Scéna.cz 

Zemřel Jiří Hálek

Jiří Hálek
(*10. 9. 1930 – †18. 12. 2020)
Jiří Hálek se v roce 1965 stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček obsadil do role Rozdena v úvodním dramatu Piknik. Hrál tu v jedna čtyřiceti inscenacích a vynikající byl jako Pan Mikula v Machiavelliho Mandragoře v režii Jiřího Menzela (1965), Vrátný ve Smočkově Bludišti a vdova Outěchová ve Smočkově Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho (1966), správce chudinského ústavu Zemljanika v Gogolově Revizorovi v režii Jana Kačera (1967), pan Hrdina ve hře Na ostří nože, kterou mu „na tělo“ napsala Alena Vostrá (1968), Simeonov-Piščik v Čechovově Višňovém sadu v režii Jana Kačera (1969), Pepýž ve Smočkově Kosmickém jaru (1970), Panglos v dramatizaci Voltairova Candida v režii Jaroslava Vostrého (1971), Berlák v Gorkého Na dně (1971), Wenzeslaus v Lenzově Vychovateli (1972), Patron Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně (1973).

Velkou oporou a jistotou Činoherního klubu byl i v nelehkých letech normalizačního útlaku: hrál Knížete K. v Dostojevského Strýčkově snu (1977), Pandolfa v komedii Jaroslava Vostrého Tři v tom (1978), krejčího Adolfa Wormsera, Ředitele věznice a Nádražáka v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku (1980), Ferdinanda Hierlingera v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa a Malíře pokojů v Hrabalově Něžném barbarovi (1981). Hlavní roli Majora v Örkényho Rodině Tótů hrál v režii Ivo Krobota (1982) a nezapomenutelný byl také jako Selsdon Mowbray v Bez roucha Michaela Frayna v režii Jiřího Menzela (1986).

Po Sametové revoluci se vrátil ke svým postavám ve znovunastudovaných hrách Ladislava Smočka a byl i fantastickým ruským mužikem Nikitou v Birinského revoluční grotesce Mumraj (1991). S jevištěm Činoherního klubu se rozloučil v roce 2002 v roli Šlajse ve Smočkově hře Jednou k ránu.

„(…) Já sám mám k Jirkovi specifický vztah. Naše divadlo se představilo veřejnosti v roce 1965 mou vlastní divadelní hrou ‘Piknik’. Jirka byl obsazen do role Rozdena, amerického GI, role, která jako by mu byla napsána na tělo i na duši. Tím pádem se stal prvním angažovaným hercem pozdějšího souboru ČK. Že měl v roli Rozdena rozhodný úspěch, není zde třeba rozvádět. Celý život vůbec byl na jevišti výrazné zjevení. Bystrý jako pstruh ve vodě, osobnost zářivé inteligence, vždy pohotový, přítomný a výrazný. Měly-li mé hry tehdy celkem kladný ohlas, Jirka se na tom výrazně podílel. Jeho vynikající studie tupého, zamindrákovaného vrátného u moci ve hře ‘Bludiště’, jeho nezapomenutelná plačtivá, ale vitální máma-čečetka Outěchová v ‘Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho’, ale i bizarní typ Pepýže v ‘Kosmickém jaru’ ukazují, že Jirka měl a vlastně stále má v sobě pozoruhodný rozsah, že jeho rejstřík je vskutku mnohostranný.

Omezil jsem se jenom na výčet jeho důležitých rolí v mých hrách, protože zde si troufám hodnotit ony jeho tehdejší výkony z pozice autora, který se domnívá, že postavám, které sám napsal, oprávněně rozumí. Je prostě faktem, že prvá uvedení zmíněných her se neobešla bez Jirky Hálka, a já mu za to při příležitosti jeho kulatého jubilea znovu vyslovuji svůj vřelý dík. Jirka byl a zůstává jedním z ‘mých’ herců.

Existuje vzácný ptáček, moc pěkný a ctěný, krásný pestrý ptáček jménem ledňáček. Myslím, že ho skoro každý zná. V některých knihách se o ledňáčkovi píše výstižně jako o létajícím drahokamu. Jirka Hálek byl takovým ledňáčkem – drahokamem jeviště. Ledňáčkem, který odlétl z jeviště v plném letu. (…)“
Úryvek z blahopřejného dopisu Ladislava Smočka k 80. narozeninám Jiřího Hálka (Činoherní čtení září-říjen 2010).

„Pan Jiří Hálek. Hrál na tom jevišti ještě dřív, než Činoherák vznikl. Ve Smočkově ‘Pikniku’. Viděl jsem ho tam poprvé v životě. Překvapilo mě, jak ten pán se projevoval civilně. Myslel jsem, že se tam baví s kolegy soukromě (byla to zkouška), ale byl to Smočkův text. Ten první mi – aniž by o tom věděl, předvedl, co a jak se v tom intimním prostoru dá dělat. Herectví pana Hálka mi bylo blízké. Vždycky byl cudný a zároveň vnitřně nabitý silou a energií, kterou dokázal v pravý čas a překvapivě projevit. V komediálních nadsázkách byl nepřekonatelný. Bravurní hlasové rejstříky až do expresivních fistulí, byly spolehlivým vrcholem jeho komických kreací. Noblesní kolega a vzácný člověk. Rozuměl jsem si s ním vždycky.“
Josef Abrhám v knize Činoherní klub 1965-2005.