k této inscenaci obsahuje spoustu zaujatých, obšírných a chytrých studií, které přesahují Stoppardovo téma.

Odehrává se ve dvou časových rovinách, které se v první půlce hry střídají, a v druhé půli do sebe volně vplývají jako dva pramínky a nepozorovaně se mísí. Právě to prolínání minulosti a budoucnosti, skutečnosti a fantazie, komedie a tragédie, života a smrti, lásky a rozumu je pro většinu jeho her typické. Jestliže se chce režisér podrobit této Stoppardově nabídce a předat jeho slova co nejautentičtěji, nesmí volit nějakou třeskutou interpretaci, tzv. tlačit na pilu, ale neškrtat – protože vše má své naprosto přesně vymyšlené místo - a podřídit se jeho elegantní konverzaci (možná trochu ve stylu Oscara Wilda) a vsadit na vytříbenost hereckých výkonů.
Takové herce, jak se zdá, Městské divadlo má.
Všechno se děje v jednom pokoji – s velkými francouzskými okny směřujícími do zahrady, nábytku a rekvizitám je ponecháno jejich místo, a mohou volně přecházet z jednoho století do druhého. Spojujícím momentem je želva, která se tu vyskytuje v jednom časovém období jako Plautus a ve druhém jako Blesk (mimochodem tento herecký výkon stojí za vyzdvižení – želva se pohybuje po scéně s naprostou jistotou, zdá se, jako by z naprostou přesností plnila pokyny režiséra – např. ve chvíli, kdy na ní má být zaměřena pozornost, kráčí do popředí scény jako na přehlídce, má-li spát na stole, ani se nehne).
Příběh, jehož polodetektivní zápletka propojuje událostí několika dnů na venkovském sídle na počátku 19.století a blíže neurčenou současnost, kde se různě vědecké (i nevědecké) kapacity snaží na základě nalezených střípků minulost rekonstruovat a docházejí chvílemi intuitivně k naprosto přesnému odhadu minulosti a na druhé straně pomocí velkolepých konstrukcí ke zcela mylným závěrům, je ve svých souvislostech naprosto fascinující. Stoppard si s námi prostě hraje, a i když jsme na jedné straně zahlceni matematickými teoriemi, přenášenými do opravdového života, na druhé straně souběžně vychutnáváme tajemnost nejzákladnějších lidských pudů a pochybností. Druhou stranou tohoto vášnivého zaujetí a složitých vývodů jsou ty neobyčejnější a zároveň nejdůležitější lidské city – láska, přátelství, obdiv, deprese, plachost, komplexy, zkrátka pocit (nejen ) dnešní doby. Všechny ty postavy (i ty dávno mrtvé) jsou zcela živoucí, a přece (jak je neustále citováno), i v tom ráji je neustále přítomna smrt… A tak Stoppardova komedie může pobavit v několika vrstvách. At už zdánlivě prvoplánovými vtípky a samiččí nepokojností žen i mužů, tak i spletitými vztahy, které bují kdesi pod povrchem věcí. Je tu romantika (vždyť právě úhelným tématem je proměna romantického pohledu na život a na svět) s racionalistickými myšlenkami předcházejícími a budoucími.
Všichni ti lidé mají v sobě kousek geniality, ale zároveň hluboce lidských přízemních vlastností. Dospělá podstata hrdinů je konfrontována s mladistvými génii, šlechtickou dcerkou Thomasinou i mlčenlivým Augustem, kteří jasnozřivě vidí dál, právě díky své neposkvrněnosti, svým naivním pohledem, který podstatu jevů a emocí teprve zkoumá. Právě oni pomáhají rozkrýt dospělým důležité momenty, které jsou zjevné, ale právě proto těžké k odhalení.
Právě tu dvojakost Stoppardových her, kde se střetá vytříbený intelekt a jednoduché lidské pudy se podařilo hercům velmi dobře vystihnout. Jmenujme alespoň mladičkou Thomasinu Evelíny Jirkové v sobě nese poslední doteky dětství s tragickým akcentem předčasné smrti, učitele Septima Hodge Viktora Skály, muže v pozadí událostí, které (nechtě) dal sám do pohybu, aby je vykoupil poustevnickým životem, feministickou životem zklamanou novinářku Hanu Aleny Antalové či sebevědomého profesora Nightingala Martina Havelky.

22.9.2004 20:09:42 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 22 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Proč bychom se netěšili na Smetanu (MdB)

Články v rubrice - Recenze

KYTICE, MY HOMELAND: Universum MATKY

KYTICE, MY HOMELAND (Divadlo Vzlet)

Erbenova KYTICE se dočkala další dramatizace, tentokrát ji v premiéře uvedlo Divadlo Vzlet. Pod režií a úpravo ...celý článek


EGBDF: nevšední a hluboký zážitek

Zdeněk Lambor a Pavel Vacek (EGBDF)

Městské divadlo Zlín je známé svou objevnou dramaturgií a častým uváděním českých novinek. Inscenace EGBDF (KD ...celý článek


Recyclus coitus: neotřelé a mladé vidění světa

Recyclus coitus (Maso krůtí)

Divadelní soubor Maso krůtí představil v prostoru NoD svůj nový projekt RECYCLUS COITUS. Název projektu nemohl ...celý článek



Časopis 22 - sekce

OPERA/ TANEC

Vídeňští filharmonici vzdají hold Bedřichu Smetanovi

Koncert v parku zámku Schönbrunn (Foto: Niklas Schnaubelt)

V pátek 7. června zvou Vídeňští filharmonici na 21. ročník svého tradičního Letního nočního koncertu v kulisác celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Filmové tipy 22. týden

Boxér

Tátova volha
Matka s dcerou se vydávají ve starém autě za nečekaným tajemstvím a skrytými vztahy zemřelého celý článek

další články...